Bylo krásné listopadové ráno. První mrazíky zbarvily listí na kopcích do žluta.
Pozorovala jsem ho oknem. Strýček Bedřich stál bez hnutí na zahradě pod jabloní, v ruce držel motyku a nakláněl se nad hýbající se hromádkou hlíny.
Zase byl v zajetí hluboké deprese. Jeho oblíbená činnost, kterou provádí, aby se odreagoval od svého trápení, je právě "číhání na krtka". Dělává to vždycky, když je na dně a neví jak dál. Ve strýčkově duši byl stín, který v něm zanechal postraumatický šok z nečekaného konce krátkodobé známosti, která ho okradla o veškeré úspory.
Bylo mi ho líto. Měl jenom nás, kozu, slepice a králíka Ferninanda.
V zájmu zachování jeho duševního zdraví, jsem se jako Matka Tereza rozhodla potěšit jeho vyhaslou duši. V mém nitru byla odmalička velká dávka empatie a touha pomáhat bližnímu svému. Až po čase jsem dozrála k poznání, že i smutek a zklamání může přinést něco pozitivního do života. A každé slovo povzbuzení, nebo něco krásného či milého se stává takovým skokanský můstkem na cestě vzhůru. Ze tmy ke světlu, z propasti vzhůru, stává se potom každá další bolest o něco méně bolestivá...
Chtěla jsem ho trochu rozveselit svojí návštěvou. Nechtěla jsem jít s prázdnou a k tomu účelu jsem dala péct do trouby mramorovanou bábovku. Bohužel má bábovka byla nedopečená, k dokonalosti jí scházelo ještě asi deset minut pečení v troubě.


Tak jsme se strýčkem seděli na lavičce a drobili slepicím nedopečenou bábovku a společně se zamýšleli nad podstatou světa. Strýček se v zármutku stával filozofem a já jsem ho velice ráda poslouchala.
"A proč vlastně, Katko nejsi dneska ve škole?" přeruší naši další úvahu o životě najednou strýček.
Jemu jsem nemohla lhát. Rodičům, bráchovi, učitelce, kamarádům to ano. Ale strýčkovi nikdy.
"Nepráskni to na mě, strejdo našim, vlastně zrovna teď ležím v posteli a piji horký čaj, víš! Mám nějakou virózu. Strašně mě bolí v krku a měla jsem zvýšenou teplotu."
"No a jak to, že tu se mnou sedíš a drobíš bábovku slepicím?" nechápavě se ptá strýček.
"To proto, že dneska píšeme velkou závěrečnou písemku z ruštiny a já nechci rupnout. Mám to prý tak, tak na čtverec, říkala to Anna Kareninovna," povídám strýčkovi na vysvětlenou.
"Aha, to je ta soudružka, co si na tebe zasedla, mám pravdu že?" už chápe strýček.
"Jo, přesně ta, zástupkyně ředitele."
Jako jediní ze třídy, já a můj brácha, jsme nebyli pionýry, ani jsme se nechystali vstoupit do SSM. Byli jsme černé ovce. Snad za to mohl špatný vzor rodičů, kteří nikdy nebyli v KSČ. Snad za to může i dědeček s babičkou, kterým komunisti vzali pole a statek.
Profesorka s aprobací ruský jazyk, občanská nauka a dějepis mi to dávala dost důrazně najevo. Můj brácha měl alespoň oproti mně jednu velkou výhodu, ovládal azbuku, gramatiku i ruskou literaturu. Tomu musela dát dvojku, i kdyby z politických důvodů nemohla.
To na mě si mohla zgustnout. Na ruštinu jsem neměla buňky. Bohužel mě tak asi odsoudí k tomu, že mě nevezmou na žádnou lepší vysokou školu. Budu tak nucena jít z gymplu dělat sekretářku do nějaké kanceláře.
"Neboj, neprásknu tě, pro politické důvody já mám pochopení," povídá soucitně Bedřich.
"Pojď, Katko, ukážu ti svoji sbírku motýlů."
V strýčkově podkrovním pokojíku jsem si moc ráda, a pokaždé se zájmem, prohlížela všechny ty vzácné exempláře, ke kterým strýček připojil rád nějakou zajímavost, týkající se života daného motýla.
"Strýčku, kolik ženských jsi sbalil na ty své motýly?"
"A víš, že ani jednu? Zatím to žádnou nezajímalo."
"Ale neboj, strejdo, ještě určitě potkáš takovou, kterou to jistě zajímat bude," povídám a můj zrak mi sjel na toho nejvzácnějšího motýla z amazonského pralesa. Byl překrásný. Barvy, které zdobily jeho velká křídla, byly úchvatné.
„A o kolik je cennější člověk ve srovnání s jedním takovým obyčejným motýlem. Každý v sobě skrýváme plno krásných barev, jen se nebát je najít,“ uvažoval nahlas strýček.
Motýli jej fascinovali už od dětství. Na všech stěnách pokoje visely zasklené a zarámované poklady. Znal všechny jejich jména i latinsky. Ty nejcennější měl uložené ve vitrínách. Byli z celého světa. Možná, že někteří měli hodnotu i několika tisíc. Když jsem byla malá, představovala jsem si, jaké by to bylo, kdyby všichni ožili a začali si tu najednou létat…
"Zítra pojedu do Prahy, mám tři dny dovolenou, pořádá se tam nová entomologická burza. Snad získám nějaký dobrý kousek,“ povídá strýček.
"Jeď strýčku, jeď, alespoň přijdeš na jiné myšlenky.“
S pohledem upřeným na hodinky, které ukazovaly jak je čas nemilosrdný, jsem byla nucena se rychle rozloučit.
"Bedřichu, už musím letět, běžím se převléct do pyžama a zalézt pod deku, než se naši vrátí," volám ještě u vrátek a mávám Bedřichovi na rozloučenou.
Tak jsem marodila ještě na druhý den, abych se vyhnula dalšímu zkoušení z ruštiny. Všichni to spolkli i s navijákem. Jsem dobrá herečka, pomyslela jsem si v duchu. Teď ještě něčím sladkým podplatit našeho dětského doktora a mám první pololetí z ruského jazyka v kapse!
Že bych upekla bábovku?...