Hanka se neochotně probudila do nového dne. Čekala je kličkovaná mezi balvany. Hlas Xenie zanikl v hučení řeky, když křičela: „Jedeme vlevo!“ Hanka nezareagovala, a náhle byly jednomu balvanu nebezpečně blízko. V poslední chvíli s nimi smýkla jakási náhodná vlna, takže loď přežila bez úhony. Xenie si neodpustila vodopád výčitek.
Když pak seděla osamocená Hanka u řeky, zapadající slunce barvilo vrcholky skal do oranžova.
„Proč tady sedíš, jako hromádka neštěstí?“ uslyšela Ondřejův příjemný hlas.
V krku jí leknutím trochu vyschlo a začala koktat: „Já, já…, chtěla jsem být chvíli sama. S Xénií nám to dohromady moc neklape,“ přiznala Hanka po pravdě.
„Neber si to tak. Chce jen, abyste se mohly na řece spolehnout jedna na druhou,“ vysvětloval Ondřej.
„Připadám si tady jak na převýchovném táboře a to snad nejsem?“ stěžovala si Hanka.
„No, to nejsi,“ začal se smát Ondřej. „Dám s ní řeč,“ prohodil nezávazně.
„Počkej,“ Hanku napadla spásná myšlenka. „Poslyš, nechtěl bys mě doučovat?“ Hanka se na Ondřeje prosebně zadívala.
„Nevím, to se tady normálně nedělá,“ pokrčil rameny Ondřej, „rozmyslím si to.“
„Tak tady jsi,“ ozvalo se za nimi. Hanka se polekaně ohlédla. Stála tam Xenie a zamračeně je pozorovala. „Ondro, potřebuju s tebou mluvit a už půl hodiny tě všude hledám.“
„To sotva, tak dlouho tu nejsem,“ zabručel Ondřej, ale otočil se k odchodu.
Ona na mě snad žárlí, napadlo najednou Hanku. Ale proč?

Když později cestou k táboráku procházela kolem Ondrova stanu, zaslechla, jak s někým mluví: „Proč bych jí nemohl pomáhat s výcvikem. Třeba jsi na ni moc přísná.“
„Lidi, jako ona, by sem vůbec neměli jezdit!“ nesouhlasila Xenie.
„Jdi ty. Hele, pojď se vsadit, že do ní základy za těch pár dnů vpravím!“ vyzval Ondřej Xenii.
Hanka slyšela, že se Xenie směje. „Jo, tak to se klidně vsadím, protože myslím, že na ní tvoje pedagogika žádné stopy nezanechá.“
„Tak o co?“ ptal se Ondřej. „Už vím. Na všech výpravách mi budeš vařit ráno snídani do spacáku!“ zvolal Ondřej.
„Platí a jestli se ti to nepodaří, vaříš snídaně ty mně,“ souhlasila se sázkou Xenie.
U táboráku Ondřej pošeptal Hance do ucha: „Zítra odpoledne začínáme.“

Následující den se Ondřej dostavil ve smluvenou dobu. V ruce třímal pádlo.
„Loď si brát nebudeme?“ zeptala se překvapeně Hanka.
„Nebudeme ji potřebovat,“ řekl Ondřej a vykročil dolů po proudu. Zastavil se až u silného vyvráceného kmene, který zasahoval skoro do poloviny řeky. Kolem něj se valila voda.
Hanka nechápala, k čemu jim vývrat bude.
„Sedni si na ten kmen,“ ukázal na padlý strom.
Sotva si sedla, Ondřej jí vrazil pádlo do ruky. „Zabírej jako na lodi!“ Hanka cítila odpor vody. „Pádlo musí být celé pod vodou. Pěkně svisle, jinak záběr nemá efekt.“
Hanku za chvíli bolely ruce a začala ochabovat. „Jestli tě teď bolí ruce, děláš to správně.“
Ondřej vyskočil na kládu. Objal ji zezadu a položil ruce na její, drželi pádlo oba najednou. „Teď ti povedu ruce a budu říkat, jak by plula loď.“
„Dá se na lodi i couvat?“ zeptala se Hanka.
„Jasně, že dá. Když budeš pádlovat od zádi k přídi, bude loď couvat,“ předvedl Ondra. Chvíli nato se k Hančině velké lítosti na ni přestal tisknout a seskočil do vody. Zůstal stát na mělčině, kde sebral kus dřeva.
„Tohle je jako loď, budeš pádlovat a já budu řídit,“ seznámil ji Ondra se svým nápadem.
Hance se chvíli ruce pletly, ale nakonec dřevěná loďka v Ondrově ruce měnila směr podle Hančina velení.
„Jsi jako na dálkové ovládání,“ smála se.

Celý následující den se těšila, až se odpoledne sejde s Ondřejem u blízkého potoka.
„Sedej,“ řekl jen a ukázal na místo zadáka, „dnes jsi kapitánka.“
„Já to přece neumím,“ bránila se Hanka.
„Právě proto, nikdy nevíš, kdy se ti to hodí,“ byl neoblomný.
Nasedli. Hluboký potok je svižně unášel.Najednou se před nimi objevil můstek.
„Co myslíš, že bychom měli teď udělat?“ zeptal se Ondra.
„Asi zastavit a loď přenést,“ odpověděla Hanka. „Možná by se dal podplout,“ řekla nejistě.
„Na to zapomeň. Podplout můstky můžeš jedině tam, kde to znáš, jinak si urazíš hlavu.“
Pak byl proud klidný a Hanka si poprvé vychutnávala vodáckou romantiku.
Ondrův hlas ji náhle vrátil do reality: „Hanko, spíš nebo co?“ Hanka sebou cukla a uviděla vpředu zpěněné vlny. „Vystoupíme, jinak nás proud strhne do řeky.“
„Zvládla jsi to dobře,“ ten den ji po přistání poprvé pochválil.
Unavená Hanka usnula ještě před večerkou.

Několikadenní sjezd řeky se neodvratně blížil. Xénie je vzala do peřejí. Sjížděli je znova a znova. Nesčetněkrát se převrátili do vody. Než jim dala volno, nezapomněla je poučit: „Je to tu samý kámen. Nikdy nezapomínejte na přilbu!“
Hanku přepadla lítost, že ji čeká poslední trénink s Ondrou. Ten ji znovu odvedl k peřejím, na smutek nebyl čas. „Slyšel jsem, že jste si dnes hrály na vodníky, že? Tak to musíme napravit.“
„Už jsem se dnes vykoupala dost.“ Namítala Hanka.
„Budeme to zkoušet tak dlouho, dokud to nesjedeme třikrát bez namočení,“ řekl Ondra nesmlouvavě.
K večeru byl vzduch chladný a Hanku roztřásla zima. Ondřej byl neoblomný. Tři dokonalé sjezdy za sebou se ne a ne povést. Bylo už šero, když potřetí s jistotou zdolali splav. „Prohlašuji tvůj výcvik za ukončený, ty potápěči,“ řekl Ondra.
„Teď už by ses nebál sjet se mnou neznámou řeku?“ odvážila se zeptat Hanka.
Ondřej k ní přišel blíž a vzal ji za promáčený cop a pošimral jí na chladem promodralé tváři: „Ne nebál, taky až k tomu bude příležitost, tak si to nenechám ujít.“

Ráno, daleko proti proudu, nasedli do lodí. Ondra jí hned zmizel z očí, vedl čelo výpravy. Xénie s Hankou naopak konvoj uzavíraly.
Když se večer v kempu Ondra ptal: „Tak co, jak to klape s Xénií?“
„Dobře, ještě jsme se neutopily. Začíná se mi to docela líbit,“ musela připustit Hanka.

Jednou přišla Eva se zprávou: „Ondřej s kamarádem pořádají sjezd nějaké řeky. Mají ještě pár volných míst. Myslím, že pojedu.“
„Fakt se může přihlásit každý?“ nevěřila Hanka svým uším.
„Myslím, že musí aspoň úspěšně absolvovat tenhle puťák, aby to nebyl úplný zelenáč,“ odpověděla Eva.
„V tom případě se přihlásím taky,“ rozhodla se Hanka.
„Říkalas, že už nikam nepojedeš?“ divila se Eva.

Hanka si uvědomila, že za tři dny bude po všem a čeká je návrat domů. Umínila si, že musí zjistit, jak se dostat na srpnovou výpravu.
Večer zastihla Ondru před stanem: „Ondro, chtěla bych jet v srpnu taky. Můžu i jako začátečník?“
„Jasně, ale zájemců je tolik, musí rozhodnout závod. Pět nejrychlejších pojede. Byl bych rád, kdybys mezi nimi byla , ale jinak to nejde,“ usmál se trochu smutně. „Ráno bude na nástěnce přihláška.“
Spustil se déšť a drobně pršelo celou noc..

Hanka ještě vyplňovala přihlášku a Ondra už odrážel od břehu, raději rychle vzala svůj vak a rozběhla se za Xenií. Zdálo se, že noční déšť trochu zvedl hladinu řeky.
Zdolaly známé peřeje, následovalo úzké údolí, kde skály spadaly rovnou do vody, nad nimi byl vidět malý kousek nebe. Musely přenášet loď a škrábat se přes padlé kmeny, Hanka si připadala jako dobyvatel. Po obědě vyrazily zase jako poslední, ostatní nebyli ani na doslech. Řeka nabrala na rychlosti, Xenie si bezstarostně pobrukovala. Hanku překvapil divoký jez. „Neměly bychom loď přenést?“ hlesla vyděšeně.
„Znám to tady, vždycky projíždíme,“ řekla Xenie suverénně.
Hanka z napěněného jezu dostala strach. Už se zdálo, že proplují, když se najednou objevila vlna a odhodila jejich loďku. Hanka vylítla z lodi. Když se zorientovala, vydrápala se na břeh. Ohlédla se po Xénii. Xenie se držela na nejistých nohou, pod náporem vln ztratila rovnováhu. Voda se jí přelila přes hlavu a nezapnutá helma jí uplavala. Zmítající se loď jí směřovala přímo na hlavu. „Pozor Xénie,“ vykřikla Hanka, ale bylo pozdě a Xenie to schytala od lodi i od kamene.
Hanka se vrhla do vody. I jí rychlý proud podrážel nohy, ale konečně chytila Xénii za ruku. Ze všech sil ji táhla na břeh. Xénie byla podivně ochablá a nevnímala, dokud ji Hanka nepoložila na zem. Loď se zasekla na mělčině, dokonce i věci v ní zůstaly.
„Bolí tě něco?“ starala se Hanka.
„Ne, myslím, že mi nic není,“ říkala Xénie.
„Počkej, jsi celá bledá. Nedá se odtud dostat i jinak? Došla bych někam zavolat sanitku.“ Nabízela se Hanka.
„Nedá, odtud vede cesta jen úzkým kaňonem. Než dojdeš k nejbližšímu telefonu, bude tma. Věř mi, vyrostla jsem tady,“ odpověděla Xénie.
„Chceš říct, že jediná cesta je po vodě?“ řekla Hanka nevěřícně.
„Ano, přesně tak,“ dokázala ještě říct Xénie a ještě více zbledla. „Chce se mi zvracet,“ řekla nezvykle tiše. 
 
Poračování příště...