Literatura – Povídky
Luděk Ťopka: Místo hrouzků - poklad
Na jaře následujícího roku jsem si ale uvědomil, že darovaní masožravci nebudou mít dostatek potravy. Z potomstva původní osádky zlatých jelců, které dosáhlo různé velikosti, od potěru po pěticentimetrové „klacky“, mnoho nezbylo, protože noví přistěhovalci už jich stačili podstatnou část zkonzumovat. Naštěstí je ale nad vsí rybník, který v té době sloužil místním rybářům jako zdroj nástražních rybek, převážně plotic a hrouzků.
Jitka Krpensky: Slohová práce na téma Prázdniny
Tedy slovo prázdniny není úplně správné. Prázdno jsem totiž v červenci a srpnu vůbec neměl. Hned první týden jsem jel k tetě do Drtína, a tam já to mám rád. Bratranec Petr mě vzal sebou do jejich fotbalového klubu, kde jsme čutali skoro každé dopoledne. Po obědě jsme se chodili koupat a kluci mě naučili kraula, ale co bylo ještě lepší, bylo potápění. Nejdřív jsem se trochu bál a párkrát jsem se napil. Ale to jsem nikomu neřekl, na břehu totiž byly holky a ty by se mi smály.
František Mendlík: Starost o chorého spolužáka
Nezáživný předmět účetnictví vyučoval na železniční průmyslovce profesor Hřivna. Byl to typický ouřada, kterému chyběly akorát klotové rukávy. O přestávkách chodil na kávičku do hospůdky za tratí, zvané DCV (Družstvo cestující veřejnosti). Při jeho hodinách se nevzrušoval nikdo. Kantor dobře věděl, že téma „Uzávěrka osobní pokladny“ nelze přednášet poutavým způsobem. Jistě by se dala celá látka pojmout jako příběh. Hrdina nejdříve opíše z ternionu čísla lepenkových jízdenek, pak vyzná lásku kolegyni.
Michal Čagánek: Bylo, nebylo
Byla jednou jedna babička, ale nebyla to obyčejná babička, byla to moje babička. Uměla pěkně hubovat, daleko lépe jí ale šlo vyprávění pohádek. Byly to krásné pohádky a vůbec nevadilo, že v nich sedmihlavá princezna nečíhá na Červenou Karkulku vracející se před půlnocí z bálu, aby jí doma trpaslíci nenadávali. Byly to pohádky, které napsal život sám.
Tomáš Jirák: Pavel a Klaudie
Nebýt mého neznámého ctitele, asi bych se už dávno zbláznila. Jako malá holka jsem mívala často pocit, že žiju jenom jako, jenom na zkoušku, pouze jakýsi provizorní život, že ten pravý život teprve přijde, a těšila jsem se, že jednoho dne se objeví pomyslný princ na bílém koni a odveze si mě do svého báječného světa.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (11)
Při následujících hodinách se všichni kantoři snažili mu klást všelijaké záludné otázky, jako třeba chemikářka Fůrie, když se ho zeptala, k čemu se používá burel. On bez hnutí brvy odvětil, že u nich v cirkuse ho mají k potírání zadků malých lvů, aby neměli škrkavky. Kocour na něj zase zaútočil Pythágorovou větou, načež se dozvěděl, že Pythágoras se jmenuje kůň, kterej sice umí počítat, ale ani za prase neřekne slovo, natož potom větu.
Pavel Pávek: Loupežnická dieta
Vůz rozvážně pokračoval v cestě, horní chlapci si za hořkého nářku vzájemně pomáhali na nohy. Čert se zvedl sám a zamyšlen. Věděl, že jeho pozice je značně otřesená a pověst pána lesů ohrožena, chápal, že musí neprodleně učinit radikální kroky. Příčinu katastrofálního neúspěchu určil docela přesně a z posledních sil se vydrápal k jeskyni.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (14)
Po horké noci přišel tropický den, a protože byla neděle, dohodli jsme se s klukama hned brzo ráno plechovkovým telefonem, že pojedeme na Rému. Sjeli jsme se na rohu u mototechny. "Tak kam jste vyrazili?" zeptal se kolemjdoucí pan doktor Jetel při pohledu na naše vybavení - tašky, deky, balón a duše z pneumatik.
Ivan Kraus: Přehlídka
Každý rok se devátého května konala na letenské pláni vojenská přehlídka. Protože se jí pravidelně účastnila i jízda a vojáci na koních jezdili naší ulicí, očekával otec tento den, kdy se nám naskytla příležitost získat hnojivo pro květiny, s nedočkavostí. Už den předtím chystal kbelíky, lopatky a další nářadí a upozorňoval nás večer, že musíme jít brzy spát, protože nás druhého dne očekává důležitý úkol.
Jan Jurek: Sraz
Na ten sraz přišli skoro všichni. Mí spolužáci ze základní školy, s nimiž jsem strávil celých osm let a které jsem mezitím prakticky vůbec neviděl, najednou stáli po patnácti letech proti mně. A přímo před tou velkou školní budovou, kterou jsem chvílemi nenáviděl a chvílemi zase miloval, jak už to ostatně bývá se vším, i s lidmi.
Antonín Suk: Chudáci poštolky
Začal jsem lézt dolů. Jedna ruka se neudržela větve a já hezky rychle klouzal dolů. Děkoval jsem lesnímu architektovi, že větve mého smrku končily nad tůní. S výšky asi tří metrů jsem zahučel do vody jako do peřinek Ukažte mi někoho, kdo by při tom, když si dře holé břicho a stehna o smrkovou kůru do krve, nezaťal zuby! A přesně to jsem udělal i já.
František Mendlík: Šlépěje Otce zakladatele
Historie tohoto národa se hemží Otci zakladateli. Máme Otce vlasti, Otce kubismu, Otce národa. Vincek Rendl aspiroval v jisté době na roli Otce zakladatele fotbalu v obci Podboří. Jeho syn Fanouš zatoužil kdysi zjistit původ svého rodu a případně vytvořit generační strom. Kdo by nebyl zvědavý, kam až sahá povědomost o předcích. Protože neovládá latinu, ani němčinu, zůstaly mu uzavřeny různé matriky. Tento hendikep řešil pochůzkami po pamětnících.
Jan Jurek: Šárka
Přicházela k nám na pokoj téměř pravidelně, aby si poklábosila s mým spolubydlícím. Jmenovala se Šárka, měla krásné velké oči, velká ústa a postavu drobounkou až příliš na můj vkus. Petr, můj parťák na koleji, s nímž jsem to táhl celé čtyři roky, měl Šárku za dobrou přítelkyni. (Nic víc nic míň – jak mě léta asi v dobré víře ujišťoval.)
Stanislav Moc: Pojišťovna
Jednou jsem mladé holce prodal hodinky se zárukou a ona mi je asi za týden přinesla nazpět, že jí vypadlo sklíčko a že chce své peníze zpět. Díval jsem se na hodinky a viděl, že jsou silně odřené. Sklíčko v nich chybělo, ale asi proto, že holka někde šmikla rukou s hodinkami o zeď. To jsem vzít nazpět nemohl, to by mi výrobce nevyměnil.