Literatura – Povídky
Luděk Ťopka: Pechfogel na bažantím honu
Docházím pomalu k Mírovi a uvažuji, mám-li mu to říct nebo ne. Krvácení přestalo a ani to moc nebolí, takže o nic nejde. Jenže pak mi došlo, že mi někdo bude muset ten brok odstranit a že to tedy neutajím. Míra se zachoval podle předpisu a ohlásil tuto další, i když mnohem menší, nehodu vedoucímu.
František Mendlík: Poslušně hlásím – nehoda!
Silvestr 1982. Dopravní kontrolor Zdeněk Pivarník je ve funkci sotva druhý měsíc. Je spokojen. Sám doopravdy neví, proč byl vyzvednut do tak odpovědné funkce a proč se stal přímým nadřízeným výpravčích na celé trati. Vynikal spíše neskutečnou výdrží při častých pitkách, nežli brilantní znalostí dopravních předpisů. Kdoví kterému panovníkovi se tento Bušek z Velhartic vetřel do přízně. Čo bolo, bolo. Terazky je tým dopravným kontrolórom! Faktem zůstává, že Zdenál ale nikdy nikomu neublížil.
František Mendlík: Běh Mladé fronty
Tělocvikář František Kloupar to neměl lehké. Byl znám pod přezdívkou Chlebíček, neboť se usilovně staral o hospodárné zacházení s potravinami. Jako tělocvikář učil také brannou výchovu. A tak se studenti dovídali, kterou částí těla je třeba se obrátit ke hřibu atomového výbuchu. Přesvědčoval, že oranžová pláštěnka rozprostřená nad hlavou postiženého človíčka je to pravé ořechové. Mučil studentíky pojmy jako – náměrná, výstřelná, úhel dopadu. Vychovával pacifisty a odpůrce válek!
Marie Zieglerová: For all the boys / Příběh ulity / Had
Ona věděla své, stačil jeden pohled blankytných očí a jejich laserová síla pronikla až k tvrdé slupce, která jako krunýř mladického vzdoru proti světu dospělých svírala jejich srdce. A slupka teď tála jako jarní sníh pod slunečními paprsky, a když se ztratila docela, chlapci s úlevou vydechli.
Libuše Čiháková: Páchám dobro
Filosof Diogenes hlásal, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb. Chodil bos, bydlel v sudu a vlastnil jen jedinou věc: dřevěný kalíšek na pití. Ale i ten odhodil, když uviděl hocha, jak pije z dlaně. Před chvílí vypnuli elektřinu. Nebude fungovat plynové ani elektrické topení, nepoteče voda, nevykoupu se, neuvařím, nevyperu, neumyji nádobí, nevyžehlím, nevyluxuji, nebude splachovat WC.
Luděk Ťopka: Nedochvilnost jež zachránila život
Jednoho teplého májového večera jsme v naší chalupě v Chodovské Huti seděli u televize a sledovali nějaký film, když náhle obrazovka pohasla a s ní i lampička na krbu. Vstal jsem a se svítilnou v ruce otevřel venku rozvodovou skřínku a snažil se znovu nahodit vypadlý jistič, ale marně.
Antonín Suk: Tudorek kontra Bejbinka
Znala mě v té době manželka skoro jen podle občanky. Dneska tak mít doma takovou ženskou, jako byla tehdá ona, mohli by mi být všichni ti divočáci a lišky ukradení. Jen by mi taky někdo musel ukrást několik více let! Na začátku své vickovické kariéry jsem obyčejně přiběhl v půl čtvrté z kanceláře, dost často zalehl a večer v devět vypadl.
František Mendlík: Profesor Izgačko, řečený Izyk
Tak jako je v dnešní době ve flóru angličtina, byla před padesáti lety ruština. I když to byl slovanský a tudíž příbuzný jazyk, nestal se pro většinu populace druhou plynně ovládanou řečí. Studenti to prostě flákali. Bylo jim to umožněno. Jiří Sernický byl ruský emigrant. Na železniční průmyslovce ve Valticích vyučoval ruský jazyk. Jako kantor byl nenáročný a předmět v jeho podání byla procházka růžovým sadem. Byl to hodný člověk a šel si svou cestou. Zato celé generace Valtičáků dodnes ovládají „basně“ Krylova v originále.
Petr Kersch: Ve vlaku
Rychlík do Prahy se rozjíždí. Vagón se zazmítal na výhybkách a spojovací můstek mezi vagony vrže jak obrovská kožená bota. Hledám volné místo. Mám nejradši místo v kupé vedle dveří, čelem po směru jízdy, taky záclonka je vhodná, protože šikmé ranní paprsky oslňují. Dnes bude krásný den....
Michal Čagánek: Poslední pole dar
„Kde chceš ležat?“ řekl děda a rozestavěl hrací kameny. Hrála se dáma a neležal sem nikde, místo toho jsem si pěkně pohodlně hověl na židli v kuchyni. Z trúby voněly na plátky nakrájené brambory s kmínem, vyšlo to akorát tak, že když jsme dohráli partičku, byly správně křupavé a my jsme mohli nalít mléko do hrnků, každý si vrchovatě naložit a s chutí se do nich dát. To bylo něco.
Antonín Suk: Srnec (3/3)
Došel jsem k poli od lesa a zkusil vábničku. Přestože jsem nečekal nějaký výsledek, zvedly se přede mnou nějaké lodyhy černého kořene nebo bodláku, jenže se rychle ztratily. Znovu jsem zapískal. V pšenici se opět ukázaly černé klacíky. Bude to určitě on. Jenže dost daleko. A nezvedne se dobrovolně.
Jak to rozchodil
Strach z toho, že se snad nečekaně brzy jeho dny naplnily a ona se tolik ještě nechtěla loučit. Viděla jeho oddané oči, které se na ni v jeho bezmocných chvílích obracely, a které říkaly: „Nemůžu chodit, dokážeš mi pomoci?“
Antonín Suk: Kulovnice
Ve Vickovicích jsem střílel dost srnčího, také zde ale byli divočáci a brokovnice přestávala stačit. Pořídil jsem si tedy kulovnici. V originále rakouskouherská jezdecká karabina – Manlicher ráže 8,2x50R. S touhle zbraní jsem si užil svoje. Za prvé to byl její nenapodobitelný zpětný ráz. Tuto vlastnost jsme měli okusit s fořtem hned při seznámení oba na vlastní kůži. Přivezl jsem si ji a bylo nutné sezkusit, jak střílí.
Kamila Urbanová: Strýčkova přítelkyně z bufetu
Konečně jsme měli to potěšení vidět ji zblízka. Byla moc hezká. Musím říct, že mě nepřekvapuje, že strýčka okouzlila. Hádala bych jí tak něco málo ke třicítce. Měla dlouhé hnědé vlasy stáhnuté gumičkou dozadu. Byla mi sympatická, ale vlastně jen do té doby než promluvila.