Literatura – Na pokračování
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (5)
Zamotala se mi do ruky šňůrka u krku. Připletl se k tomu navíc i vous. Došlo mi to, až když mě probudila svíravá bolest zápěstí a já rozespale zpanikařil úlekem, co se to vlastně stalo. Trhl jsem rukou, abych se oprostil od nepříjemného pouta a uvolnil paži i vousy. Šňůrka se přetrhla a váček ze škebliček kamsi odlétl i s chomáčkem ozdoby mých tváří. Probral jsem se.
Iveta Kollertová: Já věděla, že jsem prozatím zvítězila
Pak jsem dostala „andělíčka“, punčochy na nohy i injekci a jediné, co si pamatuji, je moment, kdy jsem vyjížděla ze dveří. Nebála jsem se, bylo mi to jedno. Myslela jsem si, že je to banální operativní zákrok, kterých dělají dvanáct do tuctu. Odvoz na operační sál se rozplynul až do doby, kdy jsem se probírala a kdosi mi říkal: "Paní Kollertová, vytáhneme vám podpůrné dýchání.“
Iveta Kollertová: Když mne opět navštívil strach
Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi. Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (30)
Stav naprosté ignorace trval mezi námi přibližně dva týdny. Luboš v tu dobu pobýval doma jen velice zřídka. Z rozhovorů, které vedl občas při jídle s dětmi, jsem se dovídala, že v zájmu firmy, která neobyčejně vzkvétala, jezdí po celé republice i do zahraničí sjednávat obchody, zajišťovat přísun zboží, takže nemůže být třeba několik dní i nocí s nimi.
Iveta Kollertová: Dny utíkaly jak splašené
Otevřely se dveře do pokoje a sestřička vezla vozíček, na kterém stálo osm lahví zabalených do neprůsvitné látky. Jednu po druhé pokládala na stolek, větší i menší, průzračné barvy. „Je to dobré!" pomyslela jsem si.Na oddělení kolovalo, že kdo má chemoterapii růžové barvy, tomu vypadají vlasy hned. „Jdeme na to?" zeptala se sestřička a nasadila první láhev. Kývla jsem a natáhla ruku.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (24) Lovci dinosaurů
Na jaře roku 1876 přijeli do městečka Franklin ve státě Idaho tři muži. Vystoupili z vagonu úzkorozchodné železnice a vydali se k nejbližší stanici dostavníků. Byl to paleontolog Charles Sternberg se svým přítelem Isaacem a profesor Edward Cope. Měli namířeno do divokého a téměř neprobádaného kraje Bad Lans. Chtěli prozkoumat povodí řeky Judith, kde se údajně nacházely kosti předpotopních zvířat. Přes holé a nehostinné pláně Idaha cestovali dostavníkem. Byla to krušná a ne právě pohodlná cesta. Dostavník, tažený koňským spřežením, zvedal oblaka žlutého prachu a ctihodní lovci fosílií ho měli v šatech, v ústech i v očích.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (18)
Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (2)
Nedaleko od toho města, kdež rytíř Vilibald bydlel, stál starý hrad na skále vysoké a černé, kterýž již letitému rytíři náležel. Jednou Vilibald přijda k tomu rytíři, mluvil s ním, chtěl-li by ten hrad prodati, že ho koupí. Starý rytíř svolil k tomu, a když Vilibald peníze vysázel, shrnul je rytíř a putoval do Jeruzaléma, kdež se za křesťany až do smrti modlil. Toho času na břehu řeky Reyna málo kdes víno rostlo, z velké části byla tato krajina lesem porostlá a v těch toliko místech uhledali jsme zdělená pole, kdež rytíři a jiní páni své hrady a pevnosti měli.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (1)
Když císař Fridrich, toho jména druhý, panoval, shromáždili se Němci ku křížovému tažení do Palestiny. Vilibald, chudý, však šlechetný rytíř, přidržel se biskupa Konráda a táhl s ním do Apulie, kdež se všickni křesťanští bojovníci shromážditi měli. Vilibald také byl mezi těmi, co potom do Brindisu připlouli a šťastně do Palestiny se dostali. Tento rytíř pomáhal města Joppe dobývati, a tuť velkých kořistí nabral. V krátkém čase s několika oděnci byl vyslán na špehy, a tuť se mu událo, že na mořském břehu na malý zástup Turků připadl. Ihned udeřil na ně mocnou rukou, a když je na díle rozehnal, v jednom jejich stanu nalezl ukovanou pannu, kteráž se v kroji evropejském nesla.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (11)
V polovině března vznikla na Vltavě zácpa ledových ker, která zastavila průtok, a zpáteční voda zvedla hladinu Vltavy ve Štěchovicích na 9,4 metru nad normál. Tenhle stav trval celou noc až do rána. Voda sahal na podlahy prvního patra školy, zaplavila domy a rozlila se daleko do Kocábského údolí. Tři čtvrtiny obytných domů byly vytopeny, někde voda dosahovala až k hřebeni střechy.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (12) Vrah z Kiwogwongy
Začátkem roku 1960 se dánský dobrodruh a badatel v oblasti národopisu Jens Bjerre vypravil do těžko přístupných hor ve vnitrozemí Nové Guineje. Museli ho doprovázet policisté Bill Purdy a Jack Mater s domorodým oddílem, protože se horké kmeny nechovali k cizincům přátelsky a dosud skrytě holdovali kanibalismu. Jens Bjerre se spojil se svými společníky ve vládní stanici Menyamya, která měla spojení s civilizací pouze letadlem a radiostanicí. Cestovali potom dál do hor. Nejdřív procházeli vesnicemi, kde už policisté někdy byli. Později, po desetihodinovém prudkém stoupání, vkročili do vesnice Kiwogwonga.
Luděk Ťopka: Vojna, les a víno (2/2)
Ráno po budíčku a snídani nástup, přečten denní rozkaz, rozdílení úkolů, odjezd dvou vozů do armádního skladu v Rajhradu pro sloupy, skupina měřičů a vrtařů odeslána na první trasu k přípravě děr pro ně a jedno družstvo vysláno k vybudování linky k valtickým kasárnám. Směna lipnických záklaďáků je přidělena ke kuchyni a úklidu ubytovacího prostoru.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (8)
V téhle chvíli jsem byl vlastně tak daleko, jako kdysi Richard Halliburton. Měl jsem předběžný ústní souhlas guvernéra Povodí Vltavy a v duchu si představoval dvě ohromné plavební komory (každá přes sto metrů dlouhá, kolem dvaceti metrů hluboká a dvanáct metrů široká), jak se plní tisíci kubických metrů vody pro malé smítko plovoucí na povrchu.
Josef Blažek: Existuje ostrov (2)
…je vlastně jen krátkou vzpomínkou na setkání s námořníkem, které se odehrálo dříve a vypravěč dává bezděky opět nahlédnout do svého nitra Slíbil mi, ať se stavím na jaře, že mě vezme na testování nově postavené jachty. Na přehradě. Ta jachta pak poputuje na sever a bude brázdit vlny Baltu. Ale ještě dlouho předtím, než bylo vysloveno toto pozvání, ukázal jsem na krásný mosazný přístroj v zasklené vitríně obchodu a poprvé ho oslovil. Jediného prodavače.