Svatojánské proudy a Golfský proud
(11)

Stál jsem na špici vltavského parníku a pozoroval klikatý proud řeky s překrásným okolím kaňonu. Nebyl jsem sám. Jel se mnou můj mnohaletý kamarád Bohouš Peroutka. Zrovna tak jako já i on pozoroval přírodu kolem, ale na rozdíl ode mne ji sledoval okem akademického malíře. Ráno, než jsme vypluli od Mánesova mostu v Praze, to vypadalo na silný déšť, ale hned po opuštění přístaviště se začala obloha protrhávat. Ve Vraném už nebylo pochyb, že bude krásný den, ve Slapech se to potvrdilo. Prošli jsme přístavištěm a pokračovali podél Vltavy až na betonovou silnici, končící v řece pod Slapskou přehradou. Silnice slouží k spouštění motorových lodí na vodu. Stáli jsme pod mohutnou betonovou hrází; výška korunu nad základem je 65 a délka 260 metrů. Tohle velkolepé vodní dílo zadržuje vodní plochu 1392 hektarů a je zásobárnou pitné vody pro vodojem Praha-západ.

Zatímco jsem se převlékal, Bohouš nafukoval gumový člun. Voda měla rovných 13°C a já jsem si přál, aby taková zůstala celých čtrnáct dní až do mého startu. Nevím proč, ale odjakživa mě chladná voda přitahovala. Jako čtrnáctiletý jsem ve svém zahradnickém učení nechtěně vydráždil mistra k nepříčetnému běsnění u rybníka v zahradě na Pražském hradě. Rybník byl už rozmrzlý s kousky ledu na povrchu, a já jsem v něm potají prováděl svou koupel. A pan Smažil, tak se mistr jmenoval, mě náhodou objevil. Začal křičet, abych z rybníka okamžitě vylezl, že za mě ručí, a že mě to koupání může stát život. On totiž, chudák, nevěděl, že rybník navštěvuji celou zimu. Byl jsem tak trochu zlomyslný a plaval si dál, jako bych ho neslyšel. Musel si myslet, že nejsem normální, že jsem se zbláznil. A podle toho začal taky jednat. Lítal po břehu, křičel na mě, abych ihned vylezl, jinak že zavolá hasiče. Já jsem se dobře bavil, a se mnou i další, co přiběhli, když slyšeli Smažila vyvádět. Ten objevil vedle rákosí ledařskou sekyru a s úmyslem mě zastrašit mně ji hodil doprostřed rybníka. Výsledek byl ten, že já jsem šel konečně na břeh, a sekera ke dnu. Ještě několik let si dávali tenhle příběh k lepšímu zahradníci Pražského hradu. Mezi učni byl tenkrát i můj dnešní doprovodník, akademický malíř Bohumil Peroutka. Ten zase při zahradničení na Hradě tajně maloval v jednom altánu, a to tak dobře, že když se přihlásil na Akademii múzických umění, vzali ho přímo z učení, tedy bez maturity. V čase jeho studií, i později, jsme si vzájemně pomáhali. Jako student to neměl finančně lehké, a tak potřeboval tu a tam dohodit nějaké kšefty. Pražští otužilci byli totiž zváni filmovým komparsem Barrandov k natáčení různých filmů, například pohádky Malá mořská víla, Tři oříšky pro Popelku a podobně.  Při každé takové příležitosti byl Bohouš propašován jako otužilec pro natáčení filmových záběrů, které se někdy dělaly i v zimě. Bohouš si tak, za pro něj tvrdých podmínek, přivydělal nějakou tu korunu.

Teď dofoukl člun, naložili jsme do něj tašky a svršky, já si nasadil brýle s čepicí a vyrazili jsme.

Asi po kilometru plavby se vynořila malá mýtina s několika chatami. Tady jsem před dvěma měsíci, 1. června, musel předčasně ukončit zkušební plavbu v sedmistupňové vodě. Měl jsem ten den uplavat 7300 metrů, ale silný déšť a hustá mlha udělaly své. Jako doprovodník mě tehdy zajišťoval doktor Hutra se svým desetiletým synem. Byla velká zima a hned po vyplutí museli pořád vybírat hrnky vodu, která zatékala do člunu. Natekla také oběma do bot, tašek i potravin, šaty měli promočené a strašně prochladli. Navíc mlha houstla a z celé akce se stával pro nás všechny horor. Dovršením všeho bylo náhlé setkání s parníkem v záhybu řeky, který nás rovněž neviděl a mohl na nás najet. Mlha zhoustla tak, že bylo vidět jenom na deset metrů. Pouze se štěstím se nám podařilo uhnout z plavební dráhy najíždějícího parníku, a to rozhodlo. Ukončil jsem plavbu a viděl, že si oba moji doprovodníci oddechli. Věděl jsem, že Jaroslav by celý úsek na člunu projel bez ohledu na podmínky, ale já jsem nemohl riskovat zdraví a bezpečnost jeho dítěte.

Teď jsem proplaval zalesněným kaňonem, jehož strmé stěny zdobily chatičky, které se z hladiny řeky zdály tak maličké a tak nepřístupné. Všechno kolem mělo romantický ráz, jaký se nezapomíná a ke kterému se člověk rád vrací. Na těle jsem pociťoval tepelné rozdíly vod, takzvané žíly. Jejich příčinou jsou lopatková kola parníků, která převracejí v těchto místech stojatou vodu. Ale tepelné změny mi většinou nevadí. V úseku, který proplavávám, se Vltava kroutí. Na jednom ohybu, těsně před parníkovou zastávkou Proudy, se potkávám s utopenou krysou. Hned kousek za ní, jako by ji pronásledovala, plavala nafouklá kočka. Abych si odpočinul, lehám si na záda a na chvilku plavu znak. Dávám se do řeči se svým andělem strážným ve člunu až do doby, kdy měním způsob na kraul.

Blížil jsem se k osadě Ztracenka.Je to ona legendární osada se starou a bohatou tradicí. Již před první světovou válkou nesla jméno Vydří tábor. Po válce se názor změnil na Červené eso – stalo se tak po uvedení amerického dobrodružného filmu stejného názvu. Název se ale dlouho neudržel a osadě se začalo říkat Ztracená naděje, později se vžilo zkrácené Ztracenka. O tom všem by mohli vyprávět trampští pionýři Pik, Frank, Chanda a Amcirk, spávající v táboře jen tak pod širákem, zachumlaní do přikrývek a romantických snů. Počet zájemců o nefalšovaný revmatismus, hýčkaný peřejemi Svatojánských proudů, rostl. Teprve někdy v roce 1916 byl učiněn pokus postavit si alespoň boudu z proutí. Byla to zřejmě určitá předzvěst pozdějšího zanícení pro stavbu chat s roztodivnými, ale přiléhavými názvy jako Kadič, Bungalow, Brabčárna, Zemljanka, Reprezenťák atd. Avšak příklad prvních pionýrů-trampů měl ještě po dlouhou dobu řadu následovníků, kteří spali v zimní zahradě, kde si každý vyznavač volnosti našel svůj kousíček místa pod stromem, mezi kořeny; na kořenu svíčku jako na nočních stolku, pod hlavou jehličí a nad hlavou větve stromů a široké, volné nebe. Osadní život na tábořištích se začínal rozvíjet až po ukončení války. Rokem založení Ztracenky, jímž začínala žít jako osada, byl stanoven rok 1918. Ze sportů se tu jako první usadil tenis, dále pak volejbal a plavání. K tomu poslednímu byl zneužíván hlavně Vašek Kramář-Kramle. Ten proplavával peřejemi pro pitnou vodu, kterou na svém břehu osadníci neměli. K prvním písničkám patřily mnohé z repertoáru Červené sedmy, Hašlerovy písničky, ale brzy i z dílny osadních autorů Kuthana-Ševce, Tondy Berana a tolik známého Jardy Mottl.a Na osadu jezdili mnozí významní umělci, mezi nimi i Jaroslav Ježek, Ljuba Hermanová, Jindřrich Plachta, Jaroslav Štercl a další.l Dnes běhá na březích Velké řeky a po stezkách Ztracenky nejméně třetí generace. Ona totiž stará Ztracenka, ta původní, odpočívá ve dvacetimetrové hloubce přehradní vody, a po ní tu dodnes zůstávají vzpomínky, písničky, vyprávění a kůl zemřelých na Mravenčí skále, který prozradí, kolik osadníků chybí z té první generace.

Za mými zády zůstala nesmrtelná osada a já se spolu se svým doprovodem blížil k přehradě ve Štěchovicích. Řeka se pořád víc rozšiřuje a tepelné žíly neubývají. Musel jsem se pousmát, poněvadž se mi vybavil známý vtip na Františka Venclovského. František si plave přes Kanál a najedenou ho něco jakoby pohladilo po zadku. Přestane plavat, rozhlíží se vyjukaně kolem a když nic podezřelého nepozoruje, plave dál. Za chvíli opět to samé, ale tentokráte spojené i se šimráním. To už nevydrží a začne křičet, co křičet – řvát: „No tak k sakru, co to je???“

Za chvíli se za ním ozve sametově tichý hlásek: „Nic se mě neboj, Františku, to jsem já, teplý Golfský proud…“

Chybělo mi asi čtyři sta metrů, abych vystoupil na břeh a přehradu obešel, když mě dohonil parník Vltava, plný vedrem udolaných výletníků. Ozvalo se dvakrát dlouhé zahoukání, které nám bylo věnováno zřejmě proto, že jsme se nacházeli v plavební čáře.

Pomohl jsem Bohoušovi s pontonem kolem přehrady. Prošli jsme společně podél zdymadlových komor a přes prudší kopeček se dostali několik metrů za základnu přehrady, která je celá obložená žlutými kvádry – posadili se na trávu a Bohouš vyndal z tašek něco k zakousnutí. Moje chuť k jídlu byla minimální, ale abych využil pauzy na suchu, snědl jsem alespoň dva krajíčky chleba se sýrem, zapil to polovinou kalíšku horkého čaje a šel změřit teplotu vody. Měla čtrnáct stupňů, já jsem odhadoval jedenáct až dvanáct. Nedovedl jsem si to vysvětlit, protože voda pod přehradou ve Vraném nad Vltavou je pokaždé studenější než nahoře v nádrži a tady je tomu jinak.

S polknutím posledního sousta, aniž bych počkal až Bohouš dojí, vyrazil jsem kraulem na poslední úsek, dlouhý třináct kilometrů. Když jsem byl zhruba padesát metrů od přehrady, vyrazil můj doprovodník na člunu. Ještě dojídal poslední sousto.

„Nenecháš mě ani v klid dojíst!“ křikl na mě.

„Nezlob se, rád bych to už měl za sebou,“ omluvil jsem se.

Minuli jsme tři chaty pod skálou, kde budu za čtrnáct dní ubytován před maratónem, a před námi se objevil typický, obloukový most ve Štěchovicích. Je to ten starý původní most, který rok po svém dostavění, v roce 1940, prošel velkou zatěžkávací zkouškou - povodní. V polovině března vznikla na Vltavě zácpa ledových ker, která zastavila průtok, a zpáteční voda zvedla hladinu Vltavy ve Štěchovicích na 9,4 metru nad normál. Tenhle stav trval celou noc až do rána. Voda sahal na podlahy prvního patra školy, zaplavila domy a rozlila se daleko do Kocábského údolí. Tři čtvrtiny obytných domů byly vytopeny, někde voda dosahovala až k hřebeni střechy.
Záchranné lodi vyvážely obyvatele z domů, mnohdy za svízelných situací, když se loď nemohla dostat k otvoru, kterým lidé mohli opustit byt. Most odolával a odolal. Kupy ledových ker, mezi nimi plovoucí chaty, mohutné smrky, klády a lodě, to všechno naráželo do mostovky, rovnalo se a za mostem pokračovalo v cestě. Silný proud strhával promočená stavení, povrch vozovek, v Měchenicích odnesl celou navršenou silnici v délce přes jeden kilometr. Most vydržel.
S respektem jsem ho teď podplaval a pořád střídal prsa, kraul, prsa, kraul; až k ostrovu Kilián. S kondicí jsem na tom byl dobře a nepozoroval žádné známky prochlazení. Ostrov jsem obeplaval, jako posledně, z pravé strany a pomalu se blížím k Davli, k místu soutoku studené Vltavy s teplejší Sázavou. Vpád bílé kávy sázavského přítoku do Vltavy není pro plavce žádný příjemný zážitek. Bohouš zde naměřil rovných dvaadvacet stupňů, o něco níž patnáct. V těchto místech se tvoří skutečně tvrdé žíly a já jsem si představoval, že si dávám střídavě teplou a studenou sprchu. S přibývající vzdáleností od Davle se tepelné rozdíly snižují, v Měchenicích jsou již nepatrné – dva, tři stupně. Pro dnešní plavání mám ideální podmínky, je bezvětří a obloha se vyjasnila.

Konečně jsme byli v cíli – Vrané nad Vltavou. Mám za sebou rovných 20,3 kilometru, čas plavání čtyři hodiny padesát pět minut. Vzpomněl jsem si na Oldřichovu teorii, že uplavat dvě třetiny z připravovaného maratónu je slušnou garancí pro úspěch celé trati, a já o jeho radách nikdy nepochyboval. Měl zkušenosti převážně z domácích vod. Teprve když mu bylo 53 let, dostal se poprvé v životě k moři. K jeho první cestě se váže i jedna historka. K moři odjel z Prahy, se svou ženou, luxusním autokarem.
Byla to dvanáctidenní okružní jízda přes Německou demokratickou republiku k Baltickému moři na Rujaně. Hned po ubytování v hotelu se rozběhl k moři. Zapomněl, že je oblečený a utíkal v bílých botách a kalhotách čím dál tím hlouběji do moře. Zastavil se, až když byl po kolena ve vodě. Jak mi vyprávěl, vnímal jenom petrolejové zbarvení vody, šum převalujících se vln, zakončených bílými korunkami. A bílý písek, který mu připomínal Máchovo jezero.
Celou dobu se nemohl moře nasytit. Po třech dnech se rozhodl, že se pustí přes mořskou zátoku ke křídovým útesům, které ho lákaly. Měl uplaváno něco přes deset kilometrů, když se ozvalo kvílení sirény rychle se blížící lodi.Napřed si myslel, že ho považují za tonoucího, ale jak se ukázalo, velmi se zmýlil. Byl z vody vytažen a dočasně zajištěn pro pokus svévolného opuštění Německé demokratické republiky. Přivezli ho jen tak v plavkách do kanceláře pohraniční hlídky a začal ostrý výslech.

K výslechu se dostavil i tlumočník, který Lišku vlastně zachránil. Ukázalo se, že nestora otužilců zná, a to moc dobře, protože jezdí často do Prahy a chodí se dívat na zimní plavání u Národního divadla. Nakonec se všichni zasmáli, koho to vlastně z moře vytáhli, a s přáním zdaru ve všech vodách doma i v moři (ale nikdy přes hraniční čáru!) milého Lišku propustili.

Já jsem teď čekal na vlak ve Vraném, vzpomínal na Oldřicha, a přede mnou byl – už za pár dnů – skutečný start maratónu Slapy-Praha.

Pokračování...

Další díly najdete ZDE