Jaroslav Volf: Takový malý kouzelný dům...
Beze spěchu vystoupil po úzkém schodišti a po chvilce zaváhání otevřel Dveře. Očekával sice určitý dojem, ale tlumené světlo zarazilo ho, ač právě takové prostory měl rád. Jindy by se v cizím prostředí trochu rozpakoval a možná váhal jít dále, ale zde cosi neslyšně vábilo ho: "Pojď, pojď!" Uposlechl tedy a potichu za sebou zavřel. Zdálo se mu to či nikoliv, ale měl dojem, že slyší, jak Dům pomalu nadechuje se a Prostor kolem něho se zvětšuje.
Egon Wiener: Máme se co učit aneb Co máme společného s Paříží
Píše se rok 1897. Dvacáté století je na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže, je módní, světové. Světová výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů.
Eva Vlachová: Nechte si poradit
Čas od času se člověku přihodí, že ho někdo osloví na ulici. Možná, že vám se to stává, protože jste krásní, mladí, neodolatelní a jste zváni do kina, na kafe či přímo na rande. My, kteří již nejsme až tak mladí (což ovšem nevylučuje krásu a přitažlivost!) si musíme, pokud možno bez hořkosti, přiznat, že jsme zastavováni ze zcela jiných důvodů.
Sloupky Jiřího Menzela (23)
Několik let před tím se odehrávaly v Praze majálesové události. Nebylo to nic víc, než velmi krotké studentské bouře. Ve srovnání s dnešními poměry věc totálně nevinná, leč v tehdejší době proběhla s těžkými následky. Dva naši spolužáci z divadelní fakulty, (mimochodem jsou dnes oba váženými herci, kteří prošli vrcholnými pražskými scénami) byli tehdy za svoji účast vyloučeni ze školy, několika dalším se dostalo jiného potrestání, podrobnosti si už přesně nepamatuju.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (1) Hledání Zlaté hory
Jmenuje se Jan Hora a je rodák z Plzně. Dlouhá léta žije v Chomutově. Když se ohlédne do poloviny osmdesátých let, vidí se v ateliéru chomutovského malíře pana Františka Žáčka. Načerpal tam mnoho cenných vědomostí a zkušeností. Bylo to místo plné malířských snů. A dnes? Díky tomu, že v ně nikdy nepřestal věřit, si dnes můžete prohlédnout jeho tvorbu také v Pozitivních novinách.
Ivo Jahelka: Ani kousek cti v těle
Před soudem stanul jistý Gejza. Měl na krku znásilnění a bylo jasné, že nejméně pět let basy ho nemine. O jeho vině nebyly naprosto žádné pochybnosti, a když byly provedeny veškeré důkazy, vyzval soudce strany, aby přednesly závěrečné řeči.
Egon Wiener: Povídám si s lidmi | Napoleon a pruský král | Pohlednice
Pořád slyším a čtu to samé: Jak se vám vaše město líbí, zda ano nebo ne. Co byste změnili? A pak se divím, co mi ti lidé povídají. Nikdo není dokonalý, ale lidé jsou opravdu divní. Rádi se předvádí a jako druh snad i trochu chřadnou. On každý na tenhle svět, jako dítě ateistů, přišel náhodou. A odkud? To bych rovněž mohl vyprávět. Už předem vím, co mi odpoví.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (29)
V prádelně pracovaly domorodky a všechno to byly mladé a hezké holky kolem šestnácti osmnácti let. Bylo jich asi patnáct a na starosti je měl starý Polák a ten si mě oblíbil. Často jsme spolu hovořili směsicí polštiny, češtiny a angličtiny. Zaměstnávala ho misie v Yirrkala a jeho úkol byl naučit mladé černošky pracovat v moderní prádelně.
Michal Čagánek: Luky, šípy, samopaly
Sousedovi kluci. Martin a Jarek. Bez těch dvou by mé dětství nebylo úplné. Bez společných výprav do útrob opuštěného statku v naší ulici. Bez šplhání po stromech. Bez plastových vojáčků a cvrnkacích kuliček. Bez luků z prutů zlatého deště a kusu rybářského vlasce, bez pistolí kapslovek a špuntovek koupených na pouti. Indiánské čelenky z gumy do trenýrek s našitými pery holubů našeho dědy jsme doplnili pery papoušků, které choval táta obou kluků.
Břetislav Stejskal: Vozejk zdarma
Před dveřmi, které vědí, kdy se mají otevřít a kdy zavřít (kde jsou ty časy, že jsme se jim obdivovali v Praze na letišti), tedy před těmito dveřmi mladík vycházející s prázdným vozíkem. Já: „Za kolik mi ten vozík prodáte?“ „Za pět korun.“ Otevřel jsem peněženku. Tam pětikoruna není. Z drobných se pět korun nedá sestavit. Desetikorunová mince tam není.
Ivo Jahelka: Balada o domácích pracech paní Růži
Paní Růža stála nad hromadou prádla, / ráda, že to prádlo bez problémů zvládla. / Jeden kousek zůstal ušpiněnej silně – / manželovy gatě, který nosí v dílně. / Paní Růža vzdychla: „Zatracenej Karel, / zas se v práci otřel o asfaltu barel. / Tohle vyprat nejde, budu muset zjistit, / čím takovej sajrajt nechá se vyčistit.“
Danuše Markovová: Suvenýrové stopy
Pokud někdy zatoužíte čistě z egoistických pohnutek po sobě zanechávat stopy, tak vězte, že se jim velmi dobře daří v mořském písku. Otiskují se s nevšední lehkostí, aniž byste museli vyvíjet duševní či fyzický nátlak na svou osobu. Toto skvělé zjištění mě napadlo letos u moře při první průzkumné procházce po nádherné písčité pláži, do níž se má chodidla bořila v rytmu mořských vln. Téměř rozkošnicky jsem si věrné otisky šlépějí vychutnávala, neboť ideálně rovný povrch pro ně vytvářel ty nejlepší podmínky.
Iveta Kollertová: Jsem zase člověk
Ranní vzbuzení, odebrání krve a nastávající vizita. Páteční den se probíral jen pomalu, sluníčko se snažilo prorazit skrz žaluzie a bez úspěchu zmizelo za mrakem. Snídaně na vidličku se nekonala, sestřička mi naskládala tři misky vývaru a bylo po parádě. Upozorňuji šeptem okolí, že můj žaludek nepojme ani jednu misku, natož všechny tři.
Pravda víťazí?
Okrídlená veta, vďaka ktorej by človek mohol nadobudnúť dojem, že keď úprimnosťou obdarí toho druhého, dostane sa mu zároveň úprimnosti z jeho strany. A keď sa mu žiada svoju bolesť rozdeliť na dve časti, tak ako sa delí o radosť a šťastie ...