Publicistika – Zbývá dodat...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (45)
Poslyšte nyní, jak se dá provést exkurze jednotlivými pracovišti našeho milovaného komořanského zámečku. Od vrátnice, přes sklad, telefonní ústřednu, jídelnu, sálový počítač, dálnopis, fonii, kreslírnu, prognózu, staniční síť, správu budov až po výzkum. Následující řádky mají i jistou historickou hodnotu. Najdeme v nich totiž pohled na tehdejší technické vybavení Českého hydrometeorologického ústavu.
Pavel Pávek: Není roláda jako roláda
Kuchtík zase jednou dostal hlad a po předchozím úspěchu s uzenkami dospěl k názoru, že umění pana Savarina není nic tak složitého, aby si s ním právě on neporadil. Kráčel, čirou náhodou, zrovna lesem, a tak se rozhodl nasbírat pod vzrostlými velikány nějakou tu houbu. Prozíravě se vyhýbal jedovatým, bez povšimnutí nechal i takové, o kterých někteří houbaři ještě pár dní před smutečním obřadem prohlašovali, že jsou výborné a chutné.
Barbara Semenov: Vale, Waldo!
Je osmnáctého června 2009 a na Smetanově nábřeží jemně sněží pyl kvetoucích lip. Míjím dlouhý zástup neznámých lidí čekajících na veřejný vstup do prostor pražského Žofína. Přijeli ze všech koutů vlasti, aby se rozloučili se zpěvákem, jehož písně se staly součástí jejich životů. Se zpěvákem se přirozeně neznali osobně, nezúčastnili se smutečního obřadu, ze kterého jsem právě odcházela, přesto byl Waldemar jejich, podobně si jej přisvojili čeští emigranti po celém světě – Matuška zosobňoval češství v tom nejlepším slova smyslu.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (32)
Tak to bylo zhodnocení mého opravdu kvalitního kulturního vyžití počátkem mých studií. V dalších letech, tedy v druhé polovině let padesátých, těch divadelních představení trochu ubylo, ale zato přibylo návštěv kin, tanečních kaváren a jazzových koncertů. Místo slovutných scén přišly na řadu skvělé obnovené hry Voskovce a Wericha v divadle u Nováků, které často měnilo své jméno.
Milan Dubský: Ani po hvězdách ani po horách, nýbrž po lidech
Po několikaletém pobytu v Kanadě, kde, ač našla plné porozumění a pohostinnost této země, se necítila šťastná, se usídlila ve Švýcarsku. Jezdí do rodné Prahy, kde vydává své knihy. Cítí se být Evropankou. Nedávno vyšlo druhé vydání její krásné knihy Vltavěnka. V seznamu jejích knih jsou díla další.
Miroslav Sígl: Karlínská „akáda“ to je naše mládí…(2)
Ke studiu na Obchodní akademii v Praze-Karlíně (OAK) jsme nastupovali ve školním roce 1940/41, tedy před 70 lety. Bylo nás 46 ve třídě, jak už jsem psal v předchozím článku (Pozitivní noviny, 2. 9. 2010). CO JSME SE DOZVĚDĚLI o historii naší školy? První českou obchodní školou ještě v Rakousko-Uhersku byla Českoslovanská obchodní akademie v Praze, Resslova ulice, založená v roce 1892.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (63)
Múza tance Terpsychoré se mě pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvně jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštěvovat taneční kurzy v místní Sokolovně, což byla pro nás kluky pěkná nuda. Zejména Česká beseda se snad nedala vydržet. Pak ale po maturitě jsme chodili na zimní odpolední čaje každou neděli, a na různé plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se většinou dostávali zadarmo, a to tak, že jsme muzikantům nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny.
Pavel Pávek: Není nad špekáčky!
Obvykle to začne docela jednoduše. Potencionální kuchtík sedí doma opuštěn nad studenou plotnou, má hlad a do hospody se mu zrovna a náhodou nechce. Opuštěn je proto, že se buď ještě nestačil oženit, nebo proto, že mu žena již utekla a žádná náhradní zatím není v dohledu. Budoucí mistr věd kulinářských zcela rozumně přijde na to, že by si měl něco uvařit.
Václav R. Židek: Srdcem vždy Čech...
Když jsem spatřil světlo světa, chybělo do skončení 2. světové války několik týdnů. Shodou okolností se v ten samý den – i když o nějaký ten rok dříve – narodil i český filozof a myslitel Jan A. Komenský. Jako místo, kde jsem měl přijít na tento svět, mi byla vyšší mocí určena pražská porodnice na Vinohradech "U Apolináře", která je dodnes více známá jako záchytná stanice pro opilce než jako vstupní brána novorozenců do života.
Jitka Stošická: Maxiautogramiáda
Mezi všemi účinkujícími zářila mládím (byla opravdu mezi autory nejmladší) a štěstím Petra Haasová. Štěstím proto, že po básnické sbírce Sonáta, přivezla s sebou na autogramiádu ještě tiskařskou barvou vonící knihu Povídky praštěné třicítky.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (43)
Nyní to opět trochu zamíchám a v dalších střípkách musím dát gentlemansky přednost něžnému pohlaví. A jako obyčejně nevím, kterou dívenkou, slečnou či paní mám začít... V době mého nástupu „do praktického života“ byla určitě nadpoloviční většina mých spolupracovnic dívkami a slečnami. Paními a manželkami se staly později, a jak už víte, jedna z nich dokonce tou mou.
Milan Dubský: Omezení bezbřehosti srdce
Nemám srdce bezbřehé. To snad nemá nikdo. Ale přesto se do něj vejdou dětské neohrabané krůčky, úsměvy dětí, dojímá mě jejich pláč, jejich bezelstnost a příkrost jejich reakcí na jednání dospělých, ale hlavně na špatné jednání dospělých. Vejde se do něj krásná hudba, pravdivá, dobrá a dobře napsaná beletrie, působivá poesie, divadelní hry, umělecké obrazy, grafika, umná a lidem sloužící a užitečná architektura
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (60)
Počátkem osmdesátých let jsem se také prvně tak trochu opravdu grafomansky zbláznil a pokoušel jsem se udat některé své výplody do televize. Tak jsem si například troufl poslat panu Jaroslavu Dietlovi synopsi a návrh některých scén na televizní inscenaci „Oblast vysokého tlaku“. Patřilo by to samozřejmě spíše do střípků kolaboračních, neboť to bylo o meteorologovi, který předpovídá o žních počasí „v terénu“, což byl koncem sedmdesátých let jakýsi „šlágr“ našeho ústavu. Ani jsem to nečekal, ale kupodivu mi pan Dietl odepsal.
Milan Turek: Autobus jezdil s vlečkou. Vzpomínky rodáka z Dolních Bojanovic na Hodonínsku.
Byly to zlaté časy, měli jsme všechno, jedny boty na kĺzačky, druhé na fotbal, třetí do kostela. Ty jsem nosil i do školy a k muzice. Kabát taky jeden, kožený, aby mně nebylo zima měl jsem kožák bez podšívky a pod kalhotami podvlékačky. Ponožky obyčejné, žádné tlusté. Zima totiž u nás na jižní Moravě jednak netrvala dlouho a když přišly mrazy, brzo odešly.