Publicistika – Zbývá dodat...
Vladimír Vondráček: Střípky paměti anebo od embrya po sklerózu (67)
Na jaře 1957 byli pozváni vrchlabští volejbalisté – tehdy přeborníci kraje - na svůj první zahraniční sportovní zájezd na druhou stranu Krkonoš do sousední Jelení Góry. Bylo to v rámci malého pohraničního styku, tedy bez pasu. Hned po překročení hranic v Harrachově jsme samozřejmě zjistili, že druhá strana Krkonoš se od té naší příliš neliší, a protože mi bylo už téměř dvaadvacet, mnohem zajímavější bylo sledovat polské klima společenské než to přírodní.
Miroslav Sígl: Zborcené harfy tón, ztrhané struny zvuk…
Vypůjčený titulek (citát K. H. Máchy, v současné době vzpomínaný) mne připomněl nejprve předválečného profesora Miloslava Hýska (1885-1957), jehož jsem poznal v dobách nelehkých, okupačních a válečných. Zvláště v těch pohnutých letech to neměl snadné: byl profesorem dějin české literatury, literárním kritikem a historikem. Byl mužem činu, typický pozitivista, u něhož bylo samozřejmostí maximálně vyčerpat o předsevzatém tématu všechny dosažitelné prameny a zdroje.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (26)
Je docela zajímavé, že ačkoliv sociální prostředí obou mých rodičů bylo velmi různé, kultura na mne útočila už od útlého dětství z obou stran. Samozřejmě více ze strany maminčiny, zejména zásluhou dědy - kantora, který mě vedl i k aktivnímu provozování hudby, ale jak poznáte za chvíli, i na malé vísce se kultuře dařilo, že byste žasli. Takže si nyní dovolím zařadit něco z kulturního soudku.
Jiří Stanislav: Opustil nás plk. Ing. Jan Horal
Plk. Ing. Jan Horal byl mezi válečnými veterány znám svou obrovskou podporou těm, kteří obětovali pro svou vlast to nejcennější, zdraví, svobodu i životy. Pocházel z rodiny legionáře a lékaře a jak říkal, doma měl velice tvrdý režim, proto byl zvyklý na disciplínu. Jako dítě chodil do Sokola a ve třinácti letech přešel do Masarykovy letecké ligy. Po okupaci Československa utekl jižní cestou do Francie, kde vstoupil do Cizinecké legie a poté nastoupil do tvořící se čs. zahraniční jednotky ve Francii. Prošel se západními spojenci zpět až do osvobozené vlasti, ač byl v průběhu války těžce zraněn.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb Od embrya po sklerózu (65)
O návštěvách pražských tanečních i poslechových kaváren už také víte, ale koncem padesátých let jsme velmi fandili novému Studiu 5 Luďka Hulana a Karla Velebného, které hrávalo v kavárně starého Zimního stadionu na Štvanici a dokonce zde pořádalo poznávací soutěže a různé hudební kvízy pro posluchače. Z té doby si dodnes pamatuji nádhernou skladbu Django, rekviem za báječného levorukého kytaristu Reinhardta.
Jaromír Matoušek: Zemřel Pravoslav Rada, významná osobnost české povalečné keramické tvorby
S velkou lítostí oznamujeme, že v sobotu 23. dubna v Praze nás navždy opustil Pravoslav Rada, významná osobnost české povalečné keramické tvorby. Pravoslav Rada (*14. října 1923 v Železném Brodě), klasik české keramiky, se po více než půl století s vysokým nasazením a profesionalitou zabývá především ateliérovou tvorbou. Mezi hlavní náměty jeho hravě stylizovaných monumentálních i drobných plastik vždy patřily figury: zvířecí (ryby, kočky a ptáci), bájné (elfové, andělé i archandělé) a lidské. Řada jeho originálních realizací obohatila veřejné prostory.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (56)
Rozhlas má pro mne jako meteorologa ale také svou druhou stranu. Díky své profesi s ním spolupracuji už od roku 1959, kdy vysílal mé první předpovědi počasí ve svých pravidelných zpravodajských relacích, tehdy samozřejmě pod pseudonymem – meteorologický ústav. Své inkognito ztratili meteorologové a s nimi i já nejprve v Čs. televizi v šedesátých letech a teprve asi o 15 let později v Čs. rozhlase.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (54)
Jsou ale i daleko menší a možná i zajímavější věci, než automobil, které tu zpříjemňují, tu naopak znepříjemňují náš život. Mezi ně patří věcička zvaná telefon, nejlepší to prý to dárek pana Bella našim ženám! A kupodivu i k této věcičce jsem našel jeden svůj krátký, už novější příspěvek do ankety nějakého časopisu.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (53)
Protože jsme se v rodině nedopracovali ani k jachtě, ani k soukromému letadlu, mohu dále vzpomínat pouze na zkušenosti s nejrozšířenějším dopravním prostředkem – osobním automobilem. První jsem vyženil v prvním manželství a byla to Tatrovka z roku mého narození! Byla docela zachovalá a jako důkaz svých technických „znalostí“ mohu uvést, že pro mne nejzajímavější byl fakt, že to auto mělo podél dveří stupátka!
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (51)
Kocourkovské poměry v naší lidové armádě mohu dokumentovat i dalšími příhodami. Koncem října 1958 jsem nastoupil jako svobodník aspirant na půlroční prezenční službu do Bratislavy, kterou jsme jako budoucí hlavní město Slovenska měli bránit protiletadlovými kanóny. Protože v tom podzimu protáhli vojenští páni některým vojákům „prezenčku“ o pár měsíců, nějak se pro mne nenašla prázdná postel, a tak jsem až do Vánoc spal na madraci na ústředně. Teprve po Novém roce jsem byl převelen do kasáren v Pezinoku.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (46)
Ani v letech osmdesátých mě múzy neopustily a tak mohu pokračovat v exhibování. Mezinárodní meteorologický den (1983) | Milí zlatí od počasí, proč jsme se ti sešli asi? I když není dneska pátek, přesto máme velký svátek! Podle hesla zdravím vřele všechny pozorovatele, Z vnitrozemí, od hranic, vždyť bez vás jsme míň než nic! Drazí přátelé, vždyť jen díky vám, můžeme směle otevřít svůj krám. Každou hodinu podle budíka, hupky do budky, každý utíká.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (42)
A tak se nyní snad konečně dostanu k těm už mnohem dříve avizovaným komořanským a vlastně i „celoústavním“ osobnostem a „figurkám“. Už dopředu musím upozornit, že se opravdu nechci nikomu posmívat, a že všichni, o kterých se zmíním, zůstávají v mých vzpomínkách právě proto, že jsem je měl a mám všechny rád. Přitom se určitě nedostane na všechny a velmi váhám, kým začít. Asi bych měl začít vážněji a postupně přejít k záležitostem veselejším.
Věra Vohlídalová: Desáté narozeniny liberecké knihovny
Psal se rok 2000. Bylo 9. listopadu. V novinách a dalších médiích, a to i za naší hranicí, se to hemžilo titulky a mnoha zpravodajstvími i komentáři k témuž: Stavba moderní knihovny a synagogy..., jedinečný počin pro 21. století v Liberci…. , záštita českého i německého prezidenta, nominace na stavbu roku, vklad do informační společnosti, centrum vědění, celoživotního vzdělávání, setkávání, komunikace…. Ta událost se komentovala, oslavovala i přetřásala ještě nějaký ten rok poté.
Anna Malchárková: Akcionář nebožtík
Již adresa byla podivná. Oslovení pan zemřelý se vyskytuje jen ojediněle. Slovo zemřelý je připsáno ručně, takže to každého hned trkne, že jsou v obraze. Vědí, že zemřel, pochválila jsem je v duchu. Ještě, že to byl dopis obyčejný, bez těch všelijakých barevných pruhů, jinak by kalvárie začala už na poště. A hle, Pozvánka na schůzi akcionářů. Při znalosti stavu adresáta to bylo opravdu troufalé.