Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (42)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (42)

A tak se nyní snad konečně dostanu k těm už mnohem dříve avizovaným komořanským a vlastně i „celoústavním“ osobnostem a „figurkám“. Už dopředu musím upozornit, že se opravdu nechci nikomu posmívat, a že všichni, o kterých se zmíním, zůstávají v mých vzpomínkách právě proto, že jsem je měl a mám všechny rád. Přitom se určitě nedostane na všechny a velmi váhám, kým začít. Asi bych měl začít vážněji a postupně přejít k záležitostem veselejším.

Takže nejprve vážně, ale stejně se to bude prolínat s nevážnem. Náš meteorologický ústav měnil v druhé polovině minulého století často nejen své jméno, ale ještě častěji i svá nadřízená ministerstva. Ale mohu s čistým svědomím prohlásit, že i při těch největších kotrmelcích se jako instituce zachoval většinou docela slušně. V padesátých letech se v tomto ústavu dělo leccos, ale přesto přijal „pod své krovky“ poměrně mladé lidi, kteří museli po „Vítězném“ únoru opustit svá původní povolaní. Shodou okolností to byl i Jirka Brož, náš pozdější svědek na svatbě, který musel odejít z nakladatelství Melantrich.

Náš ústav pak v těch padesátých letech i velmi odvážně zaměstnal ve své knihovně anglického letce Richarda Hussmanna, který napsal známou knížku, podle níž byl později natočen i stejnojmenný film – Nebeští jezdci.

Tento skvělý člověk si dokonce vybral pro svůj pseudonym jméno jednoho svérázného ústavního šoféra - Jánský! Dalším opravdovým hrdinou byl kolega malé postavy ale velkého srdce, Karel Svoboda, bývalý parašutista, který se do Anglie dostával velmi dobrodružně přes cizineckou legii ze severní Afriky. Dokonce pak byl ve skupině, která nacvičovala atentát na Heydricha, a jen banální úraz při výcviku zavinil, že se této největší diverzní akce nezúčastnil! Seskočil pak později jako radista do Beskyd, po čase byl zajat a koncem války prošel i pochodem smrti. Jeho příběh, o kterém moc nemluvil, mi připomínal jeden náš poválečný film – Hrdinové mlčí. Mimochodem, natáčel se v mém rodném Jičíně.
I v dalším osudovém období po srpnu 1968 poskytl náš ústav buď krátkodobě, ale i natrvalo azyl mnoha tehdy postiženým, zejména vojenským meteorologům.

Nejvíce střípků se mi vybavuje kolem už zmíněného polyglota, středoškolského profesora Vlastíka Bělohlávka, který musel opustit školství, neboť se v únoru zúčastnil známého pochodu vysokoškoláků na hrad k prezidentu Benešovi. Tento kolega pak brzy po svém nástupu na letiště pořádně zamotal hlavu naší tajné službě. Nastoupil totiž na pracoviště tak zvané fonie, kde „sbíral“ radiem meteorologické depeše ze stanic, na kterých tehdy nebyl ještě zaveden dálnopis. Vše bylo nutné „nachytat“ v přesných časech; a tehdy jednou asi pětadvacetiletý novic prošvihl termín, protože si připravoval svačinu. Stanice se hlásily a milý novic narychlo přiběhl k vysílačce a do mikrofonu oznámil jinak předpisově: „Stanice čekejte, stanice čekejte, myji si ovoce!“ Snad si dovedete představit, jak „velké ucho“ okamžitě zareagovalo. Nešťastník měl opět vážné potíže a těžko vysvětloval, že to není žádná šifrovaná zpráva pro imperialistické rozvědky. Vlastík si pak během pár let rychle udělal státnice z několika světových jazyků a v sedmdesátých letech, u příležitosti dvou set let od založení meteorologického pozorování v pražském Klementinu, si připravil přednášku a proslavil tuto nejstarší středoevropskou stanici po celé Evropě a dokonce i v Mexiku. A že to bylo k velké nelibosti a závisti některých šéfů, to ani nemusím zdůrazňovat.

« Areál Klementina

Vlastík byl i svérázný recesista a nemohu zapomenout na jeho líčení návštěvy londýnského muzea Madame Tussaud. Když bylo kolem něj chvilku téměř pusto, sedl si na jednom odpočívadle do čalouněného křesla, zaujal ztrnulou polohu jako voskové figuriny, rozložil si Herald Tribune a bavil se tím, jak kolemjdoucí návštěvníci horečně listovali v katalogu a hledali, kdo že to má být. Málem to ale přehnal. Když náhle vstal, tak jedna z návštěvnic, která si ho právě pozorně prohlížela, málem dostala infarkt.
Ještě několik let před tím se ale proslavil i jako originální „řekoplavec“. Během pár hezkých letních dnů se plavil po Labi z Poděbrad na soutok s Vltavou na nafukovací matraci! Měl k ní přivázán malý nafukovací dětský bazének, ve kterém měl „civil“, neboť dvakrát přespal na souši v turistických noclehárnách. Originální, že?

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 11. 2010.