Literatura – Povídky
Jitka Krpensky: Puberťáci
"Mami, prosím tě, řekni mi, co ti kluci na tom fotbale mají. Honit se jako cvoci po hřišti, celí zpocení, a nakonec se stejně netrefí, anebo jen někdy," začala si Jířa nepřímo dobírat svého bratra, ačkoli oslovila matku. "No, pořád lepší, než se někde natřásat na špičkách v růžový sukýnce, nebo se kroutit před zrcadlem a zmalovat si obličej jako nějakej indián," rychle zareagoval Aleš, který si právě balil tašku na trénink. "Hele, hele, nechte toho, vy dva chytrolíni," ozvala se matka a v duchu zanaříkala, „není nad to mít doma dva puberťáky."
Petr Kubíček: Ztráty a nálezy
Našel jsem zlatý prsten. Ležel docela neobvykle, zašlápnut do drobného štěrku na krajnici u silnice nedaleko klubovny golfového klubu v Bechyni. Můj pohled na něj padl víceméně šťastnou náhodou díky návyku pátrat v okolí golfových drah zrakem po zemi. Jsem už tak naučený. Hledám neustále své zbloudilé míčky nebo týčka na odpalování, markovátka a podobné drobnosti, které golfisté často používají, a tedy i občas ztrácejí.
Antonín Suk: Naše hájenka
Když se nám narodil první syn, bydleli jsme v Ledči na Sázavou. Byli jsme sice mezi hodnými lidmi, ale v bývalém magacínu. Schody jako na půdu, co se do „bytu“ přineslo, to se muselo zase odnést, záchod přes celý dvůr, hrůza, když byla námraza, a za zdí sodovkárna, kde v noci myli láhve na nějaké hrozně hulákající potvoře. V tomto prostředí vyrůstal malý Honzík a my byli rádi, že bydlíme alespoň tak. A těšili jsme se …
Luděk Ťopka: To bude ryba snů!
Stala se mi asi před deseti lety taková příhoda, za niž se sice trochu stydím, ale do jisté míry i mohu pochlubit, jak jsem ji vyřešil. Vyjel jsem si se synem na Farský rybník v Broumově, asi čtyři kilometry od naší chalupy v Chodovské huti. Je to taková sportovní voda, kde je možno si za příslušný poplatek hezky zarybařit a který tehdy spadal pod Státní rybářství v Mariánských lázních.
Luděk Ťopka: Rypouš vodní
Co tak nepohnutě stojím a civím na ty bubliny, vynoří se z vody kousek hlavičky s korálovými, nápadně blízko sebe umístěnými světly. A ták, on je to norek! Určitě utekl někomu z chovu a teď ho máme v kožichu. Jenže ono se to ponořilo a po chvíli se ukázala nad hladinou hlava znovu, tentokrát trochu blíž a celá, opatrně jistíc, a já nevěřil co vidím.
Jan Jurek: Nezbedný Tomáš
Ten kluk to vážně neměl jednoduché. A možná právě proto se choval, jako by mu patřil svět a on byl nade vším povznesený. Ve skutečnosti si jen nikoho a nic nechtěl pustit k tělu. Bál se. Toho, že by mu někdo ublížil, že by zranil jeho důstojnost, že by někdo zpochybnil jeho roli kluka s nevalnou pověstí, které se zhostil, jak nejlíp uměl. Neměl moc na výběr. Klukem byl a přál si jím, jak jen to bude možné, zůstat. A pověst, která ho provázela a na níž stavěl svou nejbližší budoucnost chlapeckého bytí, ta tu zkrátka z nějakého důvodu byla a on ji nehodlal měnit.
Rosita Ciglerová: Dvojník
Adam zaplatil a zvedl se od stolku, aby pomohl Evě do kabátu. Tahle posezení po společně prožitých intimních chvilkách míval moc rád. Byla to jejich příjemná dohra. Ještě naposledy se políbili mezi dveřmi kavárny a chystali se vykročit každý jiným směrem, když Adama oslovila procházející žena. „No Adame, co to tu děláš?!“ vykřikla jeho vlastní tchýně. Adamovi se podlomila kolena a z posledních sil vyhrkl: „Pardon, to si mě asi s někým pletete, paní…“ „Jak pletu, co to tady vykládáš, přeci poznám svýho zeťáka!“
Luděk Ťopka: Sázka na desítky
Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci, stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann....
Luděk Ťopka: Přepadení u švimtajchu
Převzal jsem v kanceláři obálky s penězi, přes rameno přehodil řemen staré malorážky a vyrazil bukovinou do vrchu směrem na Smrčiny. Cesta přes vrch Stropník byla strmá, slunce již hezky připalovalo, a tak jsem se pěkně zapotil. Když jsem konečně stanul na náhorní plošině, usedl jsem na balvan pod smrkem, starým vysokým solitérem na rozsáhlé pasece, abych se po tom výstupu trochu vydýchal.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (1) Z trampa námořníkem
Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž. Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (4/4)
František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.
Jan Jurek: Road movie
„No a to je ono,“ odvětil pohotově mladík. Panu Novákovi byla výmluvná stručnost hocha sedícího vedle něj sympatická. Co mu tak říct, že se v jeho věku chtěl stát filmovým scénáristou a že se o to i řadu dalších let pokoušel? Lidi z branže mu dokonce říkali, že má talent a mohl by to někam dotáhnout. Ale nestalo se. Namísto toho otročí za úřednickým stolem a poslouchá kecy svých nadřízených. Měl snad tomu mladíkovi říct, že ještě nehodil tak docela flintu do žita a že by eventuálně uvítal možnost si s někým zasvěceným o filmu popovídat? Ale jaký by to mělo smysl?
Jitka Dolejšová: Záda
Kristýna s manželem Liborem se věkem již blížili k šedesátce, ale svůj vztah si stále ještě s radostí zpestřovali intimními chvilkami. Pravda, už ne tak často, tak bouřlivě a na tak rozmanitých místech, ale to jim tolik nevadilo. Jejich zamčená ložnice se stala dostatečně diskrétním a příjemným ostrůvkem pro něžná slůvka, tiché vzdechy i zrychlený tlukot dvou srdcí. Oba byli poměrně zdraví a fyzicky zdatní, a tak jim nic nebránilo střídat různé polohy. Až jednou…
Radovan Lukavský: Bojare, Bojare!
Při jedné takové výpravě jsem narazil na psa, přesněji řečeno na zatoulané štěně – běloučké s černými skvrnami. Snažilo se přede mnou utéci, ale nebylo kam. Běhalo z jedné houštiny do druhé, až nakonec – buď mě poslechlo, nebo to vzdalo – mě pustilo k sobě, nechalo se vzít do náruče a odnést k nám domů. Maminka i moje mladší sestřičky pejska přivítaly, nakrmily a ustlaly mu na noc v takové bedýnce.