Jan Jurek: Doušek svobody

Rubrika: Literatura – Povídky

Stál ve vratech a díval se do pusté krajiny, kterou si už v dětství zamiloval. Jako kluk tam trávil všechny své prázdniny se svým dědou, který mu od jisté chvíle nahrazoval otce. Uplynulo téměř deset let, co umřel. A on na něj stále více vzpomínal, stále více na něj myslel, stále více se dožadoval jeho přítomnosti jako malý chlapec, který nemá pojem o tom, co to znamená - zemřít.
Zoraná pole na sklonku léta působila nepřívětivě, ale přesto ho ten pohled uklidňoval. Měl chuť se do toho prostoru, který se před ním rozprostíral, rozběhnout, ale neudělal to. Úzkost mu příliš svírala hrdlo. Sotva se dokázal nadechnout.
„Můžeme jet,“ křikla na něj matka, která stála u vozu a nakládala poslední z mnoha tašek do kufru. Petr se ani nehnul. Stále nemohl uvěřit, že dva měsíce učitelského volna jsou pryč a druhý den že ho čeká nástup do práce.
„Zase se sem vrátíme,“ řekla mu matka.
„Nechci se sem vracet. Chci tu zůstat!,“ odvětil Petr a sledoval ptáky, kteří zvesela kroužili nad polem a užívali si tepla slunečních paprsků, dopadajících na suchou zrohovatělou zem, s níž Petr srostl jako ty stoleté modříny na břehu úzké asfaltky … asi jediné civilizované spojení se světem. Zabořil své nohy do zkypřené hlíny. Nejprve jednu a vzápětí druhou. Krok sum krok se zády vzdaloval matce a ta jeho počínání nečinně přihlížela. Musela mhouřit oči, aby viděla, jak její syn nabírá do dlaní hlínu, aby ji záhy jen tak házel před sebe. Připomínal hospodáře, který osévá svůj statek.


„Petře, vrať se!,“ zakřičela matka, ale Petr nereagoval. Zády k ní vzhlížel k obloze. Už byla hotova jít za ním, ale Petr se z ničeho nic otočil. A pak si klekl na kolena, hlavu svěsil k zemi … jako voják před popravou, kterého má nepřítel co chvíli střelit do zad. Matka už na nic nečekala a vypravila se za ním. Bořila se do mokré hlíny, která se jí lepila až do půle lýtek. Nevšímala si toho. Jediné co ji v tu chvíli zajímalo a co jí hnalo dopředu byl její třicetiletý syn, který klečel v hlíně, aniž by se pohnul.
„Co je ti?,“ zeptala se.
„Smutno!“
Petr k matce vzhlédl. Oči měl plné slz. Brada se mu ještě třásla, jak se na povrch dral pláč, který nebyl sto zadržet. Zastesklo se mu po dětství, po lidech, kteří byli, ale už nejsou. Přál si je slyšet, promluvit si s nimi … ale neslyšel ani neviděl nic. Zůstal sám. A právě tak se i cítil. Pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily a matka jej musela zachytit, aby celým svým tělem neupadl do brázdy. Obloha se zatáhla, zadul silný vítr ze severu. Ptáci co vyzobávali v poli všelijakou havěť, se rázem rozlétli na všechny strany. Spustil se déšť a matka s Petrem šli vedle sebe k příjezdové cestě.
Petr se posadil za volant vozu a bledý jako stěna ho uvedl záhy do pohybu. Stěrače v pravidelném rytmu odstraňovaly z předního skla přívaly vody a kužele světla z reflektorů jako jemný zlatý prášek vnikaly do padající mlhy.
Za dvě hodiny je vítal pohled na velkoměsto. Tovární haly, komíny, vysoké domy … celý ten rumraj měli jako na dlani. Pro Petra to nebyl hezký pohled. Rozlehlé pusté pláně se mu zdály neskonale zajímavější. S matkou za celou cestu nepromluvil ani slovo. Uháněl po dálnici co to šlo a matka se jen nečinně dívala bočním okýnkem do ubíhající krajiny.

Doma si šel Petr hned lehnout. Byl vyčerpaný z běhu myšlenek, které se mu honily hlavou. Za pár minut usnul. Zdálo se mu o prázdných polích a vinohradech, o houpajících se korunách stromů pod nápory větru, o klátících se klasech kukuřic v nekonečných lánech úrodné země, zdálo se mu taky o jedné dívce, kterou jedinkrát potkal a ona se mu od té chvíle pravidelně vkrádala do jeho snů - ležela na zádech, on se ji jemně dotýkal, hladil ji po tvářích a holých prsech, prsty kroužil kolem bradavek jako kružítko kolem svého středu… Vzbudil ho až třes matčiných rukou. Zpočátku myslel, že je ve vlaku a ujíždí neznámou krajinou volný jak jen člověk volný může být, ale stačilo otevřít oči a všechno bylo pryč. Sen se rozplynul a Petrovi nezbylo než vstát, rychle se umýt, obléct, rychle vypít kafe a ještě rychleji vykročit do studeného rána v obavě, aby nepřišel po několika letních dnech plných svobody a slunce do práce pozdě. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 02. 2011.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.