Literatura – Povídky
Emília Molčaniová: Nerozumiem tomu... / Žiadosť
Upratovala som mužovi šuplíky nočného stolíka, keď mi zrak padol na hrubý zošit v modrej väzbe. Len som tak letmo prelistovala zopár stránok a zistila som, že je to jeho denník. Vôbec som netušila, že niečo také existuje. Môj muž a denník! To by skôr pristalo našej dcére, puberťáčke. Viem, že sa to nemá, ale nedalo mi, aby som si zopár stránok neprečítala.
Fialové slunce
„Platící truchlíci! Neplatící všiváci! Dohromady diváci! Což nemáte nic na práci – jen slídit po mé legraci? Jmenoval se Tonda! Tonda po nebožtíku tátovi. Po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Po nebožtíku strykovi z máminy partaje. Víte nejlíp: žádná díra na světě nemiluje zrcadlo. Tak i v Malém Poříčí byl Tonda jenom pitomeček, vysušený mozeček, na hřišti však pán – Antonio král!
Jitka Krpensky: Slohová práce na téma "Moje Vánoce"
Když maminka pár týdnů před Vánocemi vyzvídala, co bych si tak asi přál, tak jsem se nejdříve zeptal, jestli si myslí, že jsem ještě malé dítě. Se smíchem mě ujistila, že samozřejmě né, ale že i takové velké dítě si jistě něco přeje. A tohle přiznání se mi moc hodilo. Já totiž jedno velké přání mám – psa. Jenže maminka pořád tvrdila, že jsem ještě malý a že bych se o něho nemohl pořádně starat. „No mami, tak to je príma, to už bych tedy mohl dostat psa,“ zajásal jsem.
Monika Petrlová: Bílosrstým ploutvonožcům v patách
Ostré polární slunce nedovolilo Atuat delší dobu koukat týmž směrem. Sluneční paprsky bezostyšně vypalovaly její siluetu na zeď jednoho z ledových domů inuitské vesnice. Byl to tentýž dům, v němž před sedmi slunovraty v bolestech přivedla na svět malého Okiho. Dům, který s Maem a jeho bratrem holýma rukama po dlouhé týdny stavěli.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (28)
Nejraději jsem měl večery, kdy jsme seděli kolem ohně už vykoupaní a jen kecali, pili pivo nebo hráli na kytaru a zpívali. Pili jsme celkem střídmě, nikdo nechtěl druhý den jít na lajnu s bolehlavem, ale vynahrazovali jsme si to v sobotu. V neděli jsme nepracovali, nýbrž chodili na lov nebo psali dopisy domů, takže případný bolehlav ze sobotního večera měl větší šanci na pořádnou léčbu.
Antonín Suk: Sázka
Když jsem nastoupil do Vickovic, vedla v našem souboji dlouho prasata. Bylo jich zde dost, ale já byl natolik nezkušený, že jsem na ně nestačil. Tak jsem se učil litry a litry potu, nespočetnými kilometry našlapanými ve sněhu a nocemi bez postele. Jak se ukázalo jen trošku sněhu, doběhl jsem po jejich stopách z Bludova do Třebětína několikrát za odpoledne. A to ne po cestách!
František Mendlík: Bohatýrský smích
Předmět „Železniční doprava“ na železniční průmyslovce ve Valticích byl doménou profesora Augustina. Tento pán měl vzezření anglického lorda a jako by z oka vypadl Neville Chamberleinovi, známému to zástupci Velké Británie v Mnichově v neblahém roce 1938. Suchý anglický humor mu ovšem chyběl. Vytáhlý a asketický pán s knírkem byl legrace prost. Snad k tomu přispěla prodělaná žaludeční choroba.
Luděk Ťopka: Pohádky z mechu, jehličí a trav
Ne, nehodlám tu vyprávět pohádky, ale potěšit sebe i vás a znovu vyvolat ty krásné houbařské zážitky, na které já mohu, bohužel, už jen nostalgicky vzpomínat. Myslím, že každý houbař, ať skalní či jen příležitostný, jistě rád přizná, že mnohdy, když našel nějaký výstavní kousek, vydechl s úžasem: „No to je ale pohádka!“ a zavzpomíná na pohádkovou pohodou při svých výpravách do našich pohádkově krásných lesů.
František Mendlík: Svérázný výklad teorie relativity
Je měsíc únor. Pro vinaře Vaška Bouchala doba vegetačního klidu. Výpravčí a majitel dvou vinohradů jezdí na kondiční rehabilitace do Luhačovic zásadně ve druhém měsíci v roce. Vždy po dvou letech se spojí s kamarádem, výpravčím Frantou Randákem. Tihle spolužáci pak pravidelně tráví čtrnáct dnů pospolu. Jejich pokoj má zvláštní účel. Skrývá se v něm propagační oddělení vinařského zasilatelství.
Vladimír Kulíček: Jak se dá myslet za roh
Pracoval jsem kdysi společně s velmi zajímavým člověkem. Byl vysokoškolsky erudovaný, inženýr strojař. Ve svém okolí, ale zejména tam, kde jej znali méně, nebo jen za příležitostných okolností, byl znám jako nenapravitelný až fatální pesimista. Vybudoval si tuto pověst vlastně sám různými výroky, z nichž snad nejznámější byl : „Oběsit jsme se měli jako mladí, teď to již nestihneme!“
Ahoj babi!
Už sedm let mi něco chybí ... Víš, že to budeš asi Ty? Čím víc se konfrontuju se světem, tím víc mi scházíš. Neveselá přímá úměrnost. Ale neboj, nesmutním, jen si tak občas vzpomínám… „Nebuď takovej pukl!“ říkala jsi mi při večerních debatách se sousedy. Probírali jste kdeco, od politiky přes kulturu až po kuchyni. Já seděla potichu v koutku a poslouchala.
Jitka Krpensky: Pátek třináctého / Letní bouřka
Ještě než stačila dopít svůj ranní čaj, strčil Max hlavu do dveří a k tomu obvyklému - "Ahoj a měj se" - ještě dodal - "pátek třináctého, dej si pozor" - a byl pryč. Už ani neslyšel, jak za ním křikla - nejsem pověrčivá. Tahle jeho průpovídka ji vždycky namíchla - taková hloupost. Ale co, když se mu na to chce věřit - jeho věc.
Antonín Suk: Velikonoce a Hadi
Přišly docela znenadání Velikonoce. Svátky jara. Bývaly to svátky housátek a kuřátek. Také vysoké trávy bylo najednou tolik, že se v ní hozené vajíčko schovalo. I vrána se mohla v osení, kterým se barvila vajíčka, ukrýt. Hodně dlouho už tohle nebývá pravdou! Ale na tajemnosti svátku jara to nijak neubralo. Napadlo někoho před naším Honzíkem hovořit o otevírání pokladů na Velký pátek.
Michal Čagánek: Letíme
První parašutista je venku, a druhý, třetí. Vyskakují jako na procházku, v klidu, bezstarostně. Dělá se mi špatně. Držím se sedadla, dělám, že se mě to netýká. Čtvrtý, pátý a šestý. Ještě je fůra času, ještě se můžu zachránit. Řeknu: „Ne, nezlobte se, ale-“ Instruktor vstane. Jsme sami, lavice jsou prázdné, všichni vyskočili ven.