Antonín Suk: Sázka
Rubrika: Literatura – Povídky
| Když jsem nastoupil do Vickovic, vedla v našem souboji dlouho prasata. Bylo jich zde dost, ale já byl natolik nezkušený, že jsem na ně nestačil. Tak jsem se učil litry a litry potu, nespočetnými kilometry našlapanými ve sněhu a nocemi bez postele. Jak se ukázalo jen trošku sněhu, doběhl jsem po jejich stopách z Bludova do Třebětína několikrát za odpoledne. A to ne po cestách! Pěkně porosty, houštinami kolem Nového rybníka, podle Kšandy nebo v okolí rampy. Setkali jsme se třeba dvakrát za výpravu, ale většinou z těch dvou tuplů nebylo nic. Ne že bych byl takový packal, ale chodil jsem za nimi lečemi s flintičkou v ponosu. A střílel jsem, když se prasata zvedala z kotlíků, nebo se rozbíhala na všechny strany. Byl to vždy jen zlomek vteřiny času na ránu. Zkuste si někdo v hustém porostu smrkového houští dostat tak rychle pušku do ramene a zamířit! Šlo vždy jen o hozené rány. Žel Bohu, většinou do oblak, ale lepšilo se to. Však také postupem času už ta prasátka začala ztrácet na skóre. V hospodě u Klečáků se dal jednou při „dudákové lize“ slyšet cestář: „Suk, až vy střelíte prase, dojedu pro něj kamkoliv a třeba o půlnoci.“ Současně byla uzavřena sázka, která reprezentovala pět litrů rumu při odmítnutí této nabídnuté formanky. Vyřčené slovo se nedá vzít zpět a uzavřená sázka je pro chlapa také statutem neměnným. Lidé nejsou jen dobromyslní a hodní. V tu chvilku ze mne byl Naschválníček pana Nepila. Nejspíš ten Mezulán. Satisfakce za vhozenou rukavici mi vlila tolik síly, že jestliže jsem do teďka po pobíhal, tak nyní se to změnilo v kmitání, při kterém jsem sám sebe potkával s vyplazeným jazykem a zuřivou krvežíznivostí v očích. „Já že nejsem schopnej střelit prase? Jen počkej, cestáři!“ Padalo. Na stopu rudlu jsem narazil už za Novým rybníkem. Nejdříve vedla až na hranice pod Řeplicemi, potom ke Kšandě a nakonec namířila zpět k Řeplicím do paseky za Petrusovu chalupu. Tam udělali štětináči chybu. Rudl se rozrazil a při přebíhání aleje nebyl zase tak velký kumšt poslat jednoho tam, kam bylo třeba. Žádný obr to nebyl, tak kolem padesáti kilo. Pro mne ale nebyla důležitá váha. Cenu zlata pro moji pomstychtivost mělo to, že prase leží! „Hin se hukáže, cestáři!“ Pašíka jsem v poklidu vyvrhl, pověsil si ho u Petrusů do stodůlky a hybaj chumelenicí po Zelené aleji a kolem Starého rybníka k babce Klečákové do hospody, hezky potichu mazat deku na oslavu svého úspěchu. Stačil jsem se stavit doma a upozornit na to, co bude následovat, aby se počítalo, že nepřijdu tak brzy. Večerní hosté včetně cestáře už odešli, jej já se ke zdvíhání neměl. Tak mě prostě poslala babka domů. Něžně: „Táhněte taky! Zná Vás vůbec ta Vaše eště? Že Vás nevyhodí!“ Táhl jsem tedy, ale ne domů. Bylo teprve deset hodin. Chumelilo už jen trošku. Dokonce místy skrze mraky jakoby pokukoval měsíc. Bylo krásně vidět celé pole na Kačenách i s těmi stabilními osmi ušáky a pěti kusy srnčího. Od Skalného tiše přitáhl puštík. Stačilo málo zamyškovat a už hledal hlodavce necelé dva metry od mých rtů, vyluzujících myší debatu. Od Michalovic vykročila nad kravín lištička. Smejčila po strništi a pak zmizela na Petrovicku. Měsíčního světla přibývalo a moje nálada stoupala. Chvíle, kdy se člověk cítí být vítězem, jsou velice milé. Bylo za pět minut půlnoc, když Punťa cestářů tvrdě zaprotestoval proti narušení hranic jemu svěřeného úseku. Byl jistě ve výrazech stejně vynalézavý jako babka. Nic to však nebylo platné. Ani jemu, ani jeho pánovi nebylo v tuto chvilku pomoci. Trvalo dost dlouho, než se mi povedlo vylomit souseda z teplé postele. Vylezl na zápraží a mezi tím, co mě posílal kamsi nedaleko, bohapustě klel. Já na to vůbec nic. Viděl jsem, že sousedka stojí za dveřmi, a tak jsem jen tak mimochodem připomněl těch pět litrů rumu, co je v sázce.  V rozespalosti cestář nedokázal pochopit, proč to prase vidí až u Petrusů v Řeplicích. Divil se, jak jsem mohl za tak krátkou chvíli doběhnout přes celý les, prase střelit, vyvrhnout a ještě pověsit do stodůlky. Zato paní pochopila okamžitě. „Nemáš se s nikym vo nic sázet. Tak teď koukej mazatat!“ Mazal. Nejprve k Fráňovi půjčit si koně. Jezdil sice s kravkou, ale zajedno bylo noc a za druhé zima. Vlastnil krásný malý žebřiňáček. Kola silná, okutá. Možná, že s tímto vozíkem jezdili už vojáci tatíka Žižky v dobách, kdy se pohybovali zde na Kutnohorsku. Do toho pokladu byl zapřažen valášek a jelo se po Zelené aleji k Řeplicům. Sněhu bylo dost, ale zase ne tolik, aby se nedalo jet. To už mezi tím měsíc ze zvědavosti vylezl zpoza mraků úplně. A vyškleboval se, placka studená, cizím světlem. Zajeli jsme ke stodůlce a naložili úlovek. Koníkovi se to nějak moc nelíbilo. Nervózně přešlapoval a poškubával opratí. Jenže cestář-kočí byl vazoun. Jakákoliv revolta byla bezpředmětná. Vyjeli jsme ke vsi. Já na konci průvodu, cestář vedle vozíku. Ten čtyřnohý vepředu se ale pořád nějak divně a s nedůvěrou otáčel za sebe. Nejeli jsme po Zelené aleji. Rovnou k rybníku je to prý o hodně blíž. Jenže – kdo mohl tušit, že hajný Včela má tuto alej překácenou tyčovinou? Pod sněhem ta pohroma nebyla moc vidět, a když jsme na to přišli, už se nám nechtělo zpátky. Právě díky sněhu se ta pohroma dala jakž-takž přejet. V rytmu pohopkávání kol přes překážky nadskakoval na voze i vepřík. Světla bylo dost a tak se asi kůň vylekal, že náklad obživl. Najednou cestář stál docela sám na místě. Povoz jen poskakovat a hnal se po aleji až moc rychle dopředu. Vyběhli jsme za ním. Nejdřív zůstal stát zadek s žebřinami, potom žuchlo do sněhu prase a hezký kousek dál stál kůň se zbývající částí vozu. No a u něho jsme se zastavili i my dva. Pak že zasněžený les tlumí hlasy. Náramně bylo slyšet, jak dopravce vyhrožuje: „Může se Vám na to …“ Mohl. Bránila mu v tom možná jen zima. Já to jeho rozhořčení chápal. I když jsem mu připomněl, že vlastně vydělal, že má z jednoho vozíku dva! Zapůsobilo to tak, jak když se do ohně přilije benzin. A zasněžený les zase nic neutlumil. Moje ješitnost zase vystrčila růžky. Ani jsem se nestyděl: „Nechte prase prasetem, zejtra cvaknete ten rum a já už to nějak domů dopravím. To zas tak nehoří. Kdybych se moc utahal, grog to dá do pořádku. Jémine, to ho bude – z pěti litrů!“ Jestli zaúřadoval mamon nebo pýcha, těžko říct. Cestář vypřáhl ze zbytku vozíku, připřáhl prase na řetěz „po plavecku“ a hyjé! Jelo se k domovu. Vozík by v noci stejně nikdo neopravil a tady se neztratí. Jeli, jeli, nedojeli! Ani dvacet kroků koník takto neudělal. Poskočil a už se ztrácel i s prasetem v záhybu aleje. „Křičte si, jak chcete!“ – zařehtal. Co se jednou rozjelo, těžko se dá zastavit. Prase jsme našli brzy i s kusem řetězu. Komoň ale chyběl. Zbyly pouze stopy ve sněhu. Beze slov jsme si rozdělili úlohy. Cestář vyšlápl po stopě koně směrem ke vsi a já se zapřáhl do řetězu. Však domů do hájenky to nebylo dál, jak kilometr a kousek. Prase po sněhu lehce klouzalo. Kolem půl třetí ráno jsme ho s maminkou věšeli u nás do stodoly. Hůř dopadl kočí. Kůň se asi napoprvé netrefil, tak oběhl celou ves dokola. Cestář tedy po stopě za ním, aby se skoro už za svítání sešli před Fráňovou maštalí. Valachovi byla zima z dlouhého čekání a cestáři vedro z dlouhé trasy přespolního běhu. Vzhledem k rozbitému vozu a tělesným útrapám jsem nevymáhal od dlužníka splátku. Něco jsem zaplatil já, něco on a byli jsme si „kvit:“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 09. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jan Krůta |