Literatura – Povídky
Jan Jurek: Za školou
Plížil jsem se ulicemi města, kde jsem na jistou dobu zakotvil coby student pedagogické fakulty. Vlastně ani nevím, jak sem se tam ocitl, ale asi to byla nějaká souhra náhod, která to všechno způsobila, jako ostatně i mnoho jiných věcí v mém životě. A protože se ke mně donesla spousta zvěstí o tom, jak báječný může být život vysokoškoláka, pakliže sám chce, aby takový byl a pakliže má i ten dar si ho takový udělat, docela jsem se na ten akademický institut zpočátku těšil.
Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (3/3) - Když ještě nebyly mobily
Najednou se začala řeka rozšiřovat a šednoucího nebe nad nimi byl větší kus. Hanku napadlo, že je ti vpředu začnou postrádat a někde na ně počkají. Místo pomoci se před nimi objevil obrovský balvan přes celou půlku řeky. Druhá část koryta byla plná popadaných stromů. Voda protékala jakoby nic, ale projet se nedalo.
Evženie Tomková-Towenová: Návraty
Bydleli jsme ve vilce na okraji Prahy. Jinonická silnice spojuje Košíře s Jinonicemi. Už tenkrát to byla asfaltka,ale skoro nic tam nejezdilo. Hráli jsme na ní klidně vybíjenou a skákali panáka. Podél silnice stály vilky a parcely se táhly přes celý kopec až nahoru k dubu, o kterém už mnoho generací říká náš dub. Všichni po něm lezli ,měli na něm své pozorovatelny a pod ním tu pouštěli draky.
František Mendlík: Koloniál U hodné paní
K Rendlům se odjakživa chodilo na dluh. Paní Štěpánka Rendlová byla vyhlášená dobračka, půl doktora, panská kuchařka a cukrářka. Byla známá po celém širokém okolí. Její dorty a trubičky, to byla báseň. Neměla nepřátel. Nesnášela se akorát s paní Karafiátovou. Tato mondénní dáma jednou prohlásila: „Paní Rendlová, já už od vás žádné trubičky nechci. Sahala jste na mrtvolu!“ Narážela tím na fakt, že Štěpánka pomáhala připravit do rakve zesnulého staříčka od sousedů. V obchodě se také diskutovalo. Pod oknem stávala dřevěná lavice z dob mocnářství. Prokazatelně na ní sedával i Tomáš Baťa, ještě když roznášel po domácnostech vlastnoručně vyrobené papuče.
Jan Jurek: David
On, jeho bratr, jeho matka a jeho otec. Bydlí v panelovém bytě dva plus jedna v nejvyšším osmém podlaží s výhledem na školní hřiště a za ním na přilehlou frekventovanou silnici. Mají hlučné sousedy. V jednom kuse se tam hádají. „Ten její ji určitě mlátí,“ říká mu matka. „Jednou sem ji viděla a měla na rameni takový jelito,“ povídá a ukazuje špehýrku mezi prsty, jak velký to jelito asi bylo.
Antonín Suk: Rezaví loupežníci
Cestáře a pražského Jirku spojilo v jeden komplot jejich tažení proti rezavým loupežníkům kolem Vickovic. Cestář to bral po stránce docela prozaické – škoda každé slepice! Jirka zase jako zábavu. Cíl však byl naprosto stejný. Nad hájenkou se táhla přeměna. Protože stejnověký porost sahal od Vickovic až k Třebětínu, bylo potřeba začít s obnovou.
Helena Dohnalová: Na houby
Asi nikdo pořádně neví proč, ale obyvatelé Česka jsou národem houbařů. Zatímco příslušníci ostatních národů, konzumují obyčejně jen uměle vypěstované žampiony, hlívu ústřičnou, hříbky a také šii-take, Češi zbaští kdejakou prašivku. Možná je houbaření oblíbené proto, že je to jediný lov, který se dá provozovat bez jakýchkoli povolenek, honebních či rybářských lístků a nákladného vybavení.
Emília Molčániová: Neúspešná transakcia / Tajomstvo šéfkuchára / Jasnovidka
„Ďalší, prosím,“ zahlásila pokladníčka pri prepážke v banke a k okienku pristúpil muž v stredných rokoch. „Prajete si?“ spýtala sa a profesionálne sa na klienta usmiala. „Chcem peniaze, všetky!“ „Samozrejme, ako si želáte,“ povedala. „Chcete ich vyplatiť v dolároch, eurách, alebo v našej mene?“ „To je jedno, len nech je to rýchlo,“ povedal a nervózne sa obzeral okolo seba.
Jan Jurek: Anna
Už dál nemohl. Vzal do ruky tašku, naházel do ní pár svršků rozhodnutý zase vypadnout. Hned ve voze se mu udělalo líp. Cucal větrové bonbóny, pil pramenitou vodu a zpoza svých slunečních brýlí se díval do jarem pučící krajiny. Rozkvetlé stromy, zelená tráva, modrá obloha, slunce… tohle potřeboval. Zase mu bylo trochu dobře, třeba věděl, že to přeletí jako vteřina.
František Mendlík: S časomírou za zády
Výpravčí Vojtěch Omelka žil celý život podle hodinových ručiček. Byl absolutně dochvilný a stejnou vlastnost vyžadoval i od svých bližních. Když odcházel na železniční průmyslovku do Valtic, zakoupil mu otec náramkové hodiny značky Kirovskije. S těmi kirovočkami byl na obtíž všem kamarádům. Jakoukoliv nedochvilnost komentoval a prstem vždy ťukal na zápěstí s hodinkami. Kamarádi se mu jednou pomstili.
Jan Jurek: Víkend
Měl ji tak blízko jako nikoho předtím. Ani netušil, jaké to je. Když přijel, dal jí pusu na přivítanou a nechal se odvést na pokoj. Jeden pro nás oba, nevadí ti to?, zeptala se. Bez váhání a náznaku rozpaků odpověděl, že nevadí. Byla ráda. Neznala ho ještě tak dobře, aby si mohla být jistá, že to chce. Být s ní v jednom pokoji celé dva dny na starobylé usedlosti uprostřed zámeckého parku.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (26)
Byl jsem paličatý a nedal jsem se přemluvit, tvrdě, že jsme lajnou museli projít, aniž bychom si všimli bílých stromů. To všichni považovali za nemožné, ale když jsem jinak nedal, dali mi ještě jednu šanci a vraceli jsme se tak, jak jsem chtěl. Dával jsem si pozor, aby mně slunce svítilo tentokrát na levou stranu tváře. Také jsme už byli mnohem opatrnější, vážnost situace to vyžadovala, a lajnu jsme našli.
Ivan Kraus: Volání divočiny
Když jsme uviděli ženu ve velkém roztrhaném svetru, v holinkách a s šátkem hluboko do čela, nevěnovali jsme ji pozornost. Teprve když se ta osoba zeptala otce, jestli chce jít na houby tak nevhodně oblečený, poznali jsme, že je to matka. Ačkoli nemluvila změněným hlasem, vypadala, jako by právě opustila Perníkovou chaloupku. Otec měl na sobě, jako obvykle, sako a kravatu. Matka se podívala na jeho výstroj a řekla, že tak jít na houby nemůže.
Jitka Krpensky: Vyprané nervy / Krámek na náměstí
Dělali si plány, svěřovali si své tajné sny i obavy. Jako by tady bylo nějaké kouzlo, které uvolnilo všechny zábrany a ostych, a povzbuzovalo je k dalšímu společnému “mudrování“. Ale slovy se člověk nenasytí, a tak muselo dojít i k velkému zážitku, jakým byl nákup ve „Smíšeném zboží“, malý venkovský krámek, plný zajímavých vůní, a ještě zajímavějších lidí, kteří je sice zkraje okukovali trochu nedůvěřivě, ale na potřetí je vítali už jako staré známé.