Bydleli jsme ve vilce na okraji Prahy. Jinonická silnice spojuje Košíře s Jinonicemi. Už tenkrát to byla asfaltka,ale skoro nic tam nejezdilo. Hráli jsme na ní klidně vybíjenou a skákali panáka. Podél silnice stály vilky a parcely se táhly přes celý kopec až nahoru k dubu, o kterém už mnoho generací říká náš dub. Všichni po něm lezli ,měli na něm své pozorovatelny a pod ním tu pouštěli draky. O tom dubu mi vyprávěla i maminka mojí kamarádky, která tu také prožívala dětství... Dokonce asi osmdesátiletá paní správcová, když nás později osud zavál do Holešovic, a ona se mne zeptala, odkud jsme, se zasněně rozzářila a řekla: Taky jsem tam bydlela,mám tam na Smrťovce svůj dub…
Stává se mi, když večer usínám, že se vracím do bytu, kde jsem prožila dětství, a zatoužím znovu nakouknout do našeho dětského pokoje.
Vidím ho jasně před sebou. Dvě postele za sebou, spím tu se sestrou Janou, která je o šest let starší, je tu lavička na psaní úkolů a uprostřed obdélníkový stůl. Byl rozkládací,a když se přistavily z boku dvě židle a natáhl provázek, pinkaly jsme penálem pinčes.
K pokoji patřil také balkon. Pěstovala jsem tam kytky,chovala v pětilitrovce rybičky, vodní šneky a čolky z jinonického rybníčku. Jednou tam tak pražilo slunce, že se uvařily. Čolci svlékli punčošky,nechali je na vodních rostlinkách a utekli. Kam asi? K rybníčku bylo daleko...
Na balkoně bylo i staré zelené křeslo, ve kterém jsem sedávala a koukala na protější stráň, kde bylo žluto z pampelišek, pak bílo z pampelišek a když zafoukal vítr, semínka se zvedla do výšky a tančila nad strání...to byla krása! A což teprve, když rozkvetly stromy, nebo když byla bouřka a stráně kolem se rozsvěcely fialově a oranžově, to jsme se až trošku bály. A večer, večer byl cítit kouř ohníčků ze zahrádek a v dálce svítila okénka projíždějícího vlaku.
Balkon byl důležitý i jinak. Když bylo Janě asi patnáct let, začala chodit s jedním klukem ze třídy. Mamce se to moc nelíbilo. Jana měla přesně určený čas, kdy se má vrátit. Často to nestihla a mamka zavřela dveře bytu na řetěz. Já pak měla za úkol otevřít dvojité dveře na balkon. Bydleli jsme v prvním patře. Jana uměla vylézt po zamřížovaných oknech v přízemí, pak po římse, chytit se okraje balkonu, překulit se a byla doma.
Nespala jsem, dveře by se mohly zaklapnout, nebo by taky mohla spadnout, čekala jsem se zavřenýma očima, až zaleze do postele.
Ona mi zase na oplátku zpívala táhlé písničky na dobrou noc, ale někdy mě schválně trápila a zpívala Osiřelo dítě, Letěla bělounká holubička a Malý hošík světlovlasý. Zalézala jsem pod peřinu k panence Janince a skrápěla její hlavičku bolestnými slzami. Přestala, až když se zpod peřiny ozývaly hlasité vzlyky,které přecházely v táhlé bolestné vytí,nebo bučení?
Potom přešla na jinou notu a začala Hvězdičky, dobrú noc, nebo mi vyprávěla pohádky, které si sama vymýšlela.

Jana měla taky občas dohlédnout na moje úkoly. Neměla to lehké.
„Tak piš: 53:13.“
„Jé, mě to nebaví,to je blbej příklad. Já už chci ven, čekaj na mě kluci.Hele, slyšíš? Láďa už píská naši znělku Pitná voda ze záchoda, kdo ji pije, po ní blije...“
Umíš vůbec pískat na prsty?Já už skoro, ale jenom na čtyry, na dva mi to nejde. Hele, to musíš vypláznout takhle jazyk, ohnout špičku nahoru, z obou stran tam strčit dva prsty a foukat. Včera jsem měla úplně mokrý tričko, teď už mi to de, ale eště trochu cintám.“
„Tak necintej a počítej.“
„Tak já řeknu klukům, ať chvíli počkaj.“
Vylezla jsem na balkon:“Láďo, nemůžu ven, nevíš kolik je 53:13?“
„Hm, musel bych si to napsat.“
„Tak si to napiš na chodník.“
„Nevím, to je ale blbej příklad“.
Vrátila jsem se k Janě: "Tak už mi to řekni, když to víš.“
„Už sem ti to vysvětlovala, jak se to počítá, tak se trošku namáhej.“
„Tak já tam něco napíšu a du.“
„Dostaneš kouli.“
„Ale budeš za to moct ty:“
Šla jsem jako na záchod a utekla jsem.
Před domem jsem křídou napsala na betonový poklop kanálu „Jana je kráva“ a vyrazili jsme na ořechy.
Ořechy se dají setřásat, klátit klackama nebo sbírat. Měli jsme na to svoji metodu. Lezli jsme v listí po čtyřech a buď jsme zavadili o něco kulatého nohama nebo rukama. Ořechy jsme házeli do nohavic tepláků, které byly dole na gumu. Poctivě jsem je rozdělovala - jedna nohavice pro Janu, druhá pro mne. Když jsme se vraceli kolem kanálu, začmárala jsem hanlivý nápis o Janě a doma jsem pak s lehkostí dopsala výsledek 4 a 1 zbyde.

Za vilkou rostly trnky a na nich divoký chmel. Na podzim jsme si dělali ohníčky, opékali padaný jablíčka, kouřili k tomu stonky suchého chmelu. Je totiž dutý a docela pěkně voní.
Pak jsem doma objevila letité cigarety Menfisky, byly tam pro případ, že by přišla návštěva, která kouří,aby bylo co nabídnout. Protože nikdo takový dlouho nepřicházel, rozhodla jsem to s klukama vyzkoušet. Bylo nám tenkrát asi sedm. Nebylo to vůbec dobrý, smrdělo to, bylo nám divně, a tak jsme se vrátili k našemu chmelu.
Na podzim jsme také vypalovali trávu na Smrťovce. Byla dost vysoká a když zafoukal vítr, byl to opravdu fajrák. Měli jsme co dělat, ale vždycky jsme to uhasili. Jenom holinky měly trochu roztavený vzorek na podrážce a taky nám trošku ohořely vlasy, řasy a obočí...a krásně jsme smrděli kouřem.
Říká se, měli srdce v kalhotách, my ho tam neměli, když jsme měli strach, měli jsme srdce v uších, pěkně tam bubnovalo.
Ale pak to přišlo. Někdo na Národním výboru měl zájem o náš byt. Museli jsme se vystěhovat, dostali jsme náhradní byt v sodovkárně. Bylo mi dvanáct. Byl konec výpravám na drbez, na třešně, jablka,ořechy... Končily přebory v kuličkách, klouzačky na stráních, jízdy na opravdovém pekáči, v plechovém umyvadle i na bobech vyrobených z bruslí, roztály mrazivé květy na oknech....
Opouštěla jsem kamarády, svoje Eldorádo - zemi štěstí, končilo moje dětství, ale bylo krásné.
Jen ten náš byt byl ještě celý rok prázdný.....

Uplynulo mnoho let. Bydlíme s dětmi na sídlišti. Je to na kopci, blízko lesík s hvězdárnou, hřiště i škola před domem. Jsme tu spokojeni. V našem domě v šestém patře bydlí drobná hubená stařenka, paní Roterová, která mne občas požádá o nějakou drobnou pomoc.

Jednou se na mne dlouze zadívala a řekla: "Chtěla bych vás o něco poprosit. Máme chalupu v Jizerských horách, je tam moc krásně, jezdili jsme tam mnoho let. Jsem už stará a chtěla bych se tam ještě naposledy podívat. Nejela byste alespoň na týden se mnou? Nechtěla bych nic než uvařit, syn by nás tam odvezl autem a mohla byste si vzít s sebou Pavla.“
Pavlovi bylo čtrnáct, byl pro, a tak jsme jeli.
Kryštofovo údolí v Jizerských horách nás přivítalo rozkvetlými loukami a vůní pryskyřice z nedalekých lesů, a nad tím vším vévodil Ještěd. Hned jsme věděli, že se nám tu bude líbit.
Zastavili jsme u roubené chalupy, posazené jen několik metrů nad silnicí. Dívám se na břízku a nemohu uvěřit svým očím. Na břízce je připevněná dřevěná tabulka s vypáleným jménem U Waltrů.
Paní Roterová netuší, že jsem rozená Waltrová, ale s touhle chalupou nemám určitě nic společného.

Prožili jsme tu pěkný týden. Počasí nám přálo a s Pavlem jsme udělali i pár výletů. Paní Roterová většinou sedávala na lehátku pod stromem a snila.
Poslední den před odjezdem zastavil ve vsi autobus. Vyrojili se Němci.
Paní Roterová je Židovka, stojí u okna a dívá se: "Tak tohle znám, ale sem nevkročí ani přes moji mrtvolu." Stařičká, hubeňoučká postavička se napřímila, rty se semkly a přivřené temné oči trochu ztvrdly."Ne, sem nevkročí, sem ne!"
K chalupě se blíží vysoká štíhlá stařena o berlích.
"Ne, sem ji nepustím!"
Nesmělé zaťukání na dveře......a znovu.
K mému údivu najednou vedle sebe slyším "Bitte, kommen Sie waiter" a paní Roterová otvírá dveře.
Stojí tu šedovlasá Němka s modrýma očima.
"Bitte,bitte, mohu na chvíli dál?"
Paní Roterová přikývne.
"Danke, danke...Chtěla jsem ještě vidět naši chalupu, ale nepustili mne dovnitř. Herzliche Dank... Tady žila moje teta, bývala jsem tu každý den."
Stojí na prahu světnice a oči se jí rozzáří:
"Ano, je to ta pec, na té jsme v zimě leželi, stůl a lavice,ty dělal strýček....a z trámu na ni volal starý kafemlejnek Kaffeee, Kaffee... a tenhle obrázek taky znám. Danke, danke schon. Bitte,mohla bych ještě do chlívka?“
"Ano, ale syn tam má teď dílnu a věci na auto."
Ano, ano, pokyvuje babička hlavou a vidí tam tetiny stračeny, šeptá si jejich jména. Sáhne do kapsy a podává Pavlovi penízek pro štěstí.Teď tu stojí tiše vedle sebe dvě stařenky, každá tu prožila kus života. Jedna dětství a mládí, druhá dospělost a stáří a mezi těmi životy byla nesmírně krutá válka. Po vrásčitých tvářích pomalu stéká slza. Obě jsou tu dnes naposled. Podají si ruce.
Herzliche Dank, herzliche Dank, šeptá ještě německá babička, když prochází kolem cedulky "U Waltrů".