Dříve bývalo zvykem, že každé zahradnictví mělo jednoho pomocníka, který byl mentálně postižený. V okrasných školkách s námi pracoval Lukáš. Rodiče Lukáše byli už starší manželé, kteří kdysi přišli tragicky o syna. Byl to pěkný chytrý chlapec, student medicíny. Jel z chaty na motorce a vepředu v batohu vezl ve sklenicích zavařené ovoce. Vyboural se.
Bolest rodičů byla nezměrná a tak se rozhodli mít i v pozdějším věku ještě jedno dítě.
Narodil se Lukáš, ale už v porodnici bylo vidět, že není všechno úplně v pořádku. Trpěl Downovým syndromem, byl mongoloidní.
Dali mu všechnu lásku a to nejlepší vychování.
Nějaký čas byl v Jedličkově ústavu, kde se také hodně naučil. Lukáš nikomu neubližoval, ale neměl to lehké. Každou chvíli nacházeli ve schránce sprosté dopisy a výhrůžky. Nechtěli ho v domě. Někdy je člověk sám i mezi lidmi.
Měli štěstí, dostal místo jako pomocný zahradník.
Do práce chodil vždy upravený, čistý a nažehlený,aby mu nikdo nemohl nic vyčítat.
Bylo horké léto. Seděli jsme na pařníku, pleli a povídali si. Lukáš nám odvážel v kolečku vytrhaný plevel na kompost.
Mirka pletí nebavilo a vůbec, kdo by dělal v tom vedru?
„Lukáši, co jsi dělal v neděli?"
"No, bbbyl jsem v kkostele, v nedělní škole."
"Jo, a co tam děláte?"ptal se přihlouple Mirek.
"No, to jje růůzný, ppokaždý nněco jinýho."
"A co jste dělali včera?"
"Povídali jsme si a vvoni to pouštěli po celým bbaráku."
"A o čem jste si povídali?"
"No, ptali sse mne, jak se mi žžžije?"
"Jo, a cos jim řek´?"
"No, ppravdu, žže někdy ddobře a nněkdy bblbě."
"A Lukáši, to se tam taky modlíte?"
"Jo."
"A umíš se modlit?"
"Jo."
"Ukaž mi, jak se modlíš."
Ticho.
"Lukáši, no tak předveď, jak se modlíš."
Lukáš se podíval na Mirka úkosem a jeho malá očka se ještě víc zúžila a něco v něm dlouze zahučelo hůůů... jak nabíral dech...
"Víš co, MmMirku," a ještě jednou to hluboce zahučelo, "...hhhovno."
Lukáše jsem měla ráda a on to věděl.
Potkala jsem ho po delší době, kdy už jsme v zahradě nepracovala.
"Ahoj, jak se máš?" radostně jsme na sebe zahlaholili
"Bbblbě, Eevžo, musím ti nněco řříct, mám hrozný průšvih. Proved´ sem hroznou bblbost."
"Tak pověz, co jsi udělal?"
"No, já sem ukrad Lídě 500 korun."
"Prosím tě, co tě to napadlo?"
"No, víš, já všechny peníze, co vydělám, dávám mamince a vvona mi dává kapesný, ale moc málo. Já nemám ani nna ppivo a když mmám pár korun, tak si ke mně stejně nikdo ani nesedne. Už se na to přišlo, já se přiznal a Llllídě sem to vvvrátil, ale vedoucí mě asi vvvyhodí."
"Lukáši, vedoucí je moc hodnej chlap, řekni mu to, cos říkal teď mně, a popros Lídu, ať ti to odpustí, vždyť jsi nikdy nic takového neudělal."
"Mmmyslíš?"
"Určitě, a víš co? Ted tě zvu na pivo, ať si všichni trhnou."
"Tak dděkuju, já to zkusím."
No a dopadlo to dobře, Lukáš v zahradě zůstal.