Literatura – Pohlazení
QUODLIBET (3)
Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.
Iveta Kollertová: A život je krásný...
Přemýšlela jsem nad tím, jak vyjádřit ono obrovské množství pocitů, které mne poslední dobou ovládá. Nejde o to, jak se člověk staví na odiv, pátrám uvnitř, v té mé lidské dušičce, vyklízím negativa, sonduji slabiny a zjistila jsem, že patřím do jiného živočišného druhu. Netoužím po zlaté míse, plné drahokamů, nechci plastiku obličeje, šedivé vlasy mne nerozpláčí a ke všemu si opravdu každé ráno (nedívaje se na hodiny) zpívám.
Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka
„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.
Jarmila Moosová: Podíl lásky na polidštění mobilu
„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.
Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú
Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši. Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“
Radka Jurkovičová: Doteky
Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.
Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině
Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.
Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života
Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna
Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.
Břetislav Kotyza: Odkaz pekaře
V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel, a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kupkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními. Tedy holčičkami.
Vladislav Neužil: Pomsta
To mně bylo asi tak sedm let, bydleli jsme v Hradci Králové a v okolí měli několik různých příbuzných. Jedním z příbuzných byl i strejda Pepík, jinak také manžel sestry mé maminky. Byl strojvůdcem a to prý byla tehdy výborná partie, protože „byl pod penzí“.
Tereza Matějčková: Poslední dopis pro Mařenku
Mařenko, nezastírám, za těch deset let naší známosti byly chvíle, kdy se mi nechtělo stoupat těch pět pater s nákupem, ale když jsem otevřela dveře a ty jsi mě tam čekala s lístečkem, na kterém bylo napsáno KSČM a s otázkou, co ta zkratka znamená, rázem jsem počet schodů zapomněla. Nebo když jsme se u tebe objevili s mým tátou a ty jsi mi děkovala, že jsem ti konečně přišla přestavit mého přítele.
Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský
Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!
Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení
Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.