Literatura – Na pokračování
Luděk Ťopka: Štědrovečerní host
Spadl mi kámen ze srdce, přitiskl jsem toho zmrzlíka pod kabátem více k tělu, sáně se rozjely a za pět minut už jsme vjížděli na náš dvorek. Seskočil jsem ještě za jízdy a běžel do kůlny, kde měli naši králíci zimní obydlí. Vstrčil jsem ušáčka do jednoho kotce, vyrobil mu tam pelíšek ze slámy a sena, naplnil krmítko ovsem z plechovky na polici a nalil vodu.
Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (10)
Do dědečkova krytu jsme se zatím ani jednou neuchýlili a to mi bylo líto. Teda přesněji řečeno, uchýlili jsme se tam narychlo jednou v noci, ale to už bylo po válce a je to úplně jiná příhoda. O tomto dni, o němž nyní píši, se pravilo v rádiu, že v Praze se stále bojuje a maminka trnula, aby se tam tatínkovi nepřihodilo něco zlého. Na pile se neřezalo, mužští seděli od rána do večera u přijímače.
Iveta Kollertová: Věřte v sebe a v lidi kolem vás!
Myšlenky se točily kolem docela obyčejných věcí, telefonáty nebraly konce. Blížil se den D, blížilo se narození mé vnučky. Den co den jsme s maminkou a dcerou sedávaly v mém malém pokojíku a tipovaly, kdy se dostaví vytoužený porod a narození mé vnučky. Jména byla vybrána, svetříky od přátel uložené ve skříňce.
Luděk Ťopka: Podivní tvorové z jiného světa (2)
Po válce, kdy naše pohraničí bylo zbaveno německých obyvatel, vznikl v těchto regionech velký nedostatek pracovních sil, který postihl hlavně oblasti zemědělství a lesnictví. Protože podobné problémy řešila tehdejší vláda „dobrovolně povinnou“ prací, tzv. pracovními brigádami, postihlo jedno z jejích nařízení i nás, mladé občany ročníků 1927 a 1928.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (1)
A už ji měla! Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici. Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (3)
Zmatený ucho, tak nazýváme úču Matouškovou, přišla na děják v poslední hodině nějaká napruzená a začala hned zkoušet. Vypadalo to, že na vládu císaře Ferdinanda se nikdo ani očkem nekouk, protože lítaly koule a čtýry, jen to fičelo. Dokonce i jedničkářka Olina Kučerová slízla tři mínus.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (1)
Přiznám se, že na rozdíl od svých dětí a vnoučat jsem ve svém dětství žádné domácí zvířátko neměl, když se nepočítá nějaká ta bleška či veška, kterou jsem si přinesl domů ze školy. Možná by se ale dali započítat už zmínění chrousti nebo housenky, které jsme „odvážně pěstovali“ z nejrůznějších důvodů v krabičkách od sirek.
Sloupky Jiřího Menzela (21)
Vrátil jsem se z Bukurešti. Byla tam přehlídka věnovaná panu Hrabalovi a mým filmům. Bylo mi tam dobře a všichni na mne byli hodní. To město je velice zajímavé, připadalo mi, jako když se probouzí z nehezkého snu. Kdysi bylo náramně bohaté se širokými třídami a výstavnými bohatě zdobenými domy. Dneska je to už ale smutná, zašlá a hodně omšelá paráda.
Iveta Kollertová: Maminka
Bože, kde to jsme, jak mám najít svědky něčeho, co probíhalo pěkně za zavřenými dveřmi? Sousedé mi přišli vynadat, že je tahám po soudech a přitom oni byli jediní, kteří věděli, jak Jarda jedná a že je víc v hospodě jak doma. Nedivím se týraným ženám, že váhají se soudy a raději se nechají doma mlátit a trpí. Nikdo jim totiž nevěří, nemají důkazy. Ti, co to vidí, dávají ruce pryč.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (33)
Jak jsem se domluvila s Viktorem, v pondělí jsem skutečně nastoupila do funkce vedoucí stavebního úseku firmy TIGR. Velmi brzy se ukázalo, jak neprozřetelně jsem se rozhodla. Pravda, podařilo se mi zabít čas prací, kterou jsem nejen měla ráda,a navíc jí rozuměla, takže mě nikdo z chlapů, kterým jsem šéfovala, už nenachytal na švestkách jako nějakou začátečnici, ale zaměstnání mi způsobilo nové, navíc nezanedbatelné komplikace.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)
Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.
Sloupky Jiřího Menzela (17)
Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (29)
Viktorův odhad se ukázal jako správný. Jejich manželství bylo hned při prvním stání u soudu rozvedeno. Naše máma to obrečela. Simona začala s přípravami ke stěhování. Už předem se s Viktorem dohodla, které věci si odveze, takže se netahali o starý kabát nebo pastičku na myšli, jak se to někdy mezi rozvádějícími se manželi stává.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (25)
Zaječela jsem radostí a řítila se jí otevřít. – Seš to vůbec ty, vole…?! volala jsem šťastně, a když se mi konečně podařilo vrátka otevřít, vrhla jsem se po ní a v pláči ji objímala a taky líbala, kam to vůbec šlo. Muži, kteří ji doprovázeli, stáli trpělivě o pár kroků dál a shovívavě se nad naším bouřlivým setkáním usmívali.