Literatura – Na pokračování
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (7)
Probudil mě až rozbřesk. Zubřice ještě spala, ale jistě ne dlouho, plameny totiž nestačily pohltit naposledy přiložené dřevo. Ležela na rohoži, stočená do klubka a zamotaná do tkané pokrývky. Dalmatiku měla složenu pod hlavou. Byla pod látkou patrně nahá, protože jí vykukovala obnažená noha až nad koleno, a já na ni civěl jako na nějaké zjevení a divil se, jak je jiná než mužská, navíc nezvykle dlouhá, měla hladkou a bílou pokožku, neboť na rozdíl od svých pihovatých vesničanek, se patrně nikdy nevystavovala slunci.
Sloupky Jiřího Menzela (17)
Stěhoval jsem se se svými knížkami a to byl horor. Jsem takový knižní sysel. Hromadím a schraňuji každý kousek potištěného papíru. A po tolika letech, co jsem na světě, se mi toho nahromadilo na metráky. Teď proklínám svoji hamižnost a urovnávám své knižní a brožurkové poklady do nových regálů.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (29)
Viktorův odhad se ukázal jako správný. Jejich manželství bylo hned při prvním stání u soudu rozvedeno. Naše máma to obrečela. Simona začala s přípravami ke stěhování. Už předem se s Viktorem dohodla, které věci si odveze, takže se netahali o starý kabát nebo pastičku na myšli, jak se to někdy mezi rozvádějícími se manželi stává.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (25)
Zaječela jsem radostí a řítila se jí otevřít. – Seš to vůbec ty, vole…?! volala jsem šťastně, a když se mi konečně podařilo vrátka otevřít, vrhla jsem se po ní a v pláči ji objímala a taky líbala, kam to vůbec šlo. Muži, kteří ji doprovázeli, stáli trpělivě o pár kroků dál a shovívavě se nad naším bouřlivým setkáním usmívali.
Luděk Ťopka: Na Rýznburku po 21 letech
Staří už byli oba mrtví a s nimi i jeden z obou bratrů. S druhým, Ferdou, jsem chvíli poseděl, vyslechl pár novinek. Byl už značně nemocný, takže jsme spolu dlouho nebesedovali a brzy se spolu smutně rozloučili. Druhým a největším zdrojem zpráv byla paní Vohralíková, manželka jednoho ze tří tehdejších hajných, který však už byl také mnoho let po smrti.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (6)
Mamert vida, že se žádné válečné moci ubrániti nemůže, pomyslil na outěk. Nočního času, pojma manželku, v náručí ji z hradu vynes. Olivie zprvu dosti spěšně s ním utíkala, když ale přišli do lesa, nemohla hrubě z místa kročiti. Mamert ji opět vezme do náručí, chvátá a vyleze na kopec. Vůkol byla taková tma, že ji takřka rukama hmatati mohl. Na všech stranách vlci skučeli, medvědi mumlali a lišky štěkaly. Olivii pojala taková hrůza, že se všecka třásla. Když tu maličko pooddechli a chtěli dále utíkati, najednou uzří záři, celá obloha se začervenala, a poznali brzo, že Mamertovy hradové jedním plamenem hoří. Mamert vzteklostí a hroznou bolestí jako smyslů zbavený po zemi se válel; Olivie, hořce plačíc, rukama lomila.
Sloupky Jiřího Menzela (7)
Viděli jste už na ulici, nebo jinde, mateřskou školku na procházce? Koho by nepotěšil pohled na průvod drobečků, kterak se drží za ruce, spokojeně capou a důvěřivě se velkýma očima dívají na svět. Proleťme v naší fantasií časem a zkusme si představit tutéž množinu lidských bytostí tak řekněme o deset, patnáct let později, kdy už jsou z nich téměř dospělí lidé.
Sloupky Jiřího Menzela (34)
Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky.
Luděk Ťopka: Příběh Ing. Jana Sluky – Vrahem nebyl zahradník
Byla to trojka za všechny peníze. Hned první den došlo ve městě k incidentu, když při jejich vyjížďce po okolních vinicích zkřížil cestu jejich kočáru sedlák s nákladem dřeva a nepodařilo se mu včas uhnout. Mladý Fritz vyskočil z vozu, vytrhl svému kočímu bič a starého muže jím několikrát přetáhl. Ten si stěžoval na radnici a purkmistr v zámecké kanceláři.
Josef Blažek: Existuje ostrov (10)
„Jsem ze srdce rád, pane,“ oslovil mne kapitán, „že jste neopomněl nalodit našeho navigátora.“ Vedle kapitána stál urostlý muž v plátěných kalhotách a v zástěře. Pod paží pevně držel živou kachničku a v dlani žmoulal žlutou voskovici. Ano, pamatuji se na něj. Tento muž platil kusem filmového pásu zabaleného do stránky knihy. Tu jsem si nemusel ani prohlížet.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (16) V zajetí čínských lupičů
Na podzim roku 1925 se doktor Howard vypravil na farmu svého přítele Willa Palmera. Bylo to v čínské provincii Hej-lung-čiang, blízko hranic s ruskou Sibiří. Palmer tady vyučoval domorodé zemědělce moderním způsobům hospodaření. Celý kraj byl v té době sužován bandami čínských lupičů. Armáda se je sice snažila pronásledovat, ale pro nedostatek vojáků neměly akce valného účinku. Rolníci si museli pomáhat sami.
Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)
Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje.
Sloupky Jiřího Menzela (4)
Pozvali mne do poroty nějaké soutěže Miss bůhvíco, to jest soutěže o titul královny krásy. Nechtělo se mi a tak jsem to odmítl. Ale přivedlo mne to k úvahám o smyslu takových soutěží vůbec. Je jich teď u nás dvanáct do tuctu. Bývaly takové přehlídky hospodářských zvířat, chovných klisen, plemenných bejčků a podobně.
Luděk Ťopka: Příběh druhého myslivce – Okno za oko a zuby za zub
Jednou, bylo to takhle zjara roku 1930, jsem seděl u táty v kanceláři a prohlížel si nové číslo Stráže myslivosti, když se otevřely dveře a dovnitř vešel, s uctivou úklonou, vysoký, hubený chlap v hnědé vybledlé kamizole se zeleným límcem, s ruksakem na hřbetě, švarcenberákem na hlavě a dubovou sukovicí v ruce - facír Vincenc Sláma, mezi lesáky v celém Pošumaví známá postava s toulavými botami na čapích nohou a věčnou žízní ve vysmoleném hrdle.