Dobromila Lebrová: Anton Bruckner - rakouský hudební skladatel a varhaník - 185. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Rakušané ho nazývají „Der Musikant Gottes“ (Muzikant boží). Velice krásně ho charakterizoval český hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster (1859-1951):
„Bruckner žil jediné hudbě a očekávání oné slavné chvíle, kdy ve zraky vzkříšeného svitnou nadzemská světla...“
Bruckner sám napsal německému skladateli Richardu Wagnerovi (1813-1883): „Mojí hudbě nejlépe rozumějí děti a zvířata.“
Nejsem ani jedno ani druhé, nemohu se chlubit, že bych hudbě Brucknerově rozuměla, pouze se mi líbí - ale podle vlastní zkušenosti hudebního laika považuji za účelné se s hudbou tohoto skladatele seznámit na koncertě; i sebelepší nahrávka nemůže poskytnout tak hluboký zážitek jako koncertní provedení, dokonce si myslím, že od dalšího seznámení s Brucknerovou hudbou odradí.

Anton Joseph Bruckner se narodil 4. září 1824 v hornorakouském Ansfeldenu nedaleko Lince. Jeho otec, rovněž Anton, byl místním učitelem a varhaníkem; ve stejné škole učil od r. 1777 i Brucknerův dědeček, který se psal ještě jako Pruckner. Ve škole je dnes Brucknerovo muzeum. Anton byl nejstarším z dvanácti dětí; jen pět z nich se dožilo dospělosti.
Od mládí ho vzdělával otec, učil se hrát na housle i na varhany. Když mu bylo asi dvanáct let, začal skládat.
V r. 1837 mu zemřel otec, maminka musela školu opustit a přestěhovala se se čtyřmi zbylými dětmi k příbuzným do nedalekého Ebelsbergu. Bruckner ji potom později finančně podporoval. Žila tam až do své smrti 11. listopadu 1860.
Anton byl poslán jako vokalista - zpěvák - do místního augustiánského kláštera svatého Floriána, kde studoval vedle houslí a varhan i hudební teorii. Tam byl šťasten, protože se mohl věnovat své milované hudbě. Zde se připravoval, aby mohl nastoupit učitelskou dráhu stejně jako otec i děd, na vstup do tzv. „preparandy“, což byl v té době půl roku až rok trvající učitelský ústav, který byl v místě.
Po jeho absolutoriu byl v letech 1841 až 1843 učitelským pomocníkem v malé šumavské vsi Winghaagu na řece Malši nedaleko našich hranic. I v této škole je dnes Brucknerovo muzeum.
Celkem byla služba ve Windhaagenu těžká. Místo ke spaní měl na chodbě domu mimo školu, jídlo dostával společně se služebnou do misky. Vedle učení jedenasedmdesáti dětí v dvoutřídní škole bylo jeho povinností starat se o koně pana principála a každý večer v devět hodin zvonit tzv. „Hus - Ausläuten“ (husitské vyzvánění), což byl zvyk, který se dodržoval od husitských válek. Vstávat musel brzy - ve čtyři hodiny ráno a pomáhat místnímu faráři s přípravou mše, popřípadě i ministrovat. Farář míval obavu o varhany, jak nadšeně na nich mladý spomocník hrával. Zajímal se totiž právě o “Kunst der Fuge“ (Umění fugy) Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750).
Farář i principál Franz Seraph Fuchs (1787-1860) byli přísní a nepřístupní. Za veškeré služby dostával Bruckner od vlády dva zlaté měsíčně, některé prameny dokonce uvádějí, že dostával pouze zlatku, z čehož musel přispíval kantorovi na stravu a na byt. Pokoušela jsem se najít nějaký ekvivalent - tedy zhruba v téže době se prodávaly v knihkupectví Šafaříkovy Slovanské starožitnosti o zhruba tisíci stranách za tři zlaté. Druhý příklad je, že za vedení procesí dostával farář jeden zlatý.
Bruckner se spřátelil s rodinou místního tkalce Sücky, která byla velice muzikální; s nimi také hrával při místních tanečních zábavách na housle, čímž si trochu přivydělal. Z té doby zřejmě pocházela jeho obliba pití piva. Při vesnických zábavách studoval melodie místních lidových tanců, například ländlerů. Zážitky z těchto svých zkušeností později Bruckner zúročil ve scherzech svých symfonií.
Protože většinou, pokud vůbec měl volno, skládal i při cestách po venku a zapisoval si to - a vůbec vypadal jako podivín - dostal ve vesnici přezdívku „Muckenfänger“ (přibližně „praštěný“). Po dvou letech dostal ale jak od kantora, tak od faráře dobré vysvědčení, i když jiné prameny uvádějí, že z Windhaagu odešel, protože nesplnil nějakou svou povinnost na školním pozemku. Z doby ve Windhaagu pocházejí Brucknerovy skladby „ Pange lingua in C - dur“ (Chvalte ústa), „Tantum ergo (sacramentum)“ (Před svátostí touto) a „Windhaager Messe C - dur“ (Windhaagská mše).
Na podzim 1843 nastoupil doškoly do Kronsdorfu nad Emží (Enns) také jako učitelský pomocník. Od tohoto roku až do svého jmenování varhaníkem v Linci Bruckner studoval u regenschoriho a skladatele Leopolda von Zenetti (1805-1892) z Emže především generál bas pro varhany.

Od r. 1845 byl učitelem u svatého Floriána v Ansfeldenu, od r. 1851 tam působil jako varhaník. Tehdy už měl plat 80 zlatých ročně a byt zdarma. V této době pilně cvičil - deset hodin denně hrál na klavír a tři hodiny na varhany; také skládal, ale se svými skladbami nevystoupil na veřejnost. Z té doby je známo jeho „Requiem d-moll“, napsané na památku Franze Sailera, notáře kláštera svatého Floriána, který Brucknerovi odkázal klavír. Requiem bylo provedeno v místním kostele rok po Sailerově smrti 15. září 1849. Je součástí mše „Missa pro defunctis (Mše za mrtvé) pro sólisty, lesní rohy, smyčce, varhany s generálním basem“, kterou Bruckner později přepracoval.
V té době vykonal úspěšně zkoušku z latiny, čímž dosáhl možnosti být učitelem na hlavní škole a postoupil tak na cestě stát se středoškolským učitelem. Hlavní škola tehdy odpovídala našemu druhému stupni základní školy.

Podle některých dnešních badatelů byl Bruckner postižen, jako mnoho géniů, Aspergerovým syndromem, což je mírnější forma autismu. Z toho vyplývaly někdy jeho až dětsky prosté reakce na nenadálé, nepřátelské nebo i zdánlivě nepřátelské situace a naprostá nedůvěra ve vlastní schopnosti. Existovaly také mnohé anekdoty na jeho nepřízpůsobivost běžnému životu. Další jeho zvláštností byla jeho fascinace smrtí.
V r.1853 se Bruckner podrobil, ve snaze zdokonalit se v hudbě, přísné zkoušce významných tehdejších vídeňských hudebníků a pedagogů: Simona Sechtera (1788-1867), znalce harmonie Gottfrieda Preyera (1807-1901) a Ignaze Assmayera (1790-1862); stále totiž o svém umění pochyboval.
Jako pomocný učitel i pomocný varhaník nebyl v klášteře u svatého Floriána tentokrát tak spokojen, jako v dětství. Byl prelátem Mayrem přehlížen, spíš byl považován za sluhu. Málo se u nás ví, že dokonce chtěl v r. 1855 odtamtud odejít na uvolněné místo varhaníka do dómu svatého Václava do Olomouce. Když se to prelát dozvěděl, velice mu vynadal za to, že by chtěl jít k „ těm Čechům“.
Tak se stal v r. 1855 Bruckner varhaníkem ve staré katedrále svatého Ignáce v Linci.
V r. 1855 odjel o prázdninách do Vídně na hudební kurz, který vedl profesor vídeňské konzervatoře a dvorní císařský varhaník Simon Sechter ze šumavského Frymburka. Byl ve svých dvorních službách nástupcem českého hudebního skladatele Jana Václava Voříška (1791-1825). U Sechtera se Bruckner zdokonaloval hlavně v kontrapunktu, což je vztah v hudbě mezi dvěma nebo více hlasy, které mohou být rytmicky nezávislé, ale propojené harmonicky tak, že mohou ve skladbě znít ve vzájemném protipohybu.
Tehdejší linecký biskup Franz Josef Rudigier (1811-1884) jeho studia podporoval.
Hudbu Bruckner intenzivně studoval až do svých čtyřiceti let. Dojížděl za Sechterem, případně pokračoval v kurzech korespondenčně. V r. 1858 udělal u Sechtera zkoušku z harmonie a generálního basu, v r. 1959 složil zkoušku z kontrapunktu, v r. 1861 to byla zkouška na téma kánony a fugy. Závěrečnou zkoušku ve hře na varhany skládal 19. listopadu 1861 v kostele u piaristů ve vídeňském Josefově před Simonem Sechterem, Otto Dessofem (1835-1882) a Johannem von Herbeckem (1831-1877), který byl později Brucknerovi velkou oporou. Po zkoušce prý Herbeck lakonicky poznamenal: „Nechal nás, abychom ho vyzkoušeli.“
Sám Brucker prý po absolutoriu poznamenal, že „se cítí jako pes utržený ze řetězu“.
Předtím ale si ho pěvecká společnost „Frohsinn“ (Veselá mysl) zvolila za svého ředitele. Prostřednictvím této společnosti uspořádal Bruckner 12. května 1861 svůj první koncert, kde vystoupil jako skladatel se svým „Ave Maria“ pro 7 hlasů.

V letech 1861 až 1863 studoval v Linci u Otto Kitzlera (1834-1915), který byl v té době šéfdirigentem v lineckém divadle. U něho studoval hudební formy, především moderní, skladbu a instrumentaci; Kitzler byl velkým ctitelem německého hudebního skladatele Richarda Wagnera (1813-1883). Přátelství s Kitzlerem trvalo až do Brucknerovy smrti.
První Brucknerovou symfonickou skladbou byla „Studiensymphonie f - moll“ (Studijní symfonie) z r. 1863, o které prý Kitzler prohlásil, že „moc nenadchne“. Bruckner sám ji zavrhl, ale nezničil. Bývá označována jako „dvojnultá“ symfonie a byla provedena poprvé až v r. 1924.
Krátce po této studijní symfonii napsal v r. 1863 Bruckner svoji symfonii d-moll, označovanou u nás jako „Nultá“, ale německy „Annulirte“ (Zrušená), která je jakýmsi předznamenáním jeho pozdějších symfonií, ale skladatel ji „jaksi“ odložil a zkomponoval symfonii č. 1 c-moll.
Někteří muzikologové s nadsázkou uvádějí, že z dalších devíti Brucknerových symfonií nejde o devět symfonií, ale o devět provedení téže symfonie. Na druhé straně Bruckner přistupoval ke skládání symfonií jakožto varhaník, který většinou při koncertě užíval množství improvizací.
Dokonce se užívá i odborný termín „Brucknerův problém“, což je množství jeho vlastních přepracování jeho symfonií - existuje dalekosáhlý seznam světově proslulých dirigentů, přiřazovaných k jednotlivým Brucknerovým přepracováním jeho symfonií.
Protože Bruckner byl velice ovlivněn Wagnerem, nenechal si ujít premiéru Wagnerovy opery „Tristan a Isolda“ 15. května 1865, která se konala v Mnichově. Tehdy došlo k prvnímu setkání Brucknera s jeho idolem. Důvod, proč Bruckner sám nepsal opery, i když Wagnerovy opery obdivoval je ten, že ho vždy více zaujala hudba než samotný děj.

V r. 1866 ukončil Bruckner svou první symfonii, kde v první větě jde o vnitřní konflikt, v druhé větě o rozmluvu v modlitbách s Bohem, ve třetí větě - scherzu se skladatel raduje z pobytu v přírodě a v poslední větě vrcholí triumfem jeho duchovního vítězství nad všemi protivenstvími. Skladba byla pro tehdejší hudebníky značně obtížná - není tedy divu, že zcela při provedení 9. května 1868 v Linci propadla.
Tehdy poprvé a naposledy Bruckner sám dirigoval. Ale na druhé straně se Bruckner stal známým a bylo mu nabídnuto místo profesora vídeňské konzervatoře na uvolněné místo po zemřelém Sechterovi. Váhal sice, protože nechtěl jít do nejistého, ale v té době měl i bolest z nešťastné lásky - ucházel se o sedmnáctiletou dívku a její rodiče ji nechtěli kvůli rozdílu věku dát dvaačtyřicetiletému muži - vyřešil tedy svoji situaci odchodem z Lince.
Do Vídně s ním odjela jeho sestra Maria Anna, která mu vedla domácnost. Ale bohužel zemřela už v r. 1871 na tuberkulózu plic.
Na konzervatoři Bruckner učil generální bas, kontrapunkt a hru na varhany.
Ale ve Vídni nastaly útrapy. Jeho nedávno napsanou Mši f-moll vídeňští hudebníci odmítli jakožto „nezpívatelnou“. První jeho kroky ve Vídni byly poznamenány tím, že byl Wagnerovým ctitelem. Tehdejší Vídeň byla totiž rozdělena mezi ctitele německého skladatele Johannesa Brahmse (1833-1897) a wagneriany.
A hlavní slovo tehdy měl obávaný hudební kritik, rodák z pražského Židovského Města, Eduard Hanslick (1825-1904), který byl přívržencem Brahmsovým. Hanslick byl vlivným kritikem novin „Presse Neue“ (Nové noviny) a tím vlastně určoval „tón“. Přestože samotnému Brahmsovi to nebylo milé, Hanslick skutečně hudbymilovnou Vídeň takto rozděloval. A protože se vědělo, jak velice Bruckner Wagnera ctí a byl znám odraz Wagnerova díla v Brucknerově hudbě, měl to Bruckner ve Vídni hodně těžké. Neměl ho rád ani skladatel Ferenc List (1811-1886). Tehdy ho podporoval právě profesor konzervatoře Johann von Herbeck.

Bruckner se tedy rozhodl už neskládat a odjel v r. 1869 na hudební varhanní turné po Francii. Začal recitálem na nových varhanách v nově přestavěném kostele St. Epvre v Nancy. V Paříži hrál na několika místech, mj. v katedrále Notre-Dame. Francouzské noviny o něm tehdy psaly jako o největším varhaníkovi té doby. Po návratu do vlasti se Bruckner poprvé dočkal ocenění v Linci a jeho rodné město ho jmenovalo čestným občanem.
Druhou cestu podnikl Bruckner v r. 1871 po Anglii. V Anglii uskutečnil šest recitálů na nových varhanách v Royal Albert Hall a ještě pět dalších v tehdejším výstavním „Crystal Palace“ (Křišťálovém paláci) v londýnském Hyde Parku, který už ale v Londýně nestojí, protože v r. 1936 vyhořel.
Po návratu do Vídně ho poněkud pozvedlo, že jeho Mše e-moll z r. 1866 měla úspěch. Složil tehdy 2. symfonii c-moll, velmi ovlivněnou Wagnerovým „Tristanem“ a „Prstenem Nibelungů“. Symfonii během života přepracovával dvakrát a ještě byla upravena i po jeho smrti.
Wagner symfonii označil jako „sehr nett“ (velmi pěknou), ale měl zájem i na další symfonii, kterou začal Bruckner skládat, protože vídeňští filharmonikové označili jeho „Druhou“ za „nehratelnou“. Druhá symfonie má přezdívku „Pausensymphonie“ (Symfonie pauz), protože kontrastu mezi jednotlivými částmi skladby je dosahováno právě použitím hudebních pauz.

V té době právě ho nejvíc povbuzoval Herbeck, že jednou dosáhne svými díly také bouřlivého potlesku. Ale očekávaný potlesk nebyl hlavní důvod Brucknerova skládání - on pouze skládal ze své vnitřní potřeby vyjádřit vše, co cítil. Nutil ho skládat jeho „vnitřní hlas“.
Pravděpodobně neustálé napětí této doby přinutilo Brucknera, aby jel do lázní. Pan „dvorní varhaník a profesor z Vídně“ Anton Bruckner poctil svou přítomností od 6. srpna 1873 Mariánské Lázně. Dům, ve kterém bydlel, ale už od r. 1956 neexistuje. Kdysi na něm byla Brucknerova pamětní deska. Je známo, že v místním děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie oslavil 18. srpna 1873 narozeniny císaře Franze Josefa I. varhanní improvizací na rakouskou hymnu. Krátce se také zdržel v Karlových Varech.
V Mariánských Lázních dokončoval svou 3. symfonii, kterou pak jel přímo z lázní představit Wagnerovi do Bayreuthu. Tuto symfonii označil sám Bruckner po Wagnerově otázce, zdali je to ta symfonie, která začíná trubkami, jako „Die Trompete“ (Trubka), bývá taky nazývána „Wagnerovou“, protože Bruckner měl to potěšení symfonii svému Mistrovi věnovat a slyšet jeho pochvalu na vlastní uši.
Tím povzbuzen, začal Bruckner hned psát 4. symfonii, tentokrát v durové tónině e-dur. Symfonie patří k nejoblíbenějším mezi Brucknerovými symfoniemi - má název „Romantická“.
Možná právě neustálá kritika vídeňských hudebníků způsobovala, že Bruckner, který sám trpěl pocity méněcennosti, si věřil stále méně a svoje dílo stále přepracovával. Mezi lety 1874 až 1877 přepracovával svoje předchozí symfonie i Mši f-moll.

V r. 1876 byl v Bayreuthu na představení Wagnerova „Prstenu Nibelungů“ a podpora německých hudebníků ho povzbudila, aby opět zadal některou ze svých symfonií k provedení Vídeňské filharmonii. Opět byl odmítnut.
Téhož roku byla dokončena 5. symfonie b-dur. Říká se, že je to výzva hrdiny osudu, snad podobně jako Pátá Ludwiga van Beethovena (1770-1827). Ovšem Bruckner spíše uvažoval postavu ševce a minesengra Hanse Sachse (1494-1576) z Wagnerových „Mistrů pěvců norimberských“, hájícího ve Wagnerově opeře skutečné umění, ale ve skutečném životě čelícího soudu za sympatie k reformaci. Symfonie byla provedena až na sklonku Brucknerova života ve Štýrském Hradci, kdy byl Bruckner už natolik nemocen, že se provedení zúčastnit nemohl.

Tehdy byl Brucknerův přítel Herbeck už tak znechucen výpady vůči Brucknerovi, že začal kampaň pro Brucknera, ale bohužel, než stačil udělat první kroky na jeho obranu, onemocněl a v r. 1877 zemřel. Na jeho místo Brucknerova obhájce nastoupil státní úředník August Göllerich starší, otec pozdějšího slavného Brucknerova životopisce, který prosadil na vídeňské univerzitě katedru hudby a 30. dubna 1876 se stal Bruckner profesorem harmonie a kontrapunktu na univerzitě. Své studenty oslovoval „Gaudeamuses“ podle začátku studentské hymny.
Z roku 1877 je Brucknerův hymnus „ Trösterin Musik“ (Hudba utěšitelka), který začíná asi takto:

„Hudbo! Ty nebeský obraze,
plný nejvyšší moci,
plný sladké laskavosti.
Cítíme dvakrát hlouběji
tvou vládu,
když nějaký žal srdce rozpoltí.“


V r. 1878 byl jmenován dvorním kapelníkem a od této doby oslavoval císařovy narozeniny, tak jako kdysi v Mariánských Lázních vždy v Bad Ischlu s patřičnou varhanní improvizací.
Z r. 1878 je skladba „ Abendzauber“ (Kouzlo večera) - na Brucknera zcela neobvyklé dílo - pro tenor, jodlery a čtyři alpské rohy. Bruckner nikdy za svého života provedení tohoto díla neslyšel.
Z církevních skladeb pochází z tohoto roku „Tota pulchra es Maria“ (Celá jsi krásná, Maria), v níž se Bruckner zase pozvedl z předchozích zklamání. Tehdy také napsal svůj slavný „Smyčcový kvintet f-dur“.
Bylo mu pětapadesát, když začal v r. 1879 svoji 6. symfonii a-dur. O dva roky později byla provedena pouze prostřední část skladby; celou symfonii Bruckner za svůj život neslyšel - celá byla provedena až v r.1899 za řízení oddaného Brucknerova žáka a ctitele - Gustava Mahlera (1860-1911). Je považována za velmi těžkou k provedení, hlavně z důvodů rytmických.
Z r. 1879 pochází graduale (pár veršů z Bible) „Os justi“ (Ústa spravedlivého - žalm 37), spolu s „Inveni David“ (Nalezl jsem Davida).

V létě 1880 byl Bruckner na prázdninách ve Švýcarsku a opět se zamíloval do velmi mladé dívky. Ze začátku si po jeho odjezdu vyměňovali dopisy, po roce ona přestala odpovídat. Pro její rodinu nebyl problémem pouze věkový rozdíl, ale i různé náboženské vyznání - Bruckner byl oddaný katolík a ona kalvinistka.
V r. 1881 byl opět v Bayreuthu a na zpáteční cestě se zastavil v Českých Budějovicích a hrál na varhany v chrámu svatého Mikuláše.
Pro jeho dílo se konečně začalo štěstí obracet. Wagnerův žák, maďarsko-rakouský dirigent János Richter (1843-1916) Brucknera navštívil a poukázal na zatím neprovedenou „Romatickou symfonii“. Prosadil její provedení ve Vídni a symfonii sám řídil - a Bruckner se konečně dočkal velkého úspěchu. Přičemž se vypráví historka o tom, jak Bruckner po skončení přišel za Richterem a vtiskl mu do dlaně drobnou minci s poukazem, že je to na „pivo“.

Mezi roky 1881 až 1884 skládal své slavné Te Deum (Tebe Boha chválíme), hymnus pro sóla, smíšený sbor, varhany a velký orchestr.
V červenci 1882 Bruckner opět odjel do Bayreuthu, tentokrát na premiéru Wagnerova „Parsifala“. Opět se oba hudebníci setkali a na Wagnerovu otázku, jak se mu líbil „Parsifal“, padl Bruckner na kolena a líbal v obdivu Wagnerovi ruku. Bylo to jejich poslední setkání - 13. února 1883 k velkému žalu Brucknerovu Wagner zemřel.
Mezi roky 1881 a 1883 psal Bruckner svoji 7. symfonii e-dur, věnovanou králi Ludvíku II. Bavorskému. Je to symfonie plná kontrastů i v náladách; na podzim r. 1883 do ní vložil na Wagnerovu paměť truchlivé „Adagio“.

Na jaře 1884 navštívil Bruckner ve velikonočním týdnu Prahu. Ještě před slavnostním otevřením Rudolfina v r. 1885 otestoval nové varhany v koncertním sále, dále hrál na varhany ve svatovítském chrámu, v strahovském chrámu Nanebevzetí Panny Marie a v emazském klášteře.
Pod vlivem pašíjových liturgií napsal po svém návratu „Christus factus est“ (Kristus zrozen jest).
V tomto roce začal skládat svoji 8. symfonii c-moll s adagiem v D, která je jeho jedinou symfonií s harfovým obsazením. Je to také do té doby nejdelší symfonie, trvá asi 85 minut.
Doposud ale byl více ctěn mimo Rakousko, než doma ve Vídni. Zcela na konci r. 1884 - 30. prosince - proběhla s velkým úspěchem v Městském divadle v Lipsku premiéra jeho 7. symfonie pod taktovkou maďarsko-německého dirigenta Arthura Nikische (1855-1922). Zajímavé je, že velký německý spisovatel Thomas Mann prý padesát let po Brucknerově smrti o této symfonii prohlásil: „napůl nesmyslná, napůl velkolepá“.
V r. 1885 byl Bruckner portrétovan rakouským malířem Josephem Büchem (1848-1917). Zároveň byl také modelem pro jednoho z apoštolů pro „Poslední večeři Páně“ od německého malíře Fritze von Uhde (1848-1911). V r. 1886 byl od císaře Franze Josefa I. vyznamenán řádem Franze Josefa.

Roku 1887 Bruckner začal 9. symfonii d-moll a dokončil svou 8. symfonii. „Osmou“ si nechal posoudit dirigentem Hermannem Levim (1839-1900), který v r. 1882 řídil premiéru Wagnerova Parsifala. Byl naprosto zničen jeho kritikou, protože Lévi, který považoval Brucknerovu „Sedmou“ za pokračování velkoleposti Beethovenových symfonií, se domníval, že „Osmá“ je „zmatená změť“. Opět Bruckner symfonii přepracoval a dokončil v r. 1890.
Na jaře 1890 trpěl Bruckner zánětem hrtanu a zhoršila se jeho nervóza. Byl uvolněn ze svého místa profesora na konzervatoři.
V listopadu 1891 mu byl udělen čestný doktorát vídeňské univerzity. Při děkovací řeči pronesl: „Nemohu nalézt slov, abych vám poděkoval, jak bych si přál, ale kdybych zde měl varhany, dokázal bych vám to vysvětlit.“ Obrázek v úvodu článku představuje tuto událost.
Svoji „Devátou“ věnoval Bruckner Bohu - „Dem König der Könige eingesetzt wird, unserem Lord“ (Králi králů určena budiž, našemu Pánu).
Oslavil své sedmdesátiny s mnoha významnými hosty, byl jmenován čestným občanem Lince, ale jeho zdraví se začalo zhoršovat. Bydlel v té době na Hessgasse 7, ale až ve čtvrtém patře, a začalo mu činit potíže přes čtyři patra chodit ven - a jako varhaník do kostela musil. Jeho poslední „tajemník“ a důvěrník zjistil, že se uvolnil služební byt v Belvederu a napsal o tom císařově dceři - arcivévodkyni Valerii - žádost. Císař Franz Josef Brucknerovi tento byt, v domku nazývaném „Kustodenstöckl“ (strážní domek), v přízemí rád poskytl.
Bruckner se začal ptát svého lékaře, zda své dílo, svou “Devátou“ dokončí - začal závod s časem. Pro případ smrti určil, aby se jako 4. věta 9. symfonie hrálo jeho „Te Deum“. Podařilo se mu napsat pouze tři věty, a tedy podle jeho vůle se hraje místo čtvrté věty jeho „Te Deum.“
Ráno 11. října 1896 se trochu belhal kolem domu, odpoledne strávil prací na své symfonii a náhle, bez jakéhokoliv varování, zemřel. Podle svého přání byl pochován v Ansfeldenu v kryptě u svatého Floriána přímo pod varhanami.

V Rakousku existuje hodně spolků, institucí a škol, které se honosí jeho jménem. Na mnoha místech, kde třeba jen přespal, jsou pamětní desky; ta jediná, která byla na jeho počest u nás, vzala za své i s domem, ve kterém bydlel.
Jeho hudba unáší do nadoblačných výšek a on sám ale o tom napsal: „Kdo chce stavět vysoké věže, musí dlít u základů.“ 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 09. 2009.