Dobromila Lebrová: Karel Purkyně, malíř a výtvarný kritik

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Český malíř a portrétista Karel Purkyně bývá poněkud zastiňován slávou svého otce světoznámého fyziologa Jana Evangelisty Purkyně. Byl jedním z nejnadanějších českých realistických malířů; ovšem za svého života se žádného uznání nedočkal. Karel Purkyně se narodil 11. března 1834 ve Vratislavi, která tehdy spadala pod pruský stát, kde jeho otec působil jako profesor fyziologie na tamější univerzitě. Byl nejmladším z Purkyňových dětí a narodil se po smrti svých dvou sestřiček, které zemřely na choleru v r. 1832. Jeho starší bratr Emanuel Julius (1831 - 1882) byl později přírodovědcem a profesorem na lesnické škole.
Vedle jména Karel, které měl po otci své maminky Julie, měl ještě i druhé jméno po tomto dědečkovi a třetí jméno měl po svém švédském strýci. Celé jméno tedy bylo Karel Asmund Nathanael Purkyně. Dědeček, švédský přírodovědec a zároveň berlínský profesor Karl Asmund Rudolpi (1771 - 1832) byl odborníkem v helmintologii, tj. nauce o cizopasných červech. Zajímavé je i to, že na J. E. Purkyně upozornil profesora Rudolphiho Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832), který také podpořil Purkyňovu profesuru na univerzitě ve Vratislavi. - Dědeček Rudolphi rovněž podlehl choleře ve stejném roce jako jeho vnučky.
Karlovi nebyl ještě ani rok, když mu zemřela maminka a ještě tři měsíce předtím česká babička Rosálie Purkyňová z Libochovic, odkud jeho otec pocházel.
Jan Evangelista Purkyně ponechal své dva syny v péči dvou služebných a v domě si zařídil prozatímní fyziologický ústav. Je známo, že služebné dětem leccos povolovaly a tatínek byl příliš pohroužen ve svém bádání, než by si toho všiml. Tím ale také vyrostli oba synové v poměrně samorostlé osobnosti. - Je také známo, že Karlovi nešla příliš čeština, což mu zůstalo po celý život; bylo to později i důvodem určité kritiky. Už od malička Karel Purkyně maloval, jak s potěšením sděloval Jan Evangelista Purkyně švagrové do Prahy.
Purkyňovy od. r. 1842 navštěvoval básník František Ladislav Čelakovský (1799 - 1852), který byl tehdy jmenován profesorem slovanské literatury vratislavské univerzity, a domácnost Purkyňových byla centrem různých vlasteneckých setkání.
Jan Evangelista Purkyně toužil po návratu do Prahy. Už v r. 1835 se sice možnost naskytla, protože se uvolnilo místo profesora anatomie, ale Purkyně požadoval, aby mu byla do univerzitní praxe započtena i léta strávená v cizině. Jelikož to tehdejší ministerstvo školství nepovolilo, musel zůstat ve Vratislavi až do r. 1850, kde se obě rodiny - Purkyňova i Čelakovských - vrátily do Prahy a Jan Evangelista Purkyně začal v Praze přednášet fyziologii.
Rodina bydlela ve Spálené ulici č. 75, kde je i pamětní deska Jana Evangelisty. Zde míval ateliér malíř Josef Mánes (1820 - 1871), který vypodobnil Jana Evangelistu Purkyně jako starce a Karla Purkyně jako mladíka na obrazu „Leden“ pro Staroměstský orloj. Už ve Vratislavi začal Karel studovat malířství u malíře podobizen Hanse Heinricha Christopha Königa (1777 - 1867). V Praze studoval nejdříve na reálce, později na Akademii výtvarných umění, kam nastoupil v r. 1851. Už v r. 1852 vystavoval na výstavě „Krasoumné jednoty“ své první dílo „Děti dívající se na obrázky“.
„Krasoumná jednota“ byl spolek výtvarníků, který vznikl v r. 1835 z popudu „Společnosti vlasteneckých přátel umění“, což byla česká mecenášská organizace vzniklá už v r. 1796 z popudu českých šlechticů. Tato společnost byla také zakladatelkou pražské Akademie výtvarných umění. - „Krasoumná jednota“ byla jediným výtvarným spolkem v Praze, který pravidelně pořádal umělecké salóny a výstavy.
Purkyně měl ale jiný pohled na malířství, než co se „nosilo“ v Praze vzhledem k tomu, že vyrostl jinde. Nepodřizoval se místnímu romantismu a usiloval o realistické vyjadřování. Proto navštěvoval i tehdejší umělecké výspy západu - Drážďany, Mnichov, Norimberk a Lipsko.
Ale ani v Praze mu nebylo z nedostatku mateřské péče příliš útulno, a tak r. 1854 odešel na delší studie - nejdříve do Mnichova k malíři Berdellovi, ale protože ani tam nebyl spokojen, odešel na podzim r. 1856 do Paříže. I když by si to jeho otec přál, aby navštěvoval nějakou školu, učil se sám studiem význačných světových děl v galeriích. Nejvíce ho ovlivnila díla francouzského realisty Gustava Courbeta (1819 - 1877), především jeho podobizny.
Koncem r. 1857 se vrátil do Prahy a začal obesílat výstavy různými podobiznami. Byly to jednak autoportréty a jednak podobizny dalších tehdejších obyvatel Prahy - například sochaře Josefa Worlíčka (1824 - 1897).
U Purkyňů v Praze stejně jako ve Vratislavi bylo místo, kde se scházeli význačné osobnosti té doby - Josef Kajetán Tyl (1808 - 1856), Josef Jiří Kolár (1812 - 1896), jeho manželka Anna Kolárová - Manetínská (1820 - 1856), sochař Václav Levý (1820 1870) a malíř Jaroslav Čermák (1830 - 1878).
V r. 1859 namaloval Karel Purkyně „Studii staré ženy“ a následujícího roku namaloval dva protějšky s náboženským motivem - „První a poslední políbení“ ze života Kristova, kde na prvním se Kristus na klíně své matky líbá s Janem Křtitelem a na druhém líbá Jidáš Krista zrádným polibkem v zahradě getsemanské.
Z r. 1860 pochází jedno z jeho nejznámějších děl - potrét pražského měšťana - kováře Jecha - nazvané „Politizující kovář“. Ovšem v době vzniku byl obraz považován za špatný, oceněn byl až mnohem později jako vrcholné dílo českého realismu. R. 1860 se Purkyně oženil s dívkou, kterou znal už od dětství z Vratislavi. Jeho snoubenka - Marie Wiedermannová pocházela z herecké rodiny a její rodiče mezi r. 1830 až 1850 ve Vratislavi účinkovali. R. 1850 se Mariini rodiče rozešli a maminka, herečka Helena Wiedermannová (1805 - 1861) získala angažmá ve Stavovském divadle v Praze. Tehdy Purkyně namaloval Mariin portrét. Ona byla v té době snad jedinou, která věřila v jeho schopnosti a v jeho umění.
Měli tři děti. Dcera Růžena (1864 - 1951) byla rovněž malířkou, která se provdala za básníka a spisovatele Rudolfa Pokorného (1853 - 1887). Napsala o svém rodu knihu „Život tří generací“ vydanou Uměleckou besedou v r. 1944.
Z doby po svatbě jsou obrazy zátiší - například „Zátiší s cibulí a koroptví“, „Zátiší s pávem“, „Lovecké zátiší“ aj. Nejvýznačnější obraz tohoto žánru je „Sova sněžná“, který se dokonce objevil na poštovní známce r. 1966.
V r. 1864 oslavovala pražská Umělecká beseda, jejímž byl významným členem, třísté výročí narození Williama Shakespeara (1564 - 1616). Tehdy navrhl Karel Purkyně kostýmy a scénu pro „Průvod z postav Shakespearových“ a Bedřich Smetana (1824 - 1884) složil k tomuto průvodu slavnostní pochod. Malba, která celou malířovu představu znázorňuje, je uložena v Národní galerii.
V r. 1866 spolu s Quidem Mánesem ilustroval Cervantova „Dona Quijota“. Bohužel tehdejší tiskařská technika nedokázala zcela zobrazit virtuozitu jeho ilustrací. Vedle těchto ilustrací kreslil karikatury pro časopisy „Brejle“, „Humoristické listy“. V letech 1862 - 1868 psal umělecké referáty a fejetony do „Národních listů“ a do „Politika“.
Vzhledem k jeho samorostlosti nebyly tyto jeho počiny vždy příliš příznivě přijímány. Byl ve svých kritikách otevřený, protože usiloval o pravdivost uměleckého vyjádření. Byl považován za velmi duchaplnou osobnost.
Usiloval o uznání malířů Adolfa Kosárka (1830 - 1859) a Josefa Navrátila (1798 - 1865).
Maloval i drobné krajinomalby. V nich už se objevovaly prvky impresionismu.
U velkých obrazů používal silné vrstvy barvy nanášené nejen štětcem, ale i špachtlí nebo nožem; pro obrysy často používal rukojeti štětce. Ale právě to sice dodávalo jeho obrazům svěžesti, na druhé straně mu právě tento způsob byl kritikou velice vytýkán.
V r. 1868 namaloval svůj autoportrét, který je spíše odrazem jeho niterného rozpoložení.
Po celý život totiž usiloval o sebevyjádření, nebyl pochopen svým okolím, otec musel jeho i jeho rodinu finančně podporovat; stále usiloval o to, aby vynikl ve svém oboru vedle svého slavného otce. - Bylo pro něj zřejmě velmi těžké být stále ve stínu svého světově uznávaného otce, který vedle svých vědeckých objevů byl také duší pražského vlasteneckého a společenského života - členem všech vznikajících vlasteneckých spolků.
Krátce po namalování svého portrétu zemřel Karel Purkyně 5. dubna 1868 na selhání plic. Pochován byl na vyšehradském hřbitově.
Jeho otec ho o rok přežil.
Většina ulic s jménem Purkyně má také jméno po jeho otci. Pravděpodobně, kdyby nebyl ve stínu tak velkolepé osobnosti, bylo by jeho jméno mnohem známější.
O posledních letech jeho života, jeho bojích za sebeuplatnění a o nepochopení, které ho obklopovalo, byl natočen v sedmdesátých letech pro Československou televizi film „Otevřený kruh“ v režii Marie Poledňákové; film byl také vysílán na ČT2 v červenci loňského roku. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 03. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.