Dobromila Lebrová: Pedro Calderón de la Barca, španělský dramatik - 410. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


V případě barokního dramatu a Calderóna je dobré se ohlednout po Evropě té doby.
Pedro Calderón, který je níže namalován na obraze svého současníka Antonia Peredy (1611 - 1687), se narodil v době, kdy Shakespeare (1564 - 1616) začal psát své vážné hry a více uvažoval o smyslu života - Hamleta například napsal v r. 1601. Francouzští slavní dramatikové Corneille (1606 - 1684), Moliére (1622 - 1673) a Racine (1639 - 1699) ještě nežili. U nás v době Calderónova mládí dozníval vliv Daniela Adama z Veleslavína, ale těžko se asi dá vůbec mluvit o nějakém dramatu; po r. 1618 byly maximálně nějaké jezuitské hry s náboženskými náměty.
Španělsko samo po století rozkvětu získaného držením zámořských kolonií a dovozem zlata z nich, začalo po porážce od Anglie v Lamanšském průlivu v r. 1588 ztrácet své prvenství na ovládnutí světa. Ale naopak španělská kultura začala vzkvétat. Calderón tedy bývá označován jako barokní dramatik španělského zlatého věku - který se však ve vnitřních rozporech svých postav zabýval počínajícím rozkladem aristokratické moci i rozčarováním, které nastalo po době hospodářského vzestupu Španělska.
Španělska samotného, pokud neuvážíme jeho boj s Nizozemím, se reformace tolik nedotkla, jako jinde v Evropě, tedy jsou dramata Calderónova především ovlivněna španělským katolictvím a absolutistickými idejemi. Je to dáno celým umělcovým vývojem a vlivy, které na něj během jeho života působily.
Jeho dramata bývají zasazena do rámce tvořeného zásadami královské moci spolu s katolictvím a otázkami cti a svobodné vůle. Dokonce je pro jeho pojetí cti zvláštní termín - "honor calderoniano“ (calderónovská čest).
Celým jménem Don Pedro Calderón de la Barca y Barreda González de Henao Ruiz de Blasco y Riano se narodil v Madridu 17. ledna 1600 v rodině hidalga, tj. nižšího katalánského šlechtice kantabriánského původu. Maminka, která byla vlámského původu, zemřela v r. 1605. Otec byl tajemníkem královské pokladny. V různých pramenech se hovoří o dvou jeho bratřích - Josém a Diegovi - a o tom, že zemřeli před r. 1650. - Prý byl otec Calderón dost panovačné a tvrdé povahy a v rodině bývaly napjaté vztahy z archaického patriarchálního vyžadování poslušnosti, což Calderón později zobrazil i v některých svých dramatech.
Pedro byl určen pro duchovní cestu, jeho děd z matčiny strany, který zemřel v r. 1613, stanovil ve své poslední vůli, že jeho jmění připadne vnukovi Pedrovi při první mši, kterou bude sloužit. Ca lderón tedy studoval v Madridu na jezuitské koleji - Colegio Imperial, pak začal v r. 1614 studovat na univerzitě v Alcalá de Henares, Cervantésově rodišti, severovýchodně od Madridu, jejíž obrázek je uveden dále. - Jeho studie zahrnovaly rétoriku, logiku, teologii a Bibli, filozofii, gramatiku, klasiku a historii.
V r. 1615 mu otec zemřel a on začal studovat na univerzitě v Salamance, severozápadně od Madridu, ale to se již snažil přesedlat na práva. Studoval zde do r. 1619 nebo 1620.
Za univerzitních studií napsal drama „El carro del cielo“ (Nebeský vůz).
Některé prameny uvádějí, že se stal bakalářem práva, některé tvrdí, že občanského, jiné, že církevního, jiné, že studia vůbec nedokončil. Také uvádějí, že byl svárlivý a že se několikrát zúčastnil různých potyček.
V r. 1621 vstoupil do služeb domu konstábla z Kastílie, dona Bernardina Fernándeze de Velasco (1610 - 1652), což byla druhá osoba po králi.
Svou literární kariéru začal v Madridu - opět se prameny zcela neshodují, zdali v r. 1622 nebo 1623. Ale prý se zúčastnil již v r. 1620 nebo 1622 soutěží poezie, pořádaných na počest svatého Isidora, madridského patrona. Dostal cenu spolu s pochvalou od dramatika Lope de Vegy (1562 - 1635), svého předchůdce.
V té době napsal svou hru „Amor, honor y poder“ (Láska, čest a moc), která byla hrána 29. června 1623. Začal psát hry pro královský dvůr.
Následovaly „La selva confusa“ (přibližně „Začarovaný les - viz faksimile Calderónova rukopisu dále), na téma stejnojmenné hry Lope de Vegy a „Los Macabeos“ (Makabejští) o hrdinech židovských válek z 2. století př.n.l.
I v dalších osudech tohoto velkého dramatika se životopisci rozcházejí.
Nejčastěji bývá citován současník Calderónův - Diego Juan de Vera Tassis y Villaroel, dramaturg a vydavatel divadelních her, o němž je jen známo, že se narodil mezi roky 1634 až 1640. Byl prý blízkým přítelem Calderónovým. Ovšem narodil se spíš až po uváděných událostech, nebyl jejich přímým svědkem.
Vera Tassis tvrdil, že Calderón cestoval po Itálii a Flandrech a byl v armádě, s níž se mezi roky 1625 až 1635 zúčastnil několika válečných tažení, jiní tvrdí, že ve vojsku byl až do r. 1642, kdy byl raněn, zatímco jeho bratr padl.
Avšak podle jiných pramenů psal v tomto období různé divadelní hry. Byla to v r. 1625 tragédie „La devoción de la cruz“ (u nás překládáno Znamení kříže) o lásce mezi sourozenci, kteří o své příbuznosti nevědí, plná vášní a krve. Tak jako v jiných dramatech Calderónových byl hrdina ke svému tragickému osudu předurčen už před narozením.
Během následujících dvou desetiletí napsal Calderón více než sedmdesát her, většina z nich byla s náboženským tématem a určena pro komerční divadlo.
V r. 1627 napsal veselohru „La dama duende“ (u nás překládáno Dáma skřítek, přeložil ji mj. Jaroslav Vrchlický) s různými zápletkami mezi hlavními hrdiny, řešenými pomocí kredence narovnané do dveří; hra skončí všeobecným smířením a požádáním o ruku. Zajímavé je i to, že v úvodním dialogu Calderón cituje postavy ze Shakespearova „Snu noci svatojánské“.
Pravděpodobně v témže roce napsal také „La cisma de Inglaterra“ (Rozkol v Anglii) o době Jindřicha VIII. (1491 - 1547). Tehdy také napsal „In Casa con dos puertas, mala es de guardar“ (Dům se dvěma vchody, které lze těžko uhlídat, nebo též Láska v nárožním domě). Námět si vypůjčil i Josef Kajetán Tyl pro svou hru “Láska v nárožním domě“ z r. 1838. Opět se jedná o dost podobnou zápletku jako je v „La dama duende“ - zápletku, kdy se dva páry milují, ale příbuzní jim hledají partnery jiné, a nakonec pomocí lsti a dvou vchodů domu se dotyčné páry dají dohromady. - Někteří literární historici dokonce mají i různá rozdělení Calderónových her a podobné hry nazývají „zápletkovými“.
V r. 1629 byl Calderón hlavním hrdinou dobrodružné výpravy do ženského kláštera. Jeden z jeho bratří byl bodnut jakýmsi hercem, který v tomto klášteře získal azyl; Calderón s několika přáteli a policisty do kláštera vnikli a pokusili se ho chytit. Tehdy módní kazatel Hortenzio Félix Paravicino (1580 - 1633) v ohnivém kázání před králem Filipem IV. (1605 - 1665) čin odsoudil, na což Calderón ostře odpověděl ve své hře „El principe constante“ (Vytrvalý princ), o princi Fernandu Portugalském (1188 - 1233), který byl dlouhou dobu vězněn. Některé prameny uvádějí, že i Calderón byl v důsledku vpádu do kláštera i uvedení své obrany v této hře odsouzen do vězení, někdo uvádí pouze odsouzení do domácího vězení a k odstranění „závadných částí“ ze hry. Brzy byl ale osvobozen a zároveň vzrostla jeho reputace jako dramatika. Ale i pozdější staletí oceňovala Calderóna podle této hry. Okouzlil především německé romantiky. Goethe ((1749 - 1832) měl o „Vytrvalém princi“ prohlásit, že ...“kdyby veškerá světová poezie zmizela, mohla by se zrekonstruovat na základě této hry“.
Pravděpodobně z r. 1630 je hra „La cena de Balthasar“ (Kvas Baltazarův nebo Hody Baltazarovy), patřící mezi speciální divadelní útvar, který je pro Calderóna specifický, nazvaný „autos sacramentale“ (přibližně „aktovky o svátostech“) . Autos sacramentale je druh dramatu, jednoaktovek, jejichž tématem je nějaká náboženská legenda o světci nebo hra o zázraku. Má vážný, někdy až rituální charakter, ale nemusí nutně vyústit do tragického závěru. „Kvas Baltazarův“ popisuje známou epizodu ze Starého zákona, kdy babylónský král Baltazar znesvětil předměty odnesené z jeruzalémského chrámu tím, že je použil při své hostině; na zdi se pak objevil nápis psaný rukou bez těla - „Mene tekel“ a bezprostředně na to byl Baltazar za znesvěcení posvátných předmětů potrestán smrtí. - Většinou byly tyto „autos sacramentale“ hrány při příležitosti svátku Božího Těla někde na volném prostranství.
V r. 1630 byl založen palác Palacio del Retiro v centru Madridu a v r. 1633 byl dokončen. Zde se začala dávat „dvorní dramata“ pod dvorním patronátem, která měla poněkud jiný charakter, než běžné divadelní hry, provozované pro veřejnost. Tento divadelní útvar se stal charakteristickým pro oblast barokního dramatu, kde bylo provedení spojeno s tanci, hudbou i požitky vizuálními. Přenášelo diváky ze současnosti do světa klasické mytologie a dávné historie. Bylo jakýmsi předchůdcem zpěvohry nebo opery.
V r. 1633 vzniklo jeho nejslavnějši „auto sacramentale“ - „El gran teatro del mundo“ (Velké divadlo světa) o stvoření člověka.
Po r. 1635 se Calderón zcela věnoval divadlu a poněvadž se zcela uvolnil trůn po nejslavnějším současném španělském dramatikovi úmrtím Lope de Vegy, stal se největším dramatikem Calderón. Navázal na způsob psaní dramat ve smyslu dramat Vegových, nazývaných drama „pláště a kordu“, také „kápě a kordu“ (comedias de capa y espada), kde hrdina dramatu - nějaký don nebo šlechtic používá obou těchto předmětů k charakteristice své postavy.
V r. 1635 napsal své hry, které se ještě v současnosti objevují na scénách divadel „La vida es sueno“ (Život je sen), „El médico de su honra“ (Lékařem své cti).
V dramatu „Život je sen“ využil Calderón zápletku mezi předurčením a svobodnou vůli. Hlavnímu hrdinovi - princi Sigismundovi z Polska - předpověděli astrologové, že bude mít násilnickou povahu a tak ho král, jeho otec Basilio, nechal uvěznit ve věži v temných lesích. Po nějaké době se Basilio rozhodne syna vyzkoušet, zdali byla věštba pravdivá. Nastrojí tedy hru, že pobyt princův na královském dvoře bude „jako ve snu“. Ale princ přitom zabije několik sloužících a snad by se za své věznění vrhl i na otce. Král tedy svého syna vrátí do vězení. Ale pak by se králem stal cizinec, poddaní se vzbouří a raději, než cizince chtějí despotu. Princ se tedy vrátí. A k velkému Basiliovu překvapení ho Sigismondo požádá za odpuštění. - Scéna je znázorněna i na reliéfu na podstavci Calderónova pomníku v Madridu, jak je uvedeno na oobrázku.
Nejslavnější ze hry je Sigismundův monolog:
„...život je pouhé snění
v světě, jenž je tím, čím není:
už chápu tu světskou lest,
člověk sní o tom, čím jest,
nežli přijde probuzení.“
V dramatu „Lékařem své cti“ trestá hlavní hrdina domnělou nevěru své manželky smrtí. Podle tehdejší morálky byl v právu, byla to i jediná možnost, jak si navrátit ztracenou „čest“; dnes se nad tím velice pozastavujeme.
Calderón, podporován králem Filipem IV., psal pro dvůr. Filip IV. objednával hry pro dvorní divadlo a v r. 1636 ocenil Calderónovu tvorbu tím, že Calderóna pasoval na rytíře řádu svatého Jakuba de Compostely, nyzývaným též řádem de Santiago. - Rytířství prý získal za hru „Los tres mayores prodigios“ (Tři větší divy), kterou literární kritikové považují spíše jen za prostřední. V té době psal Calderón své hry pro velmi okázalé provedení, „dramas de tramoya“ - dalo by se přeložit jako „dramata s triky“ - připravené pro náročné dvorní obecenstvo.
Spolupracoval s florentským malířem Cosmem Lottim (1571 - 1643), který mu navrhoval scény. Scény obzvláště u náboženských témat byly alegoriemi morálních a náboženských témat.
V r. 1637 vznikly jeho hry „Las tres justicias en una“ (Tři odplaty v jedné) a „El pintor de su deshonra“ (Lékař své hanby), což jsou opět dramata, v nichž si hrdina snad od okamžiku, kdy spatřil poprvé světlo světa, začíná svými skutky připravovat svůj pád a svoji násilnou smrt. - Podle jiných pramenů vzniklo drama „Lékař své hanby“ až v r. 1645.
Dále napsal v tomto roce svou duchovně laděnou, faustovskou hru „El mágico prodigioso“ (Kouzelný mág), kde hlavní hrdina, student Cipriano upsal svou duši za získání divky Justiny. Při objetí falešné, iluzorní Justiny se změní v kostru, ale to, že šlo o podvod, způsobí jeho zpětnou přeměnu, a oba - on i Justina se stanou mučedníky.
Asi v r. 1639 vznikla hra „No hay cosa como callar“ (Mlčetí zlato) a o rok později „No siempre lo peor es cierto“ (přibližně Ne vždy to horší bývá jisté). O obou hrách tvrdí literární historikové, že se jedná spíše o tragikomedie.
V r. 1640 vznikla - prý největší tragédie španělského dramatu „El alcalde de Zalamea“ (u nás překládáno jako Sudí zalamejský, Soudce zalamejský, Rychtář zalamejský). - Ve vsi Zalamea se ubytuje vojsko a jeden z důstojníků je ubytován u bohatého sedláka Crespa, který má hezkou dceru Isabelu. Důstojník se ji chce za každou cenu zmocnit. Když odejde generál vojska i s bratrem Isabeliným, který ji doposud ochraňoval, důstojník zůstává a otce nechá odvléci do lesa a s Isabelou může dělat, co chce. Mezitím se nenadále vrátí bratr a důstojníka zraní. Crespo je mezitím zvolen rychtářem a žádá pro dceru od důstojníka o zadostiučinění; ten se mu posmívá - a tak ho dá Crespo zavřít do vězení a zardousit. Náhle přijde král, schválí Crspův rozsudek a jmenuje Crespa doživotně soudcem. Isabela kvůli zneuctění vstoupí do kláštera. - Opět můžeme polemizovat s Calderónovým vypořádáním urážky „cti“, protože to neodpovídá dnešním zákonům, ani morálce, jak si ji představujeme dnes.
Zajímavé je ovšem i to, že zde je možné vidět i kontrast mezi degenerací aristokracie s tehdy novou představou, že bohatství je vždy spojeno s pilnou prací.
Po vypuknutí katalánského povstání ženců (1640 - 1652) proti madridským požadavkům na finanční i vojenskou podporu výbojů španělského krále vstoupil 28. května 1640 Calderón do řad jízdních kyrysníků najatých Gasparem Guzmánem y Pimentelem (1587 - 1645), důvěrníkem a rádcem krále Filipa IV. Podle některých pramenů by byl král raději, kdyby u dvora psal, než aby bránil jeho zájmy jako voják. - Calderón se na podzim r. 1642 vyznamenal v bitvě u Tarragony, kde byl raněn, a z armády hned v listopadu vystoupil. Tři roky na to mu za zásluhy v bojích byla přiřčena zvláštní penze.
Dále bývá uvedeno, že se v r. 1645 stal sekretářem vévody z Alby, ovšem nezjistila jsem, kterého.
Asi v r. 1648 napsal první předchůdkyni opery „El jardín de Falerina“ (Falerinina zahrada) pro královský palác Palacio de la Zarzuela nebo spíš pro jeho zahradu. Hry určené pro provozování v tomto palácí mají i název „zarzuela“, což se překládá jako „jednoaktovka se zpěvy“. „Falerinina zahrada“ je zpracování báje o rekovi Rinaldovi nebo Orlandovi, který se vyskytoval v líčeních křižáckých tažení nebo i v karolínských bájích z doby panování Karla Velikého (742 - 814). Falerina byla čarodějka, kterou měl rek Rinaldo přemoci a její čarovná zahrada byla plná kouzel a iluzí.
Mezi r. 1647 a 1649 měl Calderón nemanželského syna Pedra Josého, jehož matka známa není; známo je jen to, že brzy zemřela. Syna nejdříve vydával za svého synovce. Po smrtí jeho matky ho svěřil do péče svého vlastního synovce Josého, syna bratra Diega.
Jak už bylo uvedeno, Calderónův bratr Diego zemřel v r. 1647. Ale i druhý bratr zemřel v té době. Některé prameny uvádějí, že tyto tragické události způsobily, že se Calderón rozhodl ze smutku nad těmito úmrtími pro kněžskou dráhu. Jiné to považují za pouhou domněnku.
Calderónův názor v důsledku jeho vlastního života, který se také objevoval v jeho dílech, byl, že člověk může být v důsledku svých činů za své zlé činy zodpovědný; ale nejen to, že je v důsledku svých zlých činů odpovědný i za zlé činy druhých
V r. 1650 byl vyznamenán řádem svatého Františka z Assissi třetího stupně, což je katolický řád, který je i v dnešní době vedle příslušníků kněžského řádu, udělován i laickým osobám, které se snaží žít v duchu františkánských společenství a podle františkánských tradic.
To už byl začátek jeho cesty za vysvěcením na kněze, k němuž došlo v r. 1651. Tehdy uznal svého syna, ale ten asi desetiletý zemřel.
Calderón se stal v r. 1653 knězem v kostele u svatého Salvátora (San Salvador) v Toledu a splnil tím přání svého děda i otce. Asi za dva roky na to se rozhodl zanechat psaní dramat pro komerční divadla.
Nakonec toto své rozhodnutí úplně nedodržoval, protože na králův příkaz psal dál pro dvorní divadlo. V tomto roce napsal „La hija del aire“, (Dcera vzduchu nebo také Dcera vichřice) považovanou za jeho mistrovské dílo. Je to hra o dvou dílech o bojovné babylónské královně Semiramidě, jejíž touha po moci vedla až k boji o moc s jejím synem. Calderón zde mistrně předvedl násilí a kontrast mezi vášní a chladným úsudkem, což podle některých jeho životopisců byly vlastnosti, kterými oplýval sám umělec.
Z této doby pochází jemná, meditativní báseň „Psalle et sile“ (přibližně Zpívat žalmy a zůstat tichý). Podle některých pramenů požádal o možnost ponechat si současný příjem bez přiděleného obydlí, vrátil se do Madridu už v r. 1657; podle jiných pramenů se vrátil až r. 1663 po svém jmenování čestným královským kaplanem.
V r. 1660 napsal svou první operu „La púrpura de la rosa“(Purpur růže) se všemi dialogy podanými v hudebním provedení. Následovala opera o třech dějstvích „Celos, aun del aire matan“ (přibližně I žárlivost vzduchu může zabíjet nebo Ba i žárlivost bez příčiny může zabíjet) s hudbou Juana Hidalga (1614 - 1685). Podle italské tradice se hudba podřizovala textu, tedy byla v té době opera uváděná jako dílo Calderónovo nikoliv Hidalgovo. Prý Calderón napsal obě hry pro opery na základě obrazů benátského renesančního malíře Paola Veroneseho (1528 - 1588), které měl král Filip IV. ve svých sbírkách. V případě „Purpuru růže“ šlo o příběh Venuše a Adonida.
V opeře „Celos, aun del aire matan“ se jedná o starověkou báji o manželích - Kefalovi, synovi boha Herma, a Prokridě, dceři athénského krále. Manželé se měli velmi rádi a i bohové zloušeli jejich věrnost. Takže postupně vznikla i určitá žárlivost. Prokridě se doneslo, že její manžel volává ženské jméno Nefelé, což bylo jméno bohyně oblaků. Prokris začala žárlit a skryla se, když byl manžel na lovu. Když slyšela, že manžel, zavolal toto jméno, protože toužil, aby bohyně oblaků přinesla zakrytím slunce stín, vzlykla. On si myslel, že v houští je zvěř a smrtelně ji svým kouzelným oštěpem zranil.
V r. 1662 dvě z jeho her „Las órdenes militares“ (Válečné řády) a „Mystica y real Babilonia“ (Mystika a skutečnost v Babylónu) z období židovského babylónského zajetí byly podrobeny vyšetřování inkvizice, rukopis s kopiemi zabaven a zůstaly odsouzeny až do r. 1671.
V r. 1663 Calderón byl jmenován čestným kaplanem krále Filipa IV. Řídil divadelní představení u dvora, stal se r. 1666 členem Sboru madridských kazatelů, podle jiných pramenů to bylo duchovní bratrstvo svatého Petra, které mělo na starosti konání slavností Božího Těla, k nimž psal Calderón svá „autos sacramentales“, kterých za život napsal asi osmdesát.
V r. 1665 zemřel jeho chlebodárce král Filip IV. a za jeho nástupce Karla II. (1661 - 1700) se mu už tak nedařilo, pravděpodobně poněkud zchudl. Ale hrnuly se mu požadavky na „autos sacramentale“ z celého Španělska.
Z r. 1669 je hra „La estatua de Prometeo“ (Prometeova socha). „Prometeova socha“ byla provedena opět jako Hidalgova opera v r. 1672. Je to o vzdělanosti Prométheově, který se pokouší dát nevzdělaným Kavkazanům nějaký životní řád a oni se proti němu vzbouří. Když tedy jeho vzdělanost prohrála, vrhne se Prometheus na umění. Vytvoří sochu bohyně umění a řemesel Minervu, která je „jako živá“ a teprve s ní má úspěch. Calderón zde předvedl dva základní hnací momenty lidského života - racionalitu a na druhé straně emoce a fantazii, protože představu sochu si vytvořil Prometheus v jakémsi blouznivém snění.
Další hrou z r. 1669 je „Fieras afemina amor“ (Divoká zvířata zkrotí láska).
Některé hry z let 1670 až 1680 jsou na téma pádu člověka a jeho spasení. Jsou to z r. 1674 „La viña del Señor“ (Vinice Páně), „La nave del mercader“ (Kupcova loď); z r. 1675 „El nuovo hospico de pobres“ (Nový útulek pro chudé) a z r. 1878 „El día mayor de los días“ (Největší den ze dní) a „El pastor fido“ (Poctivý pastýř). Všechny tyto hry byly vyjádřením velkého soucitu k lidské nevypočitatelnosti.
Také jeho poslední hra byla s mytologickým námětem „Hado y divisa de Leonido y Marfisa“ (Osud a rozsudek Leonida a Marfisy), kterou napsal k oslavě sňatku krále Karla II. s Marií Louisou Orleánskou (1662 - 1689) a ve které naznačoval, i když pouze v převlecích, otázku znovuzrození.
Traduje se, že svou poslední vůli napsal Calderón pět dní před smrtí a že všechno své jmění odkázal kongregaci svatého Petra, v jejím čele stál posledních patnáct let svého života. Dále žádal, aby byl pohřben bez okázalosti a nesen nezastřený, aby poněkud odčinil „marnivosti promrhaného života” tím, „že vzbudí veřejné rozčarování.”
Snad se mu podařilo naplnit jednu z jeho myšlenek: „Největší vítězství - vítězství nad sebou.“
Zemřel 25. května 1681 a pochován byl nejdříve v kostele San Salvador v Madridu. Těsně před zbořením kostela San Salvadora byly v r. 1840 ostatky Calderónovy přeneseny.
Avšak ani o místě, kde jeho ostatky nyní spočívají, nejsou prameny jednotné.
Podle některých pramenů byly přeneseny do madridského kostela svatého Mikuláše (adresa: Calle de Atocha), který je s bývalou farností svatého Salvátora spojen. Je to v nynějším kostele El Salvator y San Nicolás nedaleko Palacia Retiro, kde se Calderónovy hry hrávaly. Druhé místo je kostel Panny Marie Bolestné (Iglesia de Nuestra Señora de los Dolores - Calle San Bernardo), vzdálený asi dva kilometry od kostela svatého Mikuláše.
Jeho dílo představuje přes dvě stě her různých žánrů. Vedle již popsaných her to byly ještě prology (loas) a mezihry (entrmeses). Některé z jeho her se ale ztratily.
Byl velmi pečlivý, často své hry přepracovával. Snažil se vždy velmi svědomitě rozvrhnout jejich dramatickou strukturu her.
Jeho velikost tkví v hloubce jeho myšlenek, v jeho dokonalé řemeslnosti při tvorbě postav a charakterů, v psychologickém náhledu a v lidskosti a snaze po prosazení morálky.
Calderónův bronzový pomník od sochaře Joana Figuerase Vily (1829 - 1881) z r. 1878 je v Madridu na Plaza Santa Ana. Na podstavci jsou reliéfy, vztahující se ke Calderónovým dílům.
U nás začala být Calderónova díla překládána hlavně v druhé polovině 19. století, i když už Josef Kajetán Tyl se jimi zabýval dříve. Překládali hov té době divadelník Josef Jiří Stankovský (1844 - 1879), básník Jaroslav Vrchlický (1853 - 1912), také libretista Smetanových „Dvou vdov“ Emanuel František Züngel (1840 - 1895) a filolog Josef Král (1853 - 1917), jenž je pohřben ve vyšehradském Slavíně.
Také v dnešní době se u nás nově překládají i s úspěchem hrají Calderónovy hry. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 01. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.