| Henri Dunant byl švýcarský obchodník, spisovatel, zakladatel Červeného kříže a nositel Nobelovy ceny za mír. 
Narodil se dne 8. května 1828 v Ženevě v hluboce věřící kalvinistické rodině obchodníka jako Jean Henri Dunant. Oba jeho rodiče se velmi věnovali charitativní činnosti mezi sirotky,vězni, nemocnými a chudými. Už jako mladý se Dunant seznámil s utrpením vězněných chovanců.
V osmnácti letech se zapojil v ženevských dobročinných akcích (Spolek dárců almužny) a o rok později se svými přáteli založil volný spolek mladých lidí, kteří se setkávali při studiu Bible a pomoci chudým, označovaný jako “čtvrteční společnost“, a mnoho času strávil při návštěvách uvězněných. Snažil se najít propojení mezi aktivitami, na nichž se zúčastnil, a aktivitami organizace YMCA (Young Men´s Christian Assotiation = Křesťanská unie mladých).
Během této doby v důsledku mnohých charitativních aktivit musel Dunant z důvodu špatného prospěchu opustit kalvínskou vysokou školu (Collége Calvin) a začal se učit obchodním znalostem ve směnárenské firmě Lullin et Sauter, což úspěšně absolvoval a zůstal v bance jako zaměstnanec.
V roce 1853 navštívil z pověření ženevské Společnosti švýcarských kolonistů (Compaigne genevoise des Colonies de Sétif) Alžírsko, Tunisko a Sicílii.
Po návratu sepsal svoji první knížku o životě v Tunisu Poznámky o Tunisu (Notice sur la Régence de Tunis), která vyšla v r. 1858.
V roce 1856 zahájil obchodní činnost v Alžíru v potravinářském oboru v mlýnské společnosti (Société financiere et industrielle des Moulins des Mons-Djémila). Avšak vzhledem k tomu, že práva k využívání půdy a vody nebyla zcela jasná, koloniální správa příliš nespolupracovala a některé prameny tvrdí, že se Dunant obrátil přímo na francouzského císaře Napoleona III., který byl v té době se svými vojsky v Lombardii. Francie byla spolu se piemotsko-sardinskými spojenci ve válce s Rakouskem o rakouské državy v severní Itálii. Napoleonův hlavní stan byl u městečka Solferino, jižně od jezera Garda. Dunant napsal Napoleonovi dopis a odcestoval k Solferinu, aby se s ním setkal.
Jiné prameny - pravděpodobnější - o jeho životě uvádějí, že do místa bitvy odcestoval již se záměrem pomáhat a že užil několika známých své rodiny z řad diplomatů a vojáků, aby mu sledování bitvy a následnou pomoc raněným po bitvě umožnili.
Do městečka Castiglione delle Stiviere, blízko solferinského bojiště přicestoval v den bitvy 24. června 1859, kdy se obě nepřátelské strany srazily. Po bitvě zůstaly na bitevním poli ležet desetitisíce raněných, umírajících a mrtvých lidí. Rovněž i v podání počtu mrtvých a raněných se prameny různí.
Zcela otřesený Dunant začal organizovat pomoc raněným mezi místními obyvateli, zvláště mezi ženami a dívkami, která spočívala především v obstarávání vody a jídla, v povzbuzování a v pomoci školenému zdravotnickému personálu při ošetřování raněných a nemocných vojáků. Lékaři postrádali zdravotnický materiál a Dunant zařídil nákup potřebného materiálu a pomáhal stavět polní nemocnice. Přesvědčoval obyvatele, aby pomohli potřebným bez ohledu na to, ke které straně konfliktu patřili, a používal při tom slogan „Tutti fratelli“ (Všichni jsou bratři). Shromáždil především ženy z Castiglione delle Stiviere.
Aby dosáhl uvolnění Francouzi zajatých rakouských lékařů pro pomoc raněným, dostal se až do hlavního stanu samotného císaře Napoleona III., kde se vedle snahy o pomoc raněným pokusil i o řešení svého obchodního problému, což se na rozdíl od rozkazu Napoleonova ohledně uvolnění zajatců, nepodařilo.
Brzy po návratu do Ženevy se Dunant rozhodl napsat o svých zkušenostech knihu, nazvanou Vzpomínka na Solferino. Vyšla 8. listopadu 1862 v počtu 1 600 výtisků na náklady samotného Dunanta. Protože byla hned rozebrána, vyšla brzy ještě ve dvou dalších vydáních. Kniha je psána nesmírně sugestivně a velice často je srovnávána s knížkou paní Becher-Stoweové Chaloupka strýčka Toma.
Pro případné zájemce ji lze v anglickém překladu číst na: http://www.ourstory.info/library/1-roots/Dunant2/SolferinoTC.html , popřípadě byla vydána česky v r. 2007 nakladatelstvím Sursum.
Dunant začal rozvíjet myšlenku o budoucí neutrální organizaci, která by měla vzniknout pro péči o raněné vojáky. Sám rozšiřoval knihu mezi evropské politické a vojenské veličiny. Pochopil totiž, že na své myšlenky musí upozorňovat, jinak jeho snaha zapadne.
Jeho kniha byla přijímána velice příznivě, nejdříve v Ženevě Společností pro všeobecné blaho (Société genevoise d´utilité publique), jejímž předsedou byl právník Gustave Moynier (1826 - 1910).
Na základě Moynierova doporučení byl vytvořen 17. února 1863 pětičlenný výbor, tzv. Výbor pěti pro zpracování organizace pro práci s raněnými. Jeho členy byli vedle Dunanta a Moyniera ještě generál Henri Dufour (1787 - 1875) a lékaři Louis Appia (1818 - 1898) a Théodore Maunboir.
Na základě jednání se zástupci dalších států se ve dnech 26. - 29. října 1863 ve velkém sále ženevského paláce Atheneum setkalo 36 zástupců 16 evropských států. Tehdy bylo rovněž rozhodnuto o emblému budoucí mezinárodní organizace. Byl navržen protiklad k švýcarské vlajce - červený kříž v bílém poli. Toto datum je považováno za počátek celosvětového hnutí Červeného kříže. O rok později 23. srpna 1864 byla podepsána první z tzv. ženevských konvencí - Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných v polních armádách.
Krátce po těchto událostech začala roztržka mezi členy výboru pěti, obzvláště mezi Dunantem a Moynierem (1826 - 1910). Moynier usiloval o organizaci, která by podporovala vznik dobročinných organizací pod patronací jednotlivých států, kdežto Dunant chtěl problém řešit celosvětově a aby organizace byla neutrální. Moynier to však považoval za prakticky neuskutečnitelné.
Dunant byl skvělý agitátor, ale horší organizátor. Vzhledem k neshodám s ostatními členy Výboru pěti rezignoval v r. 1864 na svou účast ve Výboru pěti.
V důsledku Dunantových charitativních snah upadala ale jeho obchodní činnost v Alžírsku. Veškeré náklady na své cesty a na podporu potřebných hradil ze svého, ale vlastnímu podnikání se nevěnoval, ba ani k tomu neměl vlohy. V roce 1867 byly jeho podniky dány do konkurzu a Dunantovi po vyhlášení úpadku nezbylo vůbec nic.
Poznamenalo to celou Dunantovu rodinu i řadu jeho přátel. Tento skandál přinutil Dunanta, aby se vzdal veškerých svých společenských aktivit. V ženevské společnosti byl naprosto společensky znemožněn.V tomto období zemřela i Dunantova matka. Byl tak chudý, že musel opustit Ženevu.
Přestěhoval se do Paříže a žil v chudobě a nuzných podmínkách, někdy až na úrovni bezdomovectví. Avšak stále se nevzdával svých humanitárních plánů.
Poněkud se jeho situace změnila během francouzsko-pruské války (1870 - 1871). Tehdy založil Všeobecně-podporovací společnost (Allgemeine Fürsorgegesellschaft) a krátce nato Všeobecnou společnost pro pořádek a civilizaci (Allgemeine Allianz für Ordnung und Zivilisation). Důvodem k tomu, že jeho snahy byly více známy a podporovány Pruskem, bylo to, že pruská armáda na rozkaz samotného pruského krále Viléma I., pozdějšího německého císaře, se pokusila mnohé poznatky v péči o raněné nepřátele ověřit již ve válce prusko-rakouské v r. 1866, kdežto Francouzi k tomu připraveni nebyli.
Dunant usiloval o jednání o odzbrojení a o založení mezinárodního rozhodčího dvora pro mezinárodní konflikty. Zároveň pracoval i na dalších projektech, týkajících se práv černochů, mezinárodního kulturního dědictví i otázkami práv žen.
Stále však přes mnohé pocty ze strany Rakouska, Holandska, Švédska, Pruska a Španělska, byl opomíjen oficiálními představiteli Červeného kříže a žil v chudobě; stěhoval se mezi roky 1874 a 1886 po různých místech, jako Stuttgartu, Římě, Terstu, Korfu, Basileji a Karlsruhe. Teprve v r. 1887, když žil v Londýně, začal dostávat určitou peněžní výpomoc od vzdálenějších členů své rodiny. To mu umožnilo poněkud klidnější život a v červenci 1887 se přestěhoval do Heidenu na břehu Bodamského jezera, kde pak strávil zbytek svého života. Jeho zdraví bylo značně podkopané a nakonec strávil posledních dvacet let svého života v nemocnici a v léčebně.
V Heidenu se ale přesto stal váženým občanem a postupně si na něj v důsledku upozornění různých Dunantových přátel začal rozpomínat i svět. Začal být podporován i takovými osobnostmi, jako byla ruská carevna.
Obnovila se jeho korespondence a Dunant v té době napsal řadu publikací a článků. Zvýšeným zájmem o jeho osobu se také začala zlepšovat jeho hmotná situace.
V r. 1901 získal jako první Nobelovu cenu za mír za svůj podíl při založení Mezinárodního hnutí Červeného kříže a za podnět k ženevským konvencím. Spolu s ním dostal tuto cenu ještě francouzský pacifista Frédéric Passy, zakladatel Mírové ligy (Ligue internationale et permanente de la paix), což byla první francouzská mírová společnost. Nebylo tedy tak, jak je popisováno některých českých pojednáních o Dunantovi, že Passy byl spoluzakladatelem Červeného kříže s Dunantem. Dokonce původně měl dostat Nobelovu cenu Dunant sám, ale proti tomu protestoval norský spisovatel Björnstjerne Björnsorn, cena byla tedy rozdělena.
Vzhledem k zdravotnímu stavu si nemohl Dunant Nobelovu cenu převzít osobně. Peníze, které z této ceny získal, věnoval na charitativní účely.
V dalších letech se Dunant dočkal ještě dalších ocenění, především čestného doktorátu heidelberské univerzity.
Poslední léta jeho života byla poznamenána stihomamem, který vznikl pravděpodobně z nervového vypětí při pronásledování věřiteli, z jeho neustálého boje o přežití v časech chudoby a ze sporů s Gustavem Moynierem.
Zemřel 30. 10. 1910, zpopelněn podle přání bez všech poct a je pohřben na hřbitově v Sihlfeldu v Curychu.
Den jeho narozenin 8. května je slaven jako Světový den Červeného kříže a Červeného půlměsíce. |
