Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (3)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (3) 

Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.
Přiznám se, že jsem to často využíval a využívám dodnes. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že jsem těch rozhovorů s ním napsal a natočil poměrně hodně, a tak, když se začíná blížit konec jeho sloupků přetiskovaných v Pozitivních novinách, napadlo mě, že bych mohl posbírat vše, co jsme spolu v průběhu let propovídali, a v Pozitivních novinách to začít na pokračování zveřejňovat.
Když jsem pana Jiřího požádal o svolení, odpověděl mi mailem: „Milý Ondřeji, dělejte, jak rozumíte. Já sám, jak víte, nerad píšu.“
A tak tedy začínám psát, či spíše přepisovat, časově na přeskáčku, co všechno zajímavého jsem se od Jiřího Menzela v průběhu let dozvěděl a co by nejspíš mohlo zajímat i vás…
Ondřej Suchý

HOVOR Z ROKU 1997 

•  Jednou jste mi řekl, že to byl Charlie Chaplin, jehož osobnost vás přitáhla k filmu a k němuž vzhlížíte...

Ono je to trošičku jinak. Chaplin mě ovlivnil víc než jako filmaře. On jako filmař vlastně nijak zvlášť vynalézavý nebyl, jenomže měl velký dar vyprávění. A pak hlavně to, co jsem nakonec měl rád i u jiných tvůrců (Renoir, Duvivier, Camé, italští komediografové) a co ho vyvyšuje nad ostatní filmové klauny: On mi sdělil, že film, stejně jako literatura, může obsahovat - soucit. Že ta sranda bez toho lidského pohledu, soucitu, je vlastně jenom srandou placatou. U něj skrze všechny ty kopance a kotrmelce, kterým se smějete, máte ještě navíc také lidský vztah k jeho figurám, rozumíte? Až do sentimentu! To vůbec nevadí! To jej dělá velikého!

•  Vzpomínáte si, kdy jste se poprvé v životě setkal s Chaplinovými groteskami?

Kterou z nich jsem viděl jako první, to už si nepamatuji, ale určitě jsem jich těsně po válce pár viděl. Počkejte - přece jen si vzpomínám, nejspíš to byl Chaplin strážcem veřejného pořádku!

•  A později?

Později, v polovině padesátých let, jsem měl to štěstí, že v tehdejším pražském kině Mladých, v rámci takových čtvrtků, dávali cyklus „Sedm večerů s Charlie Chaplinem“. Tam jsem viděl spoustu jeho filmů - počínaje Kidem, až třeba po Carmen, film, který je dodnes málo známý.

•  Charles Chaplin zamkl kdysi některé své celovečerní filmy do trezoru a odmítal povolit jejich uvádění v kinech. Víte o tom něco bližšího?

Ne, o tom slyším poprvé. Vím akorát, že se toho od něj u nás moc nepromítalo, a že se jeho filmy začaly objevovat až v televizi. Mám dokonce dojem, že ani na škole jsme jeho filmy moc neviděli. Pro mě dodnes zůstává hlavní ten první zážitek z kina Mladých, tenkrát. A potom, když jsem pracoval koncem sedmdesátých let v Německu, tak tam jsem si hodně Chaplinů nahrál, dávali jeho filmy často v televizi.
V šedesátých letech se ozývaly hlasy, především mladých filmových diváků, že: Chaplin NE - Keaton ANO.

•  Co jste tomu tehdy říkal, anebo — co tomu říkáte dnes?

Já nemám rád žebříčky. Buster Keaton byl svým způsobem také geniální, ale už jen svým herectvím; kdežto Chaplin byl autor a režisér. Samozřejmě že si také pamatuji na to, jak v šedesátých letech došlo k určitému omrzení Chaplinem. Jenomže k němu došlo také třeba tím, že Buster Keaton tehdy prožíval takový hořký konec a všeobecně budil soucit, kdežto Chaplin žil v blahobytu, že ano. Ovšem on byl k stáru také unavený.
Vzpomínám si, jak jsem byl zrovna v Paříži, když se konala premiéra jeho posledního filmu Hraběnka z Hongkongu. Kritici jej tenkrát znectili. Jak ho dřív vynášeli do nebes, tak si na něm tentokrát zgustli! On to velice těžce nesl...
Vždyť to přece nevadí, že Hraběnka z Hongkongu nepatří mezi jeho vrcholná díla! Chaplin sám o sobě je jednou provždy pojem a bez Chaplina by kinematografie vypadala jinak! Hlavně však pořád to největší poučení z Chaplina je: jeho lidský zájem o filmové postavy. To je podle mne něco, co v současném filmu chybí, protože většina současných filmů, těch dobře udělaných, jsou filmy točené z pozice pozorovatele. Pozorovatele více méně lhostejného. Chybí jim - musím znovu opakovat to slovo — soucit, spoluprožívání děje, který se odehrává na filmovém plátně. Samozřejmě že ty kopance a kotrmelce způsobí, že si toho člověk nevšimne, pamatuje si ho hlavně přes ty kopance do zadku. Ale pod tím vším je něco, co způsobuje, že divák ty kopance prožívá. Nepozoruje je. A tím je Chaplin veliký.

•  Hovoříte o soucitu a o Chaplinově lidském zájmu o postavy jeho filmů. Co soudíte o jeho veřejném i soukromém životě v kontextu s tím, co přinášely jeho filmy ? Když odešel z Ameriky, usadil se se svým majetkem ve Švýcarsku; přitom sympatizoval s levicí, v Moskvě dostal Mezinárodní cenu míru, těšil se z pozornosti Východu. Nemyslíte, že s tou levicí dost koketoval?

A kdo ne? Co Sartre? To bylo daleko horší! S levicí koketoval více méně každý intelektuál, kromě několika - řekl bych - jinak vychovanějších lidí. Chaplin prožil jako dítě strašnou bídu. A ten levicový anebo sociální ideál? Vždyť tomu podlehl i třeba takový G. B. Shaw! Na tom není nic špatného. A že ho Rusové zneužili - za to pan Chaplin nemůže a nic to neubírá na jeho velikosti. Jediné, co se dá říci, je to, že narozdíl třeba od Bustera Keatona byl šikovnější, co se financí týče. Uměl si ty peníze zachovat, což Keaton a mnoho jiných nedovedlo. Ale to není k jeho hanbě!

•  Jak jste přijal v šedesátých letech Chaplinovy paměti?

Musím přiznat, že mě trošku zklamaly, protože jsem čekal, že se v nich dočtu víc o samotném filmaření, že v nich najdu víc z Chaplinových filmařských zkušeností. Jeho dětství je velice zajímavé. Pak nám už ale vlastně jen vypisuje, kdy se kde s kým setkal. Jenomže to není problém pouze Chaplinových pamětí. Já myslím, že se takhle zvrhne skoro každá autobiografie, protože si člověk nejvíc pamatuje na dětství (a obvykle ho pokládá za nejzajímavější), a pak ztratí při psaní trpělivost a čím dál pokračuje, tím víc myslí na to, aby to měl co nejdřív za sebou. V těchto místech už také nastávají jisté ohledy, protože autor začne psát o lidech, kteří ještě žijí, takže nakonec nastává určitá autocenzura. Ale jak jsem již předeslal - to neplatí pouze o Chaplinovi. Protože autobiografie čtu rád, tak tenhle pocit mám skoro z každé. Nicméně u Chaplina jsem přece jen čekal, že bude psát víc o tom, v čem byl geniální, to jest o technice gagu, o technice komiky, o svých filmařských postřezích, názorech a tak.

•  A četl jste od něj někde jinde něco zásadnějšího? Prozradil někde jinde něco víc ze své filmařské „kuchyně"?

Ne. Co já vím, tak nebyl žádný teoretik. On byl prostě praktik, který se vyučil v anglickém music-hallu, a navíc byl Bohem nadaný génius filmařský.

•  Já bych se vrátil ještě jednou k filmu Hraběnka z Hongkongu. Co si o něm myslíte vy?

Já jsem Chaplinův obdivovatel, takže jsem trochu nekritický. Pamatuji si, že jsem se tehdy na všechny jeho kritiky trochu zlobil. Pravda ovšem je, že taková nahuštěná legrace, jako byla například ve filmu Cirkus, tak ta tam není. On byl Chaplin s každým svým dalším filmem čím dál těžkopádnější; jenomže to je zcela normální, protože byl starší a nemohl mít už takové nápady jako zamlada. Také byl zavázán svou legendou. To se strašně blbě dělá. Něco podobného ostatně potkalo třeba Jacquese Tatího a řadu jiných. Pouze rutinér dokáže dělat filmy stejné od začátku své kariéry až do konce.

•  Byl jste jedním z mála Čechů, kterým bylo dopřáno navštívit Chaplinův dům ve Vevey. Jak to tam vypadá? Jaký vkus měl Charlie Chaplin?

Myslím, že měl vkus úplně normální. Co se interiéru vily ve Vevey týče, mám takový pocit, že to ani nezařizoval on, že to zařizoval někdo jiný. Nic zvláštního jsem tam neviděl; jediné, co mohlo být zvláštní, že tam byla spousta malých pokojíků. Ta vila vypadá zvenčí velká, ale uvnitř je v podstatě malá. Ovšem park kolem, ten je krásný!

•  Předpokládám, že když už pan Chaplin nebyl na živu, tak že vám bylo dopřáno nahlédnout do jeho pracovny...

Ne. A já jsem to ani nechtěl. Já tam přišel jako normální host k normálním lidem (byli tam ještě asi dva nebo tři Andulini sourozenci a maminka, paní Oona, strašně milá) a pokládal jsem za normální chovat se tam přirozeně, ne jako očumující turista. Byl jsem rád, že tam jsem. A oni ke mně byli všichni moc příjemní.

Jiří Menzel křtí Velkou knihu o Chaplinovi. Na snímku Milana Richtermoce také autor Ondřej Suchý a nakladatel Roland Schür. •  Kdy to bylo?

Když jsem dělal Slavnosti sněženek - tedy někdy mezi rokem 1980 a 82.

•  Chápu, že jste se tam nechoval jako zvědavý turista, nicméně - být ve vile Charlese Chaplina - opravdu to s vámi nic uvnitř nedělalo?

Ne, nic zvláštního. Já nejsem typ člověka, který by takovou záležitost nějak zvlášť prožíval. Přišel jsem tam jako kamarád Annetty a byl jsem zvědavý na paní Oonu. A ta byla velice milá. To je vše.

•  Myslíte, že všechny Chaplinovy děti - mimo Geraldiny, které se to výrazně povedlo - toužily po filmové kariéře?

Já je neznám všechny. Ony vlastně kromě dětství nikdy nebyly pohromadě. Každé z Chaplinových dětí, jakmile mu bylo nějakých sedm let, šlo do klášterní školy. A tam bylo do takových patnácti, ne-li osmnácti. To bylo od pana Chaplina velice chytré, protože všechny ty děti, které jsem měl možnost poznat, jsou velmi vzdělané, velmi zdrženlivé a nesmírně slušné...

•  Jak se vám líbí herectví Geraldiny Chaplinové?

Je dobrá. Hlavně je velice tvárná. Osobně je také strašně milá. Z těch jejích filmů (já jich zase neviděl moc) mám pocit takové velké vůle.

•  Kdy jste se viděli naposledy?

Na 5. ročníku Art Filmu v Trenčianských Teplicích. Když se dozvěděla, že tam jsem také, veřejně to komentovala slovy: „Jé, pan Menzel, ten málem mohl být v naší rodině!“

A já si neodpustím k poslední odpovědi režiséra Menzela dodatečně podotknout, že když ne jinak, pak svými filmy už v té chaplinovské „rodině“ je. 

(pokračování jindy)  

DALŠÍ HOVORY S JIŘÍM MENZLEM najdete zde 

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 08. 2009.