Stáli jsme s cirkusem v Kišiněvu a jednoho dne někdo zachytil z pražského rozhlasu zprávu o okupaci Československa. Zvukař vylezl na stožár a připevnil tam anténu, abychom mohli poslouchat Prahu. Jakože jsme dříve neschůzovali, tak jsme se nyní scházeli každý den a snažili se tu situaci řešit. Převládal názor, že bychom to měli sbalit a jet domů, okupanty přece bavit nebudeme.
S tím jsem sice taky souhlasil, ale bylo to neproveditelné. Železniční vagóny teď Rusové potřebují na přepravu tanků a nemají chuť ani možnost zdržovat se s cirkusem. Když porušíme smlouvu a přestaneme hrát, mohou nás naložit a z Kišiněva odvézt třeba na Sibiř. Jsme prostě v jámě lvové. Hodně artistů a dělníků chtělo jet domů, ale nemohli jsme to dovolit, jen s jednou výjimkou, nepamatuji se na ten vážný důvod, ale souhlasil jsem, aby odjel klaun Janeček.

Změna nastala i z druhé strany. Ženy se vracely z města a stěžovaly si, že jim nikde nechtěli nic prodat nebo jim dokonce hrozili pěstmi. Každý věřil svým novinám a televizním zprávám, Rusové se tedy vlivem propagandy cítili ukřivděni, že se jim čeští bratři chtěli tak ošklivě odměnit za jejich péči. Jen asi dvacet odvážných se pokusilo o demonstraci na Rudém náměstí v Moskvě!
Ještě více milicionářů hlídalo naše „košile“, za mnou začal chodit dost nápadně jeden nenápadný, až jsem se otočil a řekl jsem mu, že vím kdo je a co chce a že to vypadá blbě, když jde těsně za mnou, ať jde radši vedle mě, že mu na jeho otázky odpovím. Nejvíc ho zajímalo, proč je stále jedna maringotka plná lidí. Řekl jsem mu, že je to zvukový vůz, kde posloucháme zprávy z Prahy, vzal jsem ho před tuto maringotku a představil ho všem přítomným.
Ptal se, co hlásí Praha, ale všechno jsem mu přeložit nemohl, protože moje ruština, podobná spíš slovenštině, pro běžnou domluvu ještě dobrá, nestačila na překlad takových perel jako: “Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil“. Poněkud zjednodušeně jsem mu tlumočil, že Brežněv je durak.
Byl z toho ze všeho vyvalenej a naším prostřednictvím se tehdy z pražského rozhlasu dověděl víc než na důstojnické škole. Docela jsme se spřátelili. Jednou za mnou přiběhl celý nervózní, že prý mám v cirkuse kontrarevolucionáře. Zasmál jsem se tomu a chtěl jsem vědět, co si mám pod tím představit. Řekl mi, že jsou dva a právě se nacházejí v té a v té maringotce.
Šel jsem tam a dověděl se pravdu. Byli to dva studenti z liberecké vysoké školy, kteří se zúčastnili nějakého mezinárodního studentského tábora u Oděsy, kde česali ovoce a večer se všichni dohromady bavili, ale pak přišla okupace, čeští studenti si dali na klopy trikolóru se smuteční černou stužkou a žádali o okamžitý odjezd domů, což jim nepovolili, a tak se celá skupina vydala na cestu pěšky a stopem, milice šla po nich jako po kontrarevolucionářích, ale dostali se až do Kišiněva, kde zahlédli reklamu na český cirkus a vyslali k nám dva zvědy.
Snažil jsem se jim vysvětlit, že tímto způsobem protestu pouze riskují a navrhl jsem jim, že když nebudou provokovat trikolórami, udělám všechno pro to, aby se prvním regulérním vlakem dostali domů. Slíbili mi to a já zas vše vysvětloval svému oficírovi a žádal jsem ho o záruku, že se studenti v pořádku dostanou domů. Slíbil, že o tom bude informovat své nadřízené a za pár hodin se vrátil s tím, že mi garantuje jejich bezpečný návrat.
Varoval mě před mým úmyslem pozvat kluky na večerní představení, ale já se nedal zviklat. Už je přece každému jasné, že to nejsou kontrarevolucionáři, ale nevinní studenti, Češi, a my jsme český cirkus a je to slušnost a samozřejmost. Večer jsem jim dal dvě lóže a doufal jsem, že už bude klid. Jenže muzikanti je chtěli pozdravit a když přicházeli, spustili tu: „My Prahu nedáme, radši ji zbouráme“ a študáci začali zpívat...

Když asi po týdnu studenti odjížděli z Kišiněva, dal jsem jim dopis pro své rodiče, kteří po návratu z vězení bydleli v mém libereckém bytě. Táta pak podle mých instrukcí informoval ředitelství o našem osudu a to byla jediná zpráva, kterou dostali, protože veškerý styk byl přerušen.

Největší rozbroje dělal tehdy Richard Bílý. Nakonec jsem ho propustil, abych měl klid. Bez něj jsme se obešli, ale klaun nám v programu chyběl. Ledaskdo mi vyčítal, že jsem klauna Janečka pustil domů. Kde teď koho vezmeme? Co vám mám povídat, musel jsem si přece poradit s všelijakými problémy, tak co. Dohodl jsem se s garážmistrem Navrátilem a již za pár dní jsme spolu předváděli klaunské číslo. Samozřejmě se šli všichni podívat a kupodivu nás ocenili. Přiběhl dokonce i sovětský kolega a jásal:
“Oskar Oskarovič, eto ja něznal, kakój ty klaun!“
Musel jsem mu říct, že u nás každý ředitel je vlastně clown.
Když se za námi po delší době dostal generální ředitel Kovanda, i on naše číslo chválil, a tak jsem ho požádal, aby mi změnil smlouvu: chtěl bych být clownem, ředitelem jen na vedlejší úvazek. Vyhověl tak napůl, poslal mi z Prahy novou smlouvu, podle níž jsem ředitel a vedlejším zaměstnáním klaun.
Už v base jsme říkali: člověk si zvykne na všechno, i na šibenici. Na okupaci jsme si nezvykli, ale časem se vše trochu uklidnilo. Zařídil jsem, aby maso a další poživatiny vozili přímo do cirkusu a naše ženy nemusely vůbec do města. Poslední týdny byly opravdu vyčerpávající, chtěl jsem si aspoň pár dní odpočinout a koupil jsem si letenku do Soči.
V té době člověk potřeboval povolení i na cestu z jednoho města do druhého, poprosil jsem tedy ruského kolegu, aby mi opatřil razítko do pasu. Vrátil se až večer a vykrucoval se, takže mi bylo hned jasné, že povolení není. Dostal jsem hrozný vztek a připadal si zas jak v kleci. Telefonem z mé kanceláře, zařízeným jen na místní hovory, se do Moskvy dovolat nedalo, a na poště bych proseděl hodiny, než by mě spojili. Dal jsem si tedy vodku, potom druhou a po té třetí jsem dostal nápad.
Zavolal jsem náčelníkovi milice, aby laskavě vyřídil tomu, kdo mi odmítl dát povolení k cestě do Soči, že by mohl mít zatracené potíže. Mám totiž letenku na zítra a když mě nepustí, budu muset vysvětlovat paní ministryni kultury Furcevové, proč jsem se nepřijel podíval na nový cirkus.
Náčelník mě uklidňoval, že se ještě večer na ten případ podívá. Asi za hodinu přijel nějaký důstojník i s orazítkovaným povolením a moc se omlouval za to nedopatření. V duchu jsem se chechtal, jak jsem je zase převezl, ale ráno na letišti mi spadla dušička do kalhot: čekala tam na mne skupina lidí včetně onoho náčelníka milice. Ajaj, takže prasklo, že ministryně ani netuší, kdo jsem…
Ale kdepak! Oni mi jen přišli popřát šťastnou cestu a loučili se se mnou šampaňským a kaviárem jako s nějakým funkcionářem! Letuška mě odvedla do první třídy, zásobovala mě koňakem a během letu mě pozvali k pilotovi a nechali mě dokonce sednout na jeho sedadlo. A víte, co mě čekalo v Soči? Černá čajka, mávající pionýři a policejní doprovod. Ti, co se se mnou v Kišiněvu loučili, totiž považovali za svoji povinnost ohlásit zde můj příjezd, a dodali, že tam jedu na pozvání ministryně Furcevové. Takže mě černý bourák odvezl do hotelu na pobřeží, rezervovanému pouze pro státní hosty, a celý týden jsem si tam žil na útraty našich okupantů. 

 Ukázka z knihy "Snad jsem nezabloudil"