NeKulturní večery budou již za měsíc propagovat neznámé umělce z celé ČR!
NeKulturní večery jsou zcela novým a ambiciózním projektem kulturně-publicistického internetového magazínu NeKultura.cz. Rozvádí myšlenku podpory talentovaných, ale bohužel dosud neznámých a nemedializovaných umělců z nejrůznějších odvětví (literatura, film, móda, výtvarné umění, hudba a divadlo) mimo rámec internetového magazínu a vůbec internetu jako takového.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Nejstarší náměstí
Vůbec nejstarší náměstí Říma nalezneme přirozeně mezi bělavou „remingtonkou“ a mezi Koloseem. Vydáte-li se od psacího stroje ke Koloseu, objevíte vlevo fóra císařské, určené spíše pro reprezentaci, jakési „pěší zóny“ antického Říma. Zato vpravo je fórum římské, Forum Romanum, kde kypěl život snad od nepaměti.
Josef Fousek: Žebrákem na můstku / Cestou na operační sál
V předsíni metra, kde téměř nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své černé sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí před vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem před několika minutami obdaroval. Prosičem! Vystrčil jsem ruku před sebe, sklopil hlavu a čekal. Naštěstí bylo pochmurné počasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlaně mi dopadl peníz.
Blanka Kubešová: Máte rádi Viewegha?
Máte ráda Viewegha? Optala se náhle Petra bez varování a pak jsme se jako dva spiklenci obě shodly na tom, že to není náš kůň. Otázka ve mně kupodivu doznívala ještě i o pár dnů později. Zkusmo jsem vzala do ruky „Účastníky zájezdu“ a opět je odložila. Podívala jsem se znovu i na film „Výchova dívek v Čechách“, to abych si byla jistá, že autorovi nekřivdím a že ze mne nemluví jen a jen bledá závist. Ne, o tohoto módního Viewegha opravdu příliš nestojím, ale existuje i jiný.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (36) Július Satinský
S Júliem Satinským jsem se setkal osobně tváří v tvář jen třikrát a pokaždé byl obklopen malou společností, v níž dominoval v roli Velkého vypravěče. Nestalo se mi mnohokrát v životě, že jsem se před někým smál jeho vyprávění tak, až mne z toho rozbolelo břicho; vybavuje se mi v tuto chvíli jen jeden dlouhý a překrásný večer u pana Wericha a pak mé poslední, neméně dlouhé setkání s panem Satinským na rozhlasovém festivalu Radio Prix Bohemia v Poděbradech. Věděl jsem tehdy, že tento skvělý herec a glosátor událostí nás obklopujících na tom není zdravotně dobře a že se musí šetřit, jenomže on byl toho večera k nezastavení.
Milan Turek: Vzkříšení Božím pozdravením
Křesťanských pozdravení je mnoho a ještě více se jich v minulosti používalo. „Pochválen“ zaznívalo nedbale z mnoha úst, uctivě bylo vysloveno Pochválen buď Pán Ježíš Kristus, a odpovědí bylo „Až na věky věků. Amen.“ Sundání čepice, klobouku, širůšku, beranice bylo běžné pro každého muže, který šel kolem kostela, kříže nebo svatého obrázku či sochy. V kostele a na hřbitově to bylo samozřejmostí. Ženy a děvčata svá pozdravení vyjadřovaly pokřižováním.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (7) - Jaroslav Štercl
No a teď jak to vlastně začalo. To je na věci to nejinteresantnější. Tedy, abych tak řekl, tohle všechno zavinila tzv. sběrová loterie. Každý z nás totiž sbíral, sbírá nebo bude sbírat. Sbírat je totiž velmi ušlechtilý sport. Tak například: sbírají se poštovní známky, sbírají se cigarety, ve válce — poněvadž bylo málo bytového prostoru — sbíraly se jenom špačky, sbírají se autogramy známých osobností, sbírají se unavený po Silvestru.
Milan Richtermoc: Otazníky kolem autora Malého prince
Když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, nastoupil kapitán Antoine de Saint-Exupéry do aktivní vojenské služby přesto, že nemusel. Dokonce byl lékařskou komisí uznán za neschopného bojových letů. Přesto se 4. září hlásil na letišti v Toulouse–Francazalu. Po intervenci vlivných přímluvců byl zařazen k vojenské letce 2/33, pověřené leteckým průzkumem.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (12)
Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení obecně a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.
To nás od zvířat odlišuje
Knížku "Afrika očima dětí" sestavila koordinátorka projektů Humanistického hnutí v Keni Lucie Tamášová, ovšem tvořily ji především děti. Jedná se totiž o úryvky slohových prací, které psaly africké děti ve věku 12 – 16 let. Tyto střípky názorů a popisů jsou sestříděné do několika částí, věnujícím se životu v chudobě, ženské obřízce, kriminalitě a korupci - strašákům keňské společnosti, které se dotýkají již dětí.
Jitka Dolejšová: Geocaching aneb Hledej, šmudlo...
Geocaching je výzva. Geocaching je ušlechtilý koníček, provozovaný v souladu s přírodou. Je to zábava, dobrodružství a napětí. A také sport, poznání, příroda, setkávání lidí stejných zájmů. Jde o hru turistickou, navigačně-orientační a trochu také internetovou, při které procvičíte tělo i mozek, využijete orientační smysl a někdy se prostě jen spolehnete na intuici. Kromě GPS, mapy a dobrých bot potřebujete trpělivost i kousek štěstí.
Alois Ambrůz: Co s českým pokladem?
Rudolf byl náruživý sběratel, milovník umění, věnoval také pozornost vědě, chemii a astronomii. Skoupil vše, co v Evropě bylo k dostání v oboru umění, bez rozlišení. Jeho obrazy, bylo jich přes tisíc, nesly jména slavných malířů, měl mezi nimi např. 50 Tizianů. Drahokamy nebývalé ceny a váhy, mince, zlaté a stříbrné předměty, roucha, nábytek, vykopávky, unikátní knihy, třeba jako bible psaná keltským jazykem, jediná na světě a jediný dochovaný zdroj keltských slov (dnes je držena v Uppsale ve Švédsku).
Jitka Dolejšová: Knedlíkové nebe
Knedlíky. Známe je v podobě koulí, šišek, plátků. Baculaté, kulaťoučké potěšení. Knedlíky jako peřinka, nadýchané, na jazyku se rozplývající. Knedlíky houskové, bramborové, kynuté i nekynuté. Připravované z droždí, z kypřicího prášku… i knedle „z pytlíku“. Knedlíky zatracované i milované, k národu českému tak přítulné.
Josef Krám: Nejen klučenčí, ale i dívčí koledování
V Rychnově nad Kněžnou a jeho okolí se náhodní příchozí podivují tomu, že tu 14 dní před Nedělí velikonoční – letos tedy 29. března -. chodí holčičky, děvčata i ženy na koledu.Tento folklorní fenomén se tu tradičně a od nepaměti udržoval - a nezanikl ani za kumunistického režimu. Pro náhodné návštěvníky této oblasti pod Orlickými horami je to překvapení, když je vidí koledovat s pomlázkami, ženy pak s vařečkami, samozřejmě ozdobenými pentlemi.