Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (14)
O skutečném, dobrovolném odchodu z tohoto světa jsem nikdy vážně neuvažoval. Svět by o nic nepřišel. Ale… to ale! Ve chvílích nezdarů, nemocí, depresí, z bezmoci cokoli změnit, jsem občas utápěl duši v myšlenkách nepříliš veselých. Myslet na smrt, ačkoli nejsou pádné důvody, je zbabělé. Jenže počítat se má se vším. A ona, Smrt, patří mezi jediné jistoty. Tedy alespoň si to myslíme.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (10)
Pokaždé, když naskočí motor auta, jsem překvapen, že se něco velkého stalo. Technika je pro mne nepochopitelná věc. Více než Rubikova kostka a nebo naše soudnictví. Také mne fascinuje, že naše Země visí ve vzduchu obklopena stratosférou a že my, lidé, žijeme a chodíme díky narození a zemské přitažlivosti. Ujíždím k Praze okolo Lidic, vnořuji se, či spíše se vecpávám do kolony čadících automobilových konzerv a ignoruji mobil, který oznamuje, že někdo něco chce.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (10)
♦ Psa netrápí, že zestárne. Neví o tom. Jediné, co ho trápí, je, že stárne jeho pán. ♦ Nemocné klouby podporují alkoholismus. Člověk se musí zastavit v hospodách, aby si odpočinul. ♦ Kdyby se intelektuálové dokázali vyjadřovat srozumitelně, dozvěděli bychom se, co nám vlastně chtějí sdělit. Takhle nevíme, zda litovat nebo se radovat.
Josef Fousek: Vzájemné zdravení / O lakotě
Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala. Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám.
Josef Fousek: Povánoční fejeton (Vánočník)
Tento povánoční fejeton jsme nazval Vánočník. Nyní, po létech se má vánoční těšení ustálila. Miluji jako vy Vánoční čas a snažím se jej prožívat již týdny před tím a týdny potom. Můj pocit radosti z dárků, z rozzářených očí vnuků a všech dětí, se mísí s pocitem melancholie hodné nálad Klostermannovy Šumavy.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (7)
Můj zesnulý bratranec Karel Rys marně v Praze pátral po našem pradědečkovi. Nikde ani stopy. Také mně nedá spát babička, maminka mého táty, ač jsem ji nikdy nespatřil. Skonala prý hodně mladá. Za svobodna se jmenovala Josefa Andršová, narozená v Kladně. Dcera Josefa Andrše, zámečníka a Kateřiny, rozené Fouskové z Kyšic. Mého tatínka křtil kaplan František Pilík.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (31)
Dostal jsem překrásnou kytici, kterou mi darovalo nakladatelství Areca, z rukou paní Fialové. Vyfotografovali mne s ní a k tomu ještě přibyly další květy – Jiří Krampol, Jan Vodňanský, moje žena, Hanička Krampolová. Vnuk Josef kytku opatroval. Hrdě ji držel. Byla to překrásná a drahá kytice. „To je krásná kytice,“ řekla stydlivě neznámá dáma, „chtěla bych se s ní vyfotografovat. Jsem z Národního divadla.“
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (5)
♦ Každá organizace je společenství otroků. Členské příspěvky jsou obnosem na vlastní pouta. ♦ Svět je zaneřáděn spermiemi totalitní onanie. ♦ Pro žraloka je výletní parník spižírnou. ♦ Z každé hrůzy se stane časem bulvární literatura anebo umělecký román. Spojí-li se obojí, vznikne kýč anebo historický román. Je-li vše pojato politicky, vznikne nová ideologie, která vrátí děj na začátek. ♦
Josef Fousek: Bez cenzury (9)
Až na světě zhasne slunce/ a hvězdy v moři utonou/ podívám se co je v dálce/ za neznámou oponou/ Půjdu světem ruce v kapsách/ do krajiny naděje/ snad mě láska co mi zbyde/ na mé pouti zahřeje/ Až v ulicích zhasnou lampy/ a z oken zmizí žlutá zář/ naložím těch svých pár švestek/ plných smutku na trakař/ Něhu domov úsměv slzy/ vyprávění modřínů/ všechny děti opuštěné/ na své srdce přivinu/
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (2)
„Hej, pane Fousek, ukažte tady mým vnučkám, jak se tancoval kozáček. Vy byste to mohl pamatovat!“ Vedle brýlatého pána stála dvě rzivá děvčátka. Vypadala jako sestry Pipi Dlouhé punčošky. „Proč bych vám to nepředvedl,“ říkal jsem ješitně, „já pamatuju ještě Lenina!“ Muž přikývl, jako by to bylo samozřejmé: „Obě chodí malovat k Přemyslu Povondrovi a ještě chodí do tanečního kroužku!“
Josef Fousek: Koště I. / Koště II.
Státní návladní Tlusťoch žmoulal doutník a smutně mumlal: „Místo potírání zločinu v Čechách potírám francovkou modřiny.“ „Přepadli vás?“ zeptala se redaktorka Fikrlová. Detektiv zakroutil hlavou: „Uklouzl jsem na neposypaném chodníku, když jsem chtěl sundat botičku na bicyklu u Valdštejnského paláce!“ Jediný, kdo vytrval v boji proti zločinu, byl komisař Rex.
Josef Fousek: Černé myšlenky / Řecká nálada
Kupuje se, prodává se, krade se, nadává, chválí, mlčí se. Tržní doba. Noviny plné zpráv o zločinech, párty na počest Mistra, polibek První dámy, pan exministr věští, umělec otevírá Vinný bar, nemocnice shání sponzora, před školou se nabízejí drogy, v knihkupectví fronty na posbírané kuchařské recepty, sběrny kupují kříže a urny ukradené ze hřbitovů...
Josef Fousek: Nemajetní boháči / Je hloupost infekční?
Vy, kteří tonete v hojnosti a blahobytu, obklopeni domy, zahradami, letními sídly, tenisovými kurty, bazény s vytápěním, s bungalovy u moří a jezer, máte těžký život. Závistivci neví, že dlíte v starostech o své bohatství, že se bojíte revolucí, politických změn, zločinců, že vás budí sny o ztrátě toho, co jste svojí pílí a umem získali.
Josef Fousek: Česko aneb ČMSR / Veřejné popravy
Můj sen byl konkrétní. Naše země konečně nalezla název pro naši vlast. Česká mafiózní socialistická republika. Protože problémy s rostoucí korupcí a mafiemi přibývají, měl jeden z poslanců kupodivu myšlenku. Jediná možnost v době, kdy si VNITRO neví rady, je tato: „Zrušte policii, soudy, kriminály, ochranky, kriminalisty, a dejte jim tučné odstupné.