Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (2)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (2)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Náš domov – Francouzské berle – Samba – Zdarma do vzpomínek

NÁŠ DOMOV. Ne, to není název časopisu pro ženy. Je to jméno bloku domů, které si postavili kladenští občané v první předválečné republice. Naproti těmto domům (on je to vlastně jediný dlouhý dům s více vchody), stojí dnes škola a před ní zůstal piedestal. Je prázdný, ale před „něžnou revolucí“ v roce 1989 na tomto podstavci stál rozkročen harmonikář, politik, prezident Československé republiky, který usiloval svým velkým nosem a táborovou výřečností o přízeň mé babičky Kristýnky. Ale tenhle nezapsaný historický fakt je již znám zásluhou Jiřího Krampola. Prozradil to ve svém populárním televizním pořadu Nikdo není dokonalý.
Takové myšlenky se mi procházely hlavou, když jsem šel na návštěvu ke strýci mé ženy Františkovi Vosykovi. Letci, který podletěl v Kralupech se svým kolegou most – větroněm Luňákem. Ale o tom jsem se zmínil v minulých „andělech“. Stáří doléhá a tíží, sužuje. Těšil jsem se na tohoto šikovného člověka, který uměl sestavit banjo, lodě, modely letadel, a nevím, co ještě. Opouštěl jsem chodník a podlezl jsem plakátovací tabule. Ozval se pisklavý hlásek muže v brýlích:
„Hej, pane Fousek, ukažte tady mým vnučkám, jak se tancoval kozáček. Vy byste to mohl pamatovat!“ Vedle brýlatého pána stála dvě rzivá děvčátka. Vypadala jako sestry Pipi Dlouhé punčošky.
„Proč bych vám to nepředvedl,“ říkal jsem ješitně, „já pamatuju ještě Lenina!“ Muž přikývl, jako by to bylo samozřejmé:
„Obě chodí malovat k Přemyslu Povondrovi a ještě chodí do tanečního kroužku!“
Chytil jsem se na každé straně uší popelnic a v rozjaření jsem zapěl: „Háj dáj dyjá, pojď do kina. Co tam hrajou? Pád Berlína!“ Podskočil jsem a vystrčil nohy před sebe. Střídavě dopředu a zpět. Povedlo se mi to jen dvakrát. Popelnice se převrátily a přesně na mne. Změnil jsem se v šedého kominíka. Vysypaly se na mne staré bakelitové květníky, lavor, umělý vánoční stromek a pomuchlaná klec na ptáky. V levém lýtku jsem ucítil nesnesitelnou bolest a zvuk praskajícího lana. Postavil jsem se a děsil se, co to prasklo na mém zjizveném těle. Brýlatý a baletky na mne zírali bez zájmu. Jedno z nohatých vyžlat poznamenalo s učitelskou vážností:
„My tenhle tanec nemůžeme tančit. My máme u školy kontejnéry!“
Baletky s tatínkem odcházely a mně to bylo hodně jedno. S posledními silami jsem vylezl po schodech do čtvrtého patra. Františkovi jsem důvod svého kulhání neprozradil. Zásluhou mobilu jsem přivolal svého syna Tomáše. Odvezl mne na úrazové oddělení kladenské nemocnice, kde znám téměř všechna pracoviště mimo gynekologie, ale i tam jsem už omylem seděl.
„Máte přetržený jeden sval v lýtku,“ oznámil mi mladý lékař pan Levý.
Francouzské berle mi slušely. Hned před nemocnicí mi jedna vklouzla do kanálu a ruplo mi v kříži. Berle nepropadla. Musel jsem podepsat lístek, že je vrátím. Na křtu knihy Yvonne Přenosilové jsem se vyjímal cizokrajně. Bylo tam tolik intelektuálně vyhlížejících snobů, takže jsem byl šťasten, když jsem spatřil Kamilu Moučkovou. „Na berlích nezáleží,“ vítala mne, „důležitá je hlava!“ Yvonne se na mne zadívala a klidně konstatovala:
„Dědku, kdybys přišel na chůdách, nedivila bych se. K tobě patří průsery!“
Má hmotnost začala přibývat. Málo pohybu, hodně jídla a poměrný klid. Za pár dnů jsem měl se synem Tomášem vystoupení v Semaforu a berle jsem nechal za oponou. Dobelhal jsem se k mikrofonům, usedl a ve chvíli, kdy jsem říkal mistrovi světel panu Duškovi, jestli by mi více nepřisvítil do diváků, vpadla na pódium špatně opřená francouzská berle.
„Táta, přijel z Francie, kde v Invalidovně učil dívenky tančit kozáčka,“ řekl můj syn. Nechápal jsem, čemu se lidé smějí.
Po třech nedělích jsem berle vrátil do nemocnice, ačkoli jsem je měl nosit pět neděl. Nikoli, že bych se za ně styděl, ale zapomínal jsem je v metru. Naštěstí mi je v poslední chvíli vyhodil ven umělý blonďák. Než se dveře zavřely, křičel na celý vagon: „Strejdo, zapomněl jste tady podpůrný fondy!“ Další den jsem zapomněl „podpůrný fondy“ v Game baru. Pokaždé, když se mé zdraví zakymácí, začínám intenzivně psát. Je dobré psát o svých neduzích. Čtenář si může s úsměvem říci: „Zaplať Pánbůh, že jsem na tom lépe!“ Jsem umírněný hypochondr a nepláču. Můj krásně košatý, stříbrný strom se šedivou korunou a s kolečkem na temeni, začal dávat ovoce.
Uprostřed Evropy i světa plného lidských a tektonických otřesů sním svůj sen o cestě parníkem přes Atlantický oceán. Měl bych mořskou nemoc, popíjel bych drinky s baccardi a tequilou, hověl bych si v lehátku a krmil mořské racky. Za noci bych hleděl na nebe, na Velkou Medvědici, na hladině by tančil měsíc s mořskými pannami brazilskou sambu. Kapitán parníku by mne oslovil: „Pane Fousku, kdyby vám bylo nevolno, zpomalím chod lodi!“
V Chebu vydali knihy Hity dvacátého století. Otiskli i píseň Až mě andělé. Dostali jsme s Petrem Spáleným každý 1500 Kč. Aspoň na telefony. V noci jsem se probudil. Venku se čerti ženili. Paneláková okna se třásla a meluzína vydávala hororové skřeky podobné úpění středověkých mučíren. Nasadil jsem si sluchátka a zapnul magnetofon. Pracoval jsem na textu pro Milana Drobného. Nazval jsem jej Lady z Ria. Možná, že kvůli té touze jet na parníku. Všechno spolu souvisí. „Pepíku, v té písni bude hrát sólo na trubku sám Laco Deczi,“ prozradil mi Milan.
Vzpomněl jsem si na New York. Tam jsem spatřil po mnoha letech Mistra jazztrubky Laco Decziho. V restaurantu Jiřího Suchánka Zlatá Praha na Queensu mi nabídl ze sklenice nakládané mořské ryby. Byly tak dobré jako ty, které jsem ochutnal před léty u Hugo Pavla v chatě u Berounky. Mám k rybám vřelý vztah. Jsem v nich narozen. Není vůbec od věci, že jsem před momentem vyprávěl o francouzských berlích a nyní jsem v New Yorku. Restaurant Jiřího Suchánka stojí na místě vedle subwaye, kde se točil film Francouzská spojka. Sedím v Café baru v Lucerně. Někde pod zemí je slavný velký sál Lucerny. Před lety jsem zde vystupoval jako host v programu Semaforu. Miloslav Šimek pozval Laco Decziho a jeho Jazz Cellulu. Laco rozjel svou hudbu a tehdejší socialističtí realisté téměř omdleli. Na pódiu se procházel kapelníkův pes, který hudbě rozuměl více, než mnozí v sále. O pořadatelích nemluvě. A na to jsem také myslel v městě měst – v New Yorku 11. září 2001. V dálce nad Manhattanem stoupal dým.
Pro Dalibora Jandu jsem otextoval píseň, kterou jsem nazval Zdarma do vzpomínek. Je to pouze básnická metafora. Nic není zadarmo, ani vzpomínky, za něž platíme svými pocity. Vrací se k nám a brouzdají nám duší i ty, na které bychom rádi zapomněli. A ty hezké nás potápí do tůně nostalgie. Ale zapomínat nejde a nemá se. Vzpomínky jsou jako roztrhané kalhoty. V jedné kapse jsou dobré a ve druhé špatné. Ty zbytečné vypadají cestou z nezašitých děr.

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 10. 2009.