Publicistika – Fouskův svět
Josef Fousek: Česko aneb ČMSR / Veřejné popravy
Můj sen byl konkrétní. Naše země konečně nalezla název pro naši vlast. Česká mafiózní socialistická republika. Protože problémy s rostoucí korupcí a mafiemi přibývají, měl jeden z poslanců kupodivu myšlenku. Jediná možnost v době, kdy si VNITRO neví rady, je tato: „Zrušte policii, soudy, kriminály, ochranky, kriminalisty, a dejte jim tučné odstupné.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (17)
♦ Hýříte-li vitalitou, nápady a originálními myšlenkami, stáváte se pohonnou hmotou do motorů těch, kteří by bez vás ani nenastartovali. ♦ Patolízalové a vlezdoprdelkové by měli povinně nosit na hlavách kondomy, aby si nesetřeli z tváří líčidla. ♦ Podlézavý žák je ošklivý čípek. Mnohem ošklivější je však majitel otvoru, který čípku dovoluje bádání. ♦ Známé ksichty se musí scházet ve společnosti, aby se ujistily, že zasluhují povšimnutí.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (33)
Za oknem v dálce svítil Suprmarket. Byl velikej a lidi tam v den otevření přijeli až z Prahy. Prezident Správní rady HORJEČ, Ctirad Krtička, spoluakcionář a továrník RNDr. Ječmen a ředitel Suprmarketu Horječ-com JUDr. Vendelín Papáček, stáli u vchodu Suprmarketu, a polooděný holky, nějaký okresní miss, tancovaly a v rukách držely košťata z papíru. Bylo tam spousty lidí z okolních vesnic.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (27)
Pán s odznakem DOUŠEK TRAVEL se o nás staral. Přesto mě ztvrdnul žaludek, na těle jsem měl husí kůži, a mrazilo mě v zátylku. Na letadla, který startovaly, jsem se raděj ani nepodíval. Bál jsem se, že omdlim. Když jsme procházeli prohlížecí bránou, něco zapípalo a u Kornelie našli škrabku na brambory v kapse.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (23)
Přečetl jsem ten dopis a skočil jsem do postele. Převaloval jsem se a chumlal pod peřinu. Člověk může mít ženskou rád, ale potřebuje občas samotu. Přiložil jsem do kamen a přemejšlel, že ke štěstí stačí trochu jídla v bachoru, rozpálený kamna a ten krásnej pohled z okna na vánici, která připomínala, že se blížeji vánoce. I když ještě nebyly, vzal jsem komeníčka a dal ho na kamna.
Josef Fousek: To nejlepší z Fouska
Nejsem pánbíčkář a falešný modloslužebník. Vážím si těch, kteří ve víře nalézají sílu a naději – a nevnucují ji jiným. Ctím víru, která neškodí druhým, nýbrž je založena na opravdové lásce k bližnímu. Mám hodně přátel mezi duchovními osobami, mám známé mezi hospodskými kumpány, znám i slavné celebrity a postavy naší kultury, ale nejvíce obdivuji svou ženu Jarmilu.
Josef Fousek: Laciná četba / Nevyléčitelná frustrace
Tajně jsem čítával ve škole pod lavicí Rodokapsy neboli romány do kapsy. Říkalo se tomu úpadková braková literatura. I když jsem si občas dal do hlavy i krásnou literaturu klasiků, ta podlavicová mne lákala víc. Voněla dálkami, dobrodružstvím, prérií, zpíval v ní vítr, tančily mexické dívky, v chřípí vlézala whisky s tequilou, nad pirátským trojstěžníkem plál Jižní kříž, kovbojové hnali tisícová stáda, šerif chránil právo a řád.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (14)
Byla to divná skupinka! Klimeš stál na zahradě, opřenej o strom a něco důležitě vyprávěl okolostojícím. Jen Pikart a Pikartová seděli na lavičce u jejich baráku. Statkář Ječmen se pohupoval na svejch křivejch nohách a dcera Alžběta jako pokaždý pojídala popkorn. Sahala donekonečna do pytlíku a jedla tu bezbarvou umělou hmotu.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (19)
V MALENOVICÍCH, v malém bistru, mne vzpomínky na rok 1987 neodbytně a téměř vlezle, znovu navštívily. Zavřel jsem oči a začalo to stokráte opakované kino. Byl to pro mne první životní dotek s paní, která nás navštíví a řekne: „Už jsi dohrál, kamaráde!“ „Ty myslíš na svůj infarkt, že?“ přikývl jsem a Jarmila mávla rukou. „Máš pravdu,“ pochopil jsem, „jsem tady a jsou horší věci.
Josef Fousek: Udavači, anonymové, parazité / Májové dny
Jsou jako houby. Mají svá místa. Co do výskytu jsou u nás na předních místech v Evropě. Otravují studny s čistou vodou. Cizopasí na strastech a trápení svých spoluobčanů. Jsou zbabělí jako skunk a šíří parfém tchoře. Jejich přičiněním skončilo tisíce lidí v nacistických a později v komunistických lágrech.
Josef Fousek: Rezignace / Divadlo obyčejné chvíle
Z čeho se rodí agrese, bezcitnost, surovost? Televize, na kterou se mnohé svádí, tenkrát také nebyla, a toho předešlého bylo vždy ponejvíc. Kteréhokoli pedagoga potkám, povzdechne nad těžkou prací ve škole. Denně slyšíme o podvodech, zpronevěrách, o neserióznosti politiků, o výstřelcích mediálních hvězd, o válkách, nemocích, zločinech, o drogových monopolech. Není divu, že hodnoty jako je láska, úcta, pravda, čest, spravedlnost a porozumění, jsou v hlubokém stínu.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (13)
Stáří a jeho úvodní projevy stojí za pendrek. Nechápu, proč si stále nalháváme, že je to čas sklizně. Produkty, které sklízíme, jsou vesměs melancholického druhu. Většinou jsou zapsány do našich srdcí ve formě pohádkových vzpomínek a trpknou, když si uvědomíme, že se ve skutečnost nikdy nepromění. Jsem u další lavičky před hotelem Alexandria. Slyším němčinu a ruštinu. Pozoruji starší nebo stejně staré občany. Přecházejí kolem mne jako na kolonádě při módní přehlídce.
Josef Fousek: Bez cenzury (1)
Začal jsem trpět samotou v tom přeplněném městě / jak stará stopa šlápoty na nekonečné cestě / smutek jsem jedl k večeři a oddával se snění / já hledal vlídné slovíčko a myslel že svět změní / Lidé si doma pěstují kočičku nebo pejska / a těm se tajně svěřují jak se jim láskou stejská / zvíře je přítel člověka a nezáleží jaké / jestli je srstí porostlé nebo je šupinaté ...
Josef Fousek: Opuštění / Úspěch
Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole. Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci.