Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (27)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (27)

Letadlem do Řecka - Žraloci - Jazykové potíže - Slunce a pomluvy

Do cestovní kanceláře KALOS jel s námi pan policajt Kučírek. Kornelie mu vysvětlovala, že letíme na deset dní na Krétu. Že máme zamluvený dva poukazy. Taky mu řekla, že jsme dostali padesát tisíc od nebožtíka Litery.
„Nikomu nic neříkejte,“ varoval Kornelii Kučírek, „supové z Berňáku by chtěli daň z daru.
„Jak si někdo může brát peníze za to, co není jeho a co si nevydělal,“ divil jsem se. Kučírek pomlaskl:
„Stát, to je tasemnice. Má tolik článků, že každej musí mít co žrát.“
Kučírek nás překvapil, jak byl hodnej. A přitom byl policajt. Nevzal si od nás ani korunu a sám nám obstaral pasy. Adolf Pikart čekal v taxíku. Choval se k nám v poslední době moc dobře. Měl hodně rád svou mladší sestru Žofinku a taky už poznal, že se asi s naším Ríšou vezmou. V cestovní kanceláři KALOS nám udělali kávu a dostali jsme cukrátko s vůní citronu.
„Bohužel ta Kréta je už vyprodaná, ale měl bych tu dva krásné poukazy na ostrov Thassos. Tam byste se v současné cenové relaci vešli, vážení klienti!“
Pan majitel Doušek byl velmi slušnej a na Kornelii to dělalo dojem.
„Víte co, pane Douško, my to bereme. Kréta, Malorka, Tásos, všude je slunce a móře. Že, jó?“ plácla Doušku do zad a tomu vypadlo z úst mentolové cukrátko. Profesionálně se usmál a rozkašlal se. Potom nás jeho hezká sekretářka pojistila proti utonutí, úrazu a nemocem. Taky proti krádeži.
„Ale tam se obávat nemusíte,“ usmíval se pan Doušek, „tam se tolik nekrade jako u nás.“
Zeptal jsem se na jeden problém: „Pane Doušek, kdybych tam třeba spadnul ze skály a zabil bych se, to by mě zpátky přivezli domů?“
„Samozřejmě, nemějte obavy, rozzářil se Doušek, „v hezké zinkové rakvičce. Vodotěsné! Letadýlkem v bagážovém prostoru byste letěl. Pohodlně a bez obav. Nebojte se, už se to stalo.“
Zaplatili jsme a moc nám nezbylo. Adolf nás odvez do Tumlovic a Kučírek se s námi rozloučil:
„Schovejte si ty letenky a „voušéry“ pod trám na půdě. To víte, dneska vám ukradnou i prkýnko pod zadkem a nevíte o tom!“
Adolf Pikart nám koupil dva patentní kufry, vyměnil drachmy a opalovací krémy. Plavky jsme si koupili u Těšíka. Ptal se kam se chystáme na koupání.
„Do vany,“ vážně mu řekla Kornelie, „my jsme slušná rodina.“
Šatů jsme si vzali málo. Do kufrů naskládala Kornelie konzervy, okurky, suchary, hořkou čokoládu, olejovky. Nejvíc stály brejle. Pozdějc jsme se dozvěděli, že to byly speciální okuláry pro špičkový závodníky. Adolf Pikart nás naložil do taxíku a vezl na letiště do Prahy-Ruzyně. Adolf slíbil, že se občas mrknou na náš dům, aby ho nikdo nevykrad‘.
„My tam toho moc nemáme,“ smála se Kornelie.
Slíbili jsme Pikartovi láhev vína, který nám napsal na papírek. Recína se to jmenovalo. Nejvíc nám překážel slunečník. Půjčila nám ho Klimešová. Pod tím deštníkem prodávala na trhu svou zeleninu. Vešla by se pod něj malá rodina se čtyřma dětma. Pán s odznakem DOUŠEK TRAVEL se o nás staral. Přesto mě ztvrdnul žaludek, na těle jsem měl husí kůži, a mrazilo mě v zátylku. Na letadla, který startovaly, jsem se raděj ani nepodíval. Bál jsem se, že omdlim. Když jsme procházeli prohlížecí bránou, něco zapípalo a u Kornelie našli škrabku na brambory v kapse. Musela jí nechat na letišti. Marně vysvětlovala, že jí má na oškrabování ztvrdlejch pat. Kornelie byla úplně klidná.
„Ženský jsou statečnější,“ pomyslel jsem.
U toho deštníku jsem musel ulomit špičku, aby mě s ním vzali do letadla. Pak přišel ten okamžik.
„Prosím, připoutejte se,“ ozvalo se z ampliónů v letadle, „já jsem šéfpilot kapitán Mára a vítám vás na palubě boeingu 747.“
„Má hezký jméno,“ šeptala Kornelie a já jsem radši zavřel oči.
Měl jsem pořád zavřený oči, a když se letadlo odlepilo, žaludek mi sevřela křeč. Kornelie vzdychala:
„To je krása! Ty malý vesničky! Jé, támhle vidím řeku, jé támhle je silnice...“
Já oči neotevřel. Potom jsme dostali jídlo. Vzali jsme si s Kornelií kuře. Krásná letuška nám dolejvala kafe, čaj, co jsme chtěli. Dali jsme si láhvinku vína. Kornelie, protože zaslechla jednoho elegána, řekla nahlas:
„Mně jako obvykle whisky bez sody!“
Nechápal jsem, proč řekla – „jako obvykle“. Kornelie byla ráda, že sedí u okna.
„Otevřít nejde,“ šeptala mi.
„Byl by tady velkej průvan,“ vysvětlil jí pán, kterej seděl vedle mě.
Nad Prahou tvrdila Konča, že vidí pana prezidenta, jak chodí po nádvoří se svou paní a kolem nich se motaji poradcí a psi boxeři. Všechna okýnka byla v tu chvíli plný zvědavců. Náhle se letadlo zatřáslo. Děti v letadle začaly brečet. Éro se propadlo a já vzpomínal, na to, jak říkala letuška, co s kyslíkovou maskou. Rozepnul jsem pás a začal jsem nad sebou v šuplíku hledat záchrannou vestu.
„Co kdyby,“ řekl jsem Kornelii.
„Turbulence,“ šeptal pán vedle mě.
„Co to děláte?“ přiběhl ke mně stévard.
„Chci se radši preventívně oblíct záchrannou vestu,“ vysvětlil jsem mu svůj nápad.
Slušně poznamenal:
„Ta by vám byla houby platná. Jsme nad rumunskými horami.“
Letadlo se uklidnilo a Kornelie se zeptala hezké letušky:
„A kdepak jsou padáky?“
Odpověď slyšeli i další cestující.
„Tady žádné nejsou!“
„Na Západě, v Německu a v Americe je mají,“ řekl moudře vypadající pán se cvikrem, který měl už třetí whisky.
Koukal jsem se na letušku a zdálo se mi, že jí to musí dát velkou práci, aby se tvářila příjemně. Taky mi bylo divný, že nám říkali, že budeme sedět v ekonomický třídě. nikdo z těch, co seděli okolo, na žádnýho ekonoma nevypadal.
Cesta uběhla a když jsme přistávali, bolely mě uši a hlava. Letadlo dosedlo a lidi v letadle plácali. Přidali jsme se s Kornelií taky. K hotelu Kamarilux nás přivezl autobus. Bylo to hezký všude. Slunce, a v moři šumělo. Taky pluly lodi. Najednou mi přišlo smutný, že tohle vidíme až když jsme starý. Přestaly mě bolet klouby a Kornelie zdravila každýho, koho potkala. Mluvili s ní řecky a ona kejvala. Měla brzy známý po celý pláži a ve vesničce taky. Zdravila „kalimera“ a večer „kalispera“ a uměla děkovat. Po jídle říkala řecký servírce – „efcharisto“.
„Je tu písek a mohli by tu bejt hadi,“ řekla Kornelie.
Vzali jsme si tedy gumovky od Těšíka. Voda byla jako kafe, ale v gumovkách se nedalo plavat.
„Bojím se žraloků,“ přiznal jsem se ženě, „a taky krokodýlů!“
„Neboj se, Emane, ty jsou v Austrálii. Měla jsem to v křížovce.“
Přinesl jsem z hotelu deštník. Jiní museli platit za slunečníky a my byli chytřejší. Rozevřel jsem ten zelenej deštník na hezkým místě vedle lehátek, kde ležely pěkný slečny. Teprve teď jsme si všimli, že na deštníku je vápnem nápis NEOMAKÁVEJTE ZELENINU. Stín byl pěknej. Největší ze všech slunečníků. Hodně turistů nás fotografovalo. Jedna panička, která četla doblba časopisy poznamenala, když šla Kornelie okolo do vody:
„Hele, taťko, takovýhle plavky nosila Božena Němcová.“
Každý ráno při samoobslužný snídani, nabrala Kornelie i já, plnej tác vek. Džus natočila žena do thermosky a do láhve od Dobrý vody. Brali jsme si taky do alobalu rajský a melouny. Konzerv jsme měli hodně a tak jsme měli každej den hody, i když jsme měli poukaz jen se snídaní. V noci jsem otevřel okna a ráno jsme byli s Kornelií pěkně oteklí. Diblíků byly hejna. Ale měli jsme kolem sebe klid. Ti, co s námi sousedili si připlatili, aby je dali jinam. Kornelie chrápala a oni si mysleli, že je to začínající zemětřesení. Jinak bylo okolí krásný. Olivový háje, pásly se tam kozy. Určitě by se s nimi Levá a Pravá kamarádily. Taky jsme viděli hodně oslů. Jsou to milý zvířata. Žvejkaji bodláky, na prsou maji bílej kříž v srsti. Taky tam bylo plno trosek domů. Pán s cvikrem, když ještě nebyl na mol z recíny a ouza, vyprávěl, že Řecko má slavnou historii. Kornelie si všímala:
„Hodně slov mají od nás,“ mudrovala, „my říkáme historie, oni taky, my rádio, oni taky rádio, my papír, oni papyros, my auto, oni auto, my melodie, oni melodia.“
Usnuli jsme na sluníčku. To nebylo dobrý. Sloupaly se nám nosy a kůže z břicha. Kornelie dostala horečku a jedna hodná paní z Kladna jí prodala za padesát drachem jeden aspirín. Přišel jsem na nápad. Vlezli jsme si stranou od turistů do opuštěný bárky, přikryli se plachtou a nechali jsme se kolíbat.
„Slyším, co si vyprávěji ryby,“ říkala Kornelie, „taky slyším, jak moře zpívá o dalekejch krajinách. O lodích v bouři, o dalekejch ostrovech, kde bydlí v chýších domorodci.“
Já mlčel, ale bylo mi dobře. Jen jsem nechápal, že takhle Kornelie mluví. To přece nikdy neříkala. Ještě aby začala psát básně. Pak jsme usnuli. Probuzení bylo hrozný, Okolo samá voda. Bárka se utrhla.
„Pomóc, pomóc,“ křičela Kornelie, ale marně.
Nikde nikdo. Obejmul jsem Kornelii, aby se nebála, a sám jsem se strachem třás‘.
„Emane, nakonec zemřeme hladem v moři a ani nás nenajdou. Zinková rakev bude zbytečná! A pojištění taky,“ šeptala Kornelie a mumlala modlitbu.
Vojenskej křižník nás našel za půl hodiny. Ani nám moc nenadávali. Pohostili nás, dali nám napít vína a člun nás dopravil ke břehu. Byly jsme slavný. Nadávali nám všichní turistí. Recepční se s námi loučila srdečně a tak jí dala Kornelie pět konzerv "Ragú s rýží" a "Kuře na paprice".
V letadle jsem říkal ženě:
„Kornelie, komu se to povede, aby se svez‘ zadarmo na řeckym vojenskym křižníku!“
V letadle jsme byli oblíbený.
„A jéje, staří známí,“ zvolal stévard, když nás spatřil.
Dodal jsem si odvahy a koukal jsem z okýnka na zem. Bylo to hezký. Uvědomil jsem si, že jsme maličký červí. Taky jsem myslel na to, jestli je tam nahoře někde nad námi Pán Bůh, andělé a ráj. Adolf Pikart čekal na letišti. Naložil kufry, poděkoval za recínu a ukázal na auto. Za sklem vykukovali Ríša a Žofinka.
„Chtěli jsme vás přivítat,“ smál se Ríša.
Žofinka špitla:
„Dobrý den.“
Ty džíny do zvonu jsme koupili Ríšovi i Žofince. Měli oba velkou radost. Žofinka nám přinesla puget krásnejch květin, který sama vypěstovala. Kornelii to hodně potěšilo a ještě víc sušený květy, který voněly do daleka.
„Ty umí namíchat Žofinka,“ pochlubil se Ríša.
V hospodě mě moc nikdo nevítal.
„Každej na to nemá,“ utrousil Pazdera.
Knotek doplnil:
„U stejskala najdeš, u vejskala nenajdeš.“
Marian Vlček mě vyfotil, jak piju pivo a poznamenal:
„Doma je doma. Takový pivo, jaký má náš národ, nemá nikdo!“
„Naše je naše!“ bouchnul do stolu Pazdera.
Kostelník Příhoda si usrkl mátovýho čaje a zasípal:
„Nechápu, jak si někdo může letět spálit kůži za takový peníze.“
Zaplatil jsem a šel domů. V duchu jsem si nadával.
„Já vůl myslel, že budu vyprávět v hospodě o moři, o vojenským křižníku, a o těch dobrejch salátech se sýrem a olivama.“
Doma seděli u stolu Ríša a Žofinka. Chroupali topinky od Kornelie, která jim ochotně dělala stále nový. Poslouchali naše vyprávění a ani nemukli. Ještě se ptali na různý podrobnosti.
Než jsem usnul, řekl jsem ženě: „Víš, tak se mi zdá, že ty mladý lidi nezáviději jako ty starý.“
Kornelie se obrátila na bok, dala zuby do skleničky a zašišlala: „To já uš vim stlašně dávno, Emánku, že šme pakáš!“


Pokračování...
Předcházející díly najdete zde

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 12. 2008.