Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (1)
A už ji měla! Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici. Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!
Ladislav Háva: Cosinus úhlu větší než jedna - světový unikát
Stalo se to v době vojenských kateder na vysokých školách. Na škole, kde jsem studoval, přednášeli armádní důstojníci, z nichž jeden měl velmi chabé znalosti. To se sice o něm vědělo, ale na škole zůstával dál. Postupně byli tito důstojníci v hodnostech povyšováni, ale když chtěl i velitel získat další frčku navíc, nezbylo mu nic jiného, než aby jako posledního povýšil i tohoto, s prominutím, blba.
Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy
Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.
První rande
Sotva vstala, už na něho myslela. Někdy se jí o Vláďovi i zdálo. To se pak oblékala malátná a posmutnělá a roztržitá. „Marti? Holka, co je s tebou?“ máma skládala ruce na prsa, oči obracela ke stropu.„Nic,“ sykla vždycky, popuzena vytržením z doznívajícího snu. Kdekdo si všiml té změny: Marta se malovala. Rty. Oči. Nehty.
Kamila Urbanová: Nápadník pro kozu
Pak se kozel otočil směrem k nám, ještě si poskočil na zadních nohách a pak už jen letěl jak neřízená střela tryskem přímo k nám. Nikdy bych do sebe neřekla, že dovedu tak rychle vyšplhat na strom. I tatínkův skok na plot byl úctyhodný.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)
Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.
Petra Nachtmanová: Sny o slavných
Člověk si odvíjení snů ovlivní opravdu jen málo. Bohužel i to málo je někdy k zbláznění. Jelikož nám noviny a časopisy denně neustále omílají dokola všelijaké možné i nemožné příběhy slavných osobností, je málo pravděpodobné, že by nějaká ta celebrita nevklouzla do mozku a neobjevila se zrovna v našem snu s poselstvím pro příští generace.
Martina Pfeffer: Hurá, poctivci ještě nevymřeli!
Já nevím, jak vy, ale já jsem expert na ztrácení či zapomínání: V létě sluneční brýle, popřípadě deštník, v zimě zase rukavice, v horších případech pak klíče či peněženku. I když v mém případě existují i výjimky...
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.
Kamila Urbanová: Nadějné vyhlídky
Chtělo se mi říct: "Mám vás všechny moc ráda!" ale nebylo třeba slov. Jsme si všichni moc blízcí, i když si často lezeme na nervy a hádáme se. Prvotní rámus ustal, jen ještě občas nějaký opozdilec odpálil rachejtli. To ticho bylo kouzelné. Jen sníh nám křupal pod nohami.
Zdenka Bergrová: Kukuczka Jan a tři pruty knížete Svatopluka.
Kníže Svatopluk z rodu Přemyslovců, který vládl v Čechách na začátku 12. století, dal prý synům svazek tří silných prutů. Vyzval je, aby ho přelomili. Nepodařilo se. Pak je vyzval, aby pruty snadno lámali jednotlivě. Z toho vyplývá, že spojí-li své síly, nebudou přemoženi, ale když se znepřátelí, podlehnou. Zdá se mi, že je u nás málo těch, kteří dokáží pochopit různé názory. Jenže demokracie pochopení různých čistých názorů vyžaduje.
Jitka Krpensky: Kde je?
Druhé patro, třetí dveře zleva, kancelář č. 4. „Kde je?“ „Co je s ní?“ „ Dneska nepřijde?“ Ještě před rokem ji nikdo z nich neznal, a teď si jejich kancelář bez Káti nedovedou představit. Veselo a živo přinesla s sebou. Ty její legrácky a poznámky dovedou všem zvednout náladu už v pondělí ráno. Jenže teď chybí, prvně neohlášeně, což je opravdu neobvyklé. Ale ani tentokrát je nenechala dlouho v nejistotě. Asi po hodině se konečně vřítila, celá rudá a „splavená“, jak podotkla. „Pepíček mě nechal ve štychu“, vysvětlovala osazenstvu. „No už by sis měla konečně koupit nějaké pořádné auto“, ozvalo se. „Co proti němu máš, teď ho trochu vypucujou a bude zas jak novej.“
Jan Jurek: Zamilovaný blázen
Román je zajímavý hned z několika hledisek. Jednak výraznou a přesvědčivou charakterizací hlavních postav. Saši Nodiera, známého pařížského scénáristy, který se díky své ženě a jejímu nespravedlivému obvinění, že zavinil autohavárii stane štvancem a mladé dívky Amélie, která je sirotek a o níž se Saša od chvíle kdy dívku pozná „stará.“