Literatura – Zamyšlení
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta I.
Snad každý, kdo se někdy pokoušel stvořit něco víc než jen povinný sloh do školy, cosi podobného zažil. Tvůrčí činnost je nevyzpytatelná. Inspirace si vás najde kdykoli a kdekoli, zejména když to nejmíň čekáte a nemáte jak své myšlenky zaznamenat. Naopak ve chvílích, kdy máte konečně čas jen a jen na vytoužené psaní ...
Jana Stuchlíková: Kouzlo
Napadla mě taková čistě teoretická otázka. Chtěla bych znát kouzlo, které dokáže cokoli, nač si jen vzpomenu? Odpověď přišla vzápětí. NE. Ne, protože pro svůj pocit radosti bych potřebovala stále větší a větší důvod, až by tento dosáhl absolutních rozměrů a já už bych si radost nedokázala prožít.
Iveta Kollertová: Západ slunce / Knihomolka / Nedělní zamyšlení
Obracím v rukou listy knížky z dětství. Hanzelka se Zikmundem mne zavedou do Afriky a vypráví mi o zemi, kde je slunce nad obzorem jako přilepené. Představivost se rozvíjí jak poupě růže za úsvitu. Mlčky šustí list za listem a vzpomínky na dobu, kdy byla maminčina knihovna tajuplnou skříní plnou neznámého, se vrací.
Bajka z australské buše
Tak tam někde, uprostřed divoké a nekonečné australské buše, žili v dobrých sousedských poměrech starý, vysloužilý vombat Herbert a sličná, mladá klokanice Stella. Často se potkávali na ranní a podvečerní pastvě, prohodili slovo o tom, že letošní léto není tak pěkné, jako bylo to loňské, k čemuž vombat Herbert občas dodal, že on pamatuje léta ještě horší než to letošní a na druhé straně také mnohem lepší, nežli to loňské.
Egon Wiener: Konec léta v Čechách | Počasí
Krajina se totálně změnila. Je po velkém dešti a vzduch se lépe dýchá. Déšť vyčistil okna. Z lesa kolem zurčí voda v barvě vylouhovaného smrkového jehličí. Na nebi se ještě honí mraky, v dálce je vidět Ještěd, azurová modř, dálné přístavy. Vysoká tráva okolo hýří všemi barvami. Jakoby se příkop stal barevnou stuhou, věncem z vavřínů a koukolu, o vůni lesa raději nemluvím. Je to jak pohlazení od babičky mozolnatýma rukama. Jako jsem to cítíval za mlada, když otevřela skříň a vůně levandule mě objala.
Eva Ryba Drábková: Jako děti...
Znáte to, narodíme se nazí a vůbec nám to nevadí. Milujeme své rodiče s naprostou samozřejmostí. S takovou hloubkou a silou, že je až udivující, jak můžeme tu schopnost, tak intenzivně milovat, časem ztratit. Když jsem byla malé dítě, svět byl úžasné místo, kde se nezdálo být nic nemožné, ale...! Dospělí nás naučili opaku. Vzpomeňte si na všechno to: "To není možné...", a "Život není jen samá legrace", či "V životě to takhle nefunguje...". A tak rosteme, snažíme se poznat svět a koukáme kolem sebe.
Egon Wiener: Píši Vám, milý Krakonoši
Píši Vám, milý Krakonoši, ač se mi doneslo, že těch jmen máte víc. V Čechách jste byl znám v pověstech o Rybecálovi nebo též Rýbrcoulovi. Do literatury jste vstoupil na druhé straně svých hor, jejímž jste byl vždy dobrým duchem. Ve Slezsku se Vašich jmen zmocnil první J. Musaeus, v Čechách se otcem Krakonoše stal Václav M. Kramérius, který o Vás psal roku 1794 v Praze a v Jindřichově Hradci. Stal jste se i motivem J. A. Koublemu ke hře pro děti - ,,Rybrcoul druhý na Krkonoších“ – Praha 1867.
Vojnové variácie
Keď príde leto, zbalíme si doma kufre a hajdé - tradične do Chorvátska. Prvýkrát som sa tam dostal s humanitnou pomocou v čase vojny v roku 1992. Pomáhal som ako novinár túto pomoc zorganizovať vďaka aktivite neskoršej predsedníčky ...
Antonín Siuda: Tichá noc a tichý den
Kdyby si lidé neudělali hodiny a kalendář, nebylo by času. Nebylo by ani prostoru, nebýt prostorových měřidel. Stejně jako není matematika, když není nikoho, kdo by počítal. Není čas ani prostor, když není lidí, co by je poměřili a konstatovali. Oni by se chaoticky pohybovali bezprizorním světem a nepodařilo by se jim zorganizovat život ve společenstvích, na která jsou zvyklí a která potřebují, neboť jsou podmínkou jejich lidství.
Červená mašlička
Lesy obklopená zelená louka vyhlíží uprostřed léta v dáli blížící se bouřkové mraky. Opodál se loudá houbařská rodina, nesoucí plný košík. Honza si pochvaluje letošní úrodu a nabádá ženu i syna, aby přidali do kroku. Jemu v ústrety přichází stařenka ...
Alena Heinová: Možná o střípcích ze šosu …
Je takové zvláštní umění, pro které není vlastně žádná dost pregnantní kategorie, ale je to umění nesnadné a docela trvá, než se k němu člověk dopracuje. To dopracuje je doslovné. I to, že leckdo z nás nedopracuje se nikdy. Je to umění být svobodným. Proč o tom píšu… ? Možná se i vám stalo, že jste přišli na místo – obvykle pracovní – kde jste žili s jinými dlouhá léta, pak se to změnilo, žili jste jinde, s jinými a jinak – a jak už to život někdy zařídí, najednou si ocitnete zase „tam“.
Jana Stuchlíková: Nenahraditelný
Jsem neviditelný, osvěžující, všudypřítomný. Bezstarostně se vznáším a pode mnou se prostírá zaoblený horizont modré planety. Pluji si lehounce jako peříčko, míjím nadýchaná oblaka a jak pomalu klesám, moje okolí neznatelně, ale přece jen houstne. Už jsem hodně nízko nad zemí a najednou se dostávám do víru. Cosi způsobuje, že letím rychleji a rychleji a kolem mne je náhle teplo a tma.
Jiří Kadlec: Prapodivná náhoda
„Právě to vám chci říci. Jel jsem dopoledne autem z Kralup do Prahy. Stopla mě jedna dívka. Vypadala velmi sympaticky. Potřeboval jsem cestou zastavit u pumpy natankovat. Šel jsem zaplatit, a co se nestalo? Ta sympatická dívka mi mezitím s autem ujela. Nejhorší ovšem je, že jsem měl v kapse auta všechny doklady a u sebe jen zbytek peněz po zaplacení benzínu. Chtěl jsem jít do banky vyzvednout peníze, ale bez dokladů mi nic nevydají.“
Božena Šamánková: Bílý hyacint
Můj mladší syn Jarka měl druhé narozeniny. Rozhodla jsem se, že udělám malou hostinu pro děti, protože můj šestiletý syn měl hroznou chuť na dobrý dort a chtěla jsem svým dětem a jejich kamarádům dopřát trochu legrace. Odpoledne před tímto slavným dnem jsem šla do města obstarat potřebné věci.