Literatura – Zamyšlení
Marta Pospíchalová: Setkání s anděly aneb O plynutí času
Říká se, že ČAS je relativní, ale nezdá se vám, že s věkem je čím dál víc náročnější držet krok s nemilosrdným pohybem hodinových ručiček? Čas se nedá přece zastavit. Odsoudili jsme se sami (z duchovního hlediska) k závodu s časem. Nikdo z nás si ten šílený závod nepochvaluje, a přesto jde o reálný, i když nesmyslný závod člověka se strojem.
Hana Tomková: Zázrak na Piavě
Rakouský důstojník nespal, tiše ležel a oči měl vyhaslé. „Už nebojuje, ztratil vůli k životu,“ říkal si lékař. Pak vyšel před lazaret. Odtud z alpské průrvy bylo viděl část oblohy, byla dnes plná zářivých hvězd. „Těch se ta válka netýká, jsou lhostejné, jsou tak daleko, jsou věčné,“ pomyslel si lékař. Za ním se ozval hlas mladé sestřičky: „Doktore, přejte si něco, padají hvězdy a dnes je den zázraků,“ řekla tiše.
Alena Wienerová: Napsáno životem
Bylo mi krásných 15 let. Po skončení základní školy jsem chtěla studovat gymnázium a mým snem po úspěšně složené maturitě bylo se stát právničkou. K tomu všemu jsem měla spolehlivé zázemí. Rodiče vysokoškoláci, podnikatelé, ale moc jsem si jich neužila. Snad i proto jsem byla samostatnější, než ostatní děvčata v mém věku.
Egon Wiener: Píši Vám, svatá Zdislavo, a mám k tomu své důvody
Jaké? Nebyla jste doma. Nebylo nás málo, kdo k Vám přijel na návštěvu, a Vy jste byla bůhvíkde. No co dělat. Slavili jsme bez Vás. Dvacetiny znovuotevření hradu – zámku Lemberk po přestavbě. Přijeli jsme ze všech končin a všichni jsme si libovali. Bylo nám u Vás dobře. Paní kastelánka byla milá, čísla účetní bilance kladná, slunce vysoko na obloze, sem tam teplá dešťová kapka. Krásná idylka, zlatý čas a Vy nikde… Aspoň jsme se podívali, kde přespáváte. Nic moc. Holobyt. 13. století. Cela skromné jeptišky.
MUDr. Jaroslav Hovorka: Vážená paní L.
Děkuji Vám za knížku. Je krásná, neboť -- jak říkával Saint Exupéry -- lidé musí spolu mluvit, mají-li se domluvit. A mluvit člověk má, jen když potěší. Je-li však řeč pramenem nedorozumění, jak pravili moudří, je krásné a užitečné, když lidé mohou a chtějí psát. Marcus Aurelius řekl: "Zvykej si pozorně sledovat to, co říká druhý, a snaž se vmyslet v jeho duši."
Jarmila Moosová: To ta válka
Byl dobrá partie./ Tatík v panských službách, on sám si občas připadal jako pan hrabě./ Když se vrátil domů, ani sám neví proč, Tonku nechtěl nastálo,/ spíše jen tak, pro dlouhou chvíli./ Byla hezká, to ano, ale chudoba jí koukala i z očí./ Slibovali věno, dobré věno, tak se teda podvolil./ Koneckonců už byla malá Vlasta na cestě. Hanbu by jí nepřál, to ne.
Strom
Mám všechno, co potřebuji mít, abych zdárně naplnil svůj osud. To nejdůležitější je zatím skryto ve tvrdé skořápce. Ležím na pevné zemi a cítím tu zemitou vůni zkypřené hlíny. Pomalu se do ní nořím, protože instinktivně cítím že do ní patřím. Jsem obklopen lehkou a načechranou zeminou, která v sobě skrývá pro mne to zásadní.
Balada o servírce Hance (4/5)
U svatebního stolu jsme seděli jen tři. Ženich, nevěsta a Libor Šesták, provozní technik Technických služeb coby všeho schopný svědek. Druhým svědkem byl číšník, který nás obsluhoval. Váša se opil, nevěděl o světě ...
Jaroslav Volf: Skutek
Když se odpoledne vracel domů, spatřil na obrubníku před přechodem jiného stařečka, i převedl ho ochotně a ještě chvíli slyšel, jak mu děkuje, i když už se rozešli. Až doma mu to připadlo zvláštní, jindy tady postávat staříky neviděl – buď jim jindy někdo pomohl před ním, nebo to dnes byla náhoda.
Austrálie - můj osud (4)
V deset hodin nás, nově příchozí, shromáždili na trávníku před pracákem, kde bylo narychlo postavené dřevěné podium, na kterém sedělo vedení tábora a český tlumočník. To byl zřejmě utečenec z roku 1948, který mluvil česky velice dobře, ale do překladů se mu už vloudily občasné anglicismy jako...na pracovní úřad s sebou přineste tlumočníka...
Blanka Kubešová: Fiktivní rozhovor
Posněhávalo. Sníh, který ještě včera roztával dřív, než se první vločka dotkla země, dnes rychle umrzal. Brzy ležela na chodníku bílá pokrývka a kupole nedalekého kostelíka vypadala, jako by ji někdo pocukroval. Zuzana vzdychla a přejela si dlaní už pořádně vypouklé bříško. Ti dva cvalíci v něm se ze všech sil hlásili k životu. Kdyby věděla, zda mají nějaké sny, nebo co si tak spolu celý čas vyprávějí?
Austrálie - můj osud (1)
Já jsem vlastně vždycky utéci chtěl. No, utéct snad zrovna ne, ale podívat se do světa, to jsem chtěl. Jenže za mého mládí to nešlo, prostě vás nepustili. Soudružka správcová, pokud se dobře pamatuji, velice význačná a důležitá osoba své doby ...
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (3)
Parshalův žlab: koryto, v němž jsou sledovány finanční toky vodního hospodářství. | Manželská smlouva bez lásky je před bohem neplatná. | Někomu se zdálo, že Wall Street je ze zlatých cihel, ale to byl jen sen bankovních lupičů. | Peníze se kutálejí - ekonomika ukazuje jakým směrem. | Ještě dnes se zlatá horečka projeví paranoidním záchvatem bankovního úředníka či krizí na Wall Street.
Egon Wiener: Gastronomie aneb Co jíme | Ulice ztracené jistoty | Na západ od Liberce leží Dubnice
Byl jsem s Janou na večeři. Oblíbil jsem si jednu „vývařovnu“, kterou vedou místní Číňani. Nevím, co sami vaří, pečou, smaží, co jim vozí zamražené, už hotové v alobalu, v pekáči, ale tihle si se mnou dá-li se to tak říci i popovídají. Já se bavím rád a rád něco k tomu sním. Bude to asi něco podobného tomu, co dělal můj tatínek před sto lety, když si došel do hospody na guláš. Má přítelkyně si dala na začátek jídla černé vejce. Pokud jsem dobře rozuměl tomu, co mi čínský číšník vyprávěl, tak vajíčka se „zakopou“ do červené hlíny, nechají se zčernat a pak se podávají k jídlu.