Řeka Piava se s hukotem dravě valila úzkým korytem mezi strmými šedivými skalami. Vše bylo zahaleno zlou studenou mlhou. Byl advent roku 1917. Vlhko a mráz ničil vše živé.

Na pravém břehu stálo staré polorozbořené stavení. Teď polní lazaret rakousko-uherské armády. Lazaret byl plný raněných a umírajících vojáků. Po úzké rozježděné cestě celý den přijížděly různé selské vozy tažené koňmi. Do lazaretu přivážela vojenská služba raněné a mrtvé vojáky posbírané na bojišti. V současné době bylo asi dva kilometry po proudu řeky. Bojovalo se o každý kousek této nehostinné země. Zde se střetla v rozhodující bitvě rakousko-uherská armáda s italskou. Vojáci měli jen malou naději se zachránit, skály byly blízko řeky - příkré, vysoké, vlhké. Nebylo úniku. Byli nemocní, zničení mrazem, vyčerpaní. Mnoho smrtelných zranění způsobila děla, která tříštila skály nad jejich hlavami. Roztříštěné úlomky kamene i balvany padaly při bitvě na vojáky. Málo jich přežilo.

Mladý lékař vyšel před lazaret. Byl docela vyčerpán marným bojem se smrtí a zimou. Byl to mladý chlapec, student, vždy protiválečného smýšlení. Studoval v Praze medicínu třetím rokem, když mu přišel povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby. Válka trvala již třetí rok a řady lékařů na frontách se tenčily. Ani tito lidé nebyli nesmrtelní, válka ničila vše, a každého. Byl narychlo jmenován lékařem a dostal vojenskou hodnost. Poté byl poslán na srbskou frontu a odtud sem - na Piavu.

V mlze uviděl další přijíždějící vůz. Byl plný raněných a mrtvých vojáků. Vůz zastavil před lazaretem. Lékař přistoupil k vozu. U každého vojáka napřed zjistil, zda je živý nebo mrtvý. Živí byli ihned odnášeni do lazaretu a ukládáni, kde bylo místo. V budově byly jen čtyři místnosti, plné naříkajících lidí. V první chvíli šlo o to, aby se živí dostali do tepla. I tak mnozí rychle umírali. Ale někteří přežili, záleželo na odolnosti jejich organismu a míře zranění. Většina z nich byli mladí chlapci. U každého vojáka byla co nejdříve zjišťována totožnost, ale to již nebyla práce lékaře.

Dvě zdravotní sestry, zcela vyčerpané, se snažily udělat, co bylo v lidských silách. Starší byla nemocná a stále kašlala. Promrzlý a vyčerpaný vstoupil lékař do lazaretu. U každého vojáka se zastavil, poskytoval první pomoc, zastavoval krvácení a obvazoval společně se sestrou rány. V případě krutých bolestí jim dával slabé dávky morfia. Všeho bylo málo, obvazů i léků.

Na zemi ležel asi třicetiletý muž, vysoký rakouský důstojník. Bledá tvář stažená bolestí a utrpením byla zvláštní, oduševnělá a ušlechtilá. „Nějaký rakouský šlechtic,“ poznamenala sestra. „Tady je to jedno, všichni jsou jen lidé,“ pomyslel si lékař. Prohlédl raněného a zjistil průstřel plic. Voják byl v bezvědomí. „Měl by snad šanci, ale v tomhle prostředí?“ uvažoval dále. Voják se pohnul, začal kašlat a špatně dýchal. Lékař mu vyčistil ránu a nakonec mu dal slabou injekci morfia. Raněný upadl do milosrdného spánku. Pak lékař vylezl na studenou půdu a okamžitě na tři hodiny naprosto vyčerpán usnul. Brzy ráno ho probudila sestra.

Údolím se stále ozýval ohlušující rachot bitvy z bojiště s mnohonásobnou ozvěnou a v lazaretu nářek raněných.

Zase stál mladý lékař u vozu. Opět měřil puls a určoval, kdo ještě žije a kdo už ne. Sám byl duševně i fyzicky naprosto vyčerpán. Stále ještě si nezvykl na všudypřítomnou smrt. „Takové zbytečné vraždění, vždyť to ti vojáci vůbec nechtěli. A ani v nejhorším snu si tuhle bídu neuměli představit, “ pomyslel si. Působilo na něho i to, že v těchto podmínkách a při nedostatku léků a hygieny má tak omezenou možnost záchrany lidí.

Hromada mrtvých u vozu se vršila. Náhle si lékař všiml, že se uvnitř něco pohnulo. Zpod hromady těl vykoukla malá psí hlavička. Lékař vstáhl ruku a chvějícího se psíka si dal do kapsy. Psík byl bílý, měl tmavá očka a dlouhá zavěšená ouška. „Je asi čistokrevný, ale v Čechách jsem tuhle rasu neviděl, menší pes určitě neexistuje,“ zauvažoval lékař. Pak pokračoval v ošetřování raněných.

Vrátil se do lazaretu a určil, kteří vojáci jsou již schopni odvozu za frontu do nemocnice. Pak si zničený a zmrzlý vzpomněl na psíka ve své kapse. Nalil trochu mléka do dlaně a psík, který měl hlad, mu dlaň ochotně lízal. Vystoupil na půdu, psíka pohladil, dal ho pod deku na svůj kavalec a zase se vrátil k raněným.

Pozdě v noci se vrátil k psíkovi na půdu. Z dek se na něho dívala dvě černá očka. „Ty jsi tady jediný opravdu živý, pejsku. Vypadáš jako posel života,“ hladil ho lékař. Zabalil se do deky, na půdě byla krutá zima, nebylo tam možno zatopit. Psík si mu lehl za ucho. A oba usnuli.

Ráno dostal psík zase trochu mléka a od té doby žili spolu. Dny utíkaly jeden za druhým, plné bolesti. Ale teď všechnu tu bídu lékař lépe snášel. Měl koho pohladit. Psík byl hodný, vychovaný, neutíkal, jen oči měl smutné. A stále pochmurné dny, jeden jako druhý s nepřetržitou ozvěnou střelby, která duněla korytem Piavy.

Uběhlo několik dnů plných beznaděje.

Byl Štědrý večer. „Alespoň dnes by se měl Bůh slitovat,“ myslel si lékař, když dával psíka do kapsy. Psík měl tohle místo rád. „Třeba ho takhle nosil i jeho majitel,“ napadlo ho. Od té doby, co do jeho života vstoupil psík, bylo lékaři duševně lépe. Psík nebyl veselý, ale nezdál se být nemocný. Lékař mu často domlouval: „Vydrž, kamaráde, tahle válka musí jednou skončit, pomáháš přežít také mně.“

Rakouský důstojník nespal, tiše ležel a oči měl vyhaslé. „Už nebojuje, ztratil vůli k životu,“ říkal si lékař. Pak vyšel před lazaret. Odtud z alpské průrvy bylo viděl část oblohy, byla dnes plná zářivých hvězd. „Těch se ta válka netýká, jsou lhostejné, jsou tak daleko, jsou věčné,“ pomyslel si lékař. Za ním se ozval hlas mladé sestřičky: „Doktore, přejte si něco, padají hvězdy a dnes je den zázraků,“ řekla tiše.

Zrovna padala hvězda. Prořízla kouzelným světlem tmavou oblohu. „Aby se dnes stal zázrak,“ řekl si lékař.

Vrátil se do lazaretu. Na bedně stál malý stromeček, ozdoby neměli, a tak sestra vystřihla z papíru vánoční hvězdu a dala ji na vrcholek stromku. Na bedně hořely tři svíčky, vším se muselo šetřit.

A náhle střelba umlkla. Nad Alpami se rozhostilo posvátné ticho. A někde v dálce zazněly vánoční zvony, v nějakém malém alpském kostelíčku, který ještě nebyl zničený válkou.

A ti ranění, různých národností a náboženství, začali zpívat: Tichá noc, svatá noc… Někdo česky, jiný německy, maďarsky, každý svou mateřštinou. Zpívali jen jednou řečí, jazykem lidskosti, naděje a vzpomínek na domov.

V tu chvíli lékař stál u hlavy raněného rakouského důstojníka. Psík, jindy tak tichý, začal štěkat a dobývat se z kapsy lékařského pláště. Lékař pomohl psíkovi ven a pes se vrhl k raněnému. Olizoval mu obličej, očka mu svítila radostí, našel svého ztraceného pána.

Při prvním štěkotu oči raněného ožily. Jako by se do nich vrátilo světlo. A pak se nemocný usmál. Psík seděl u hlavy vojáka a olizoval mu tvář.

„To je ta hvězda, to je ten zázrak, bude žít. Ten psík mu zachránil život, ne já. Bude se mi tu bez tebe těžko žít, pejsku, ale tys mi toho hodně dal. A jsi jeho, ne můj, patříš jemu.“

Od toho dne se zdravotní stav důstojníka začal zlepšovat. Psík ho už neopustil. Později byl důstojník odvezen za frontu do nemocnice. Další rok byl konec války. Válku přežil on, lékař i psík.

Dlouho po válce si ještě ti dva spolu dopisovali, stali se z nich přátelé, pak vše zavál čas.

Lékař po válce v Praze dokončil studium medicíny a mnoho let pracoval jako státní obvodní lékař na venkově.

Tento příběh jsem napsala podle vypravování svého otce, který byl ten doktor. Je na počest všech těch, kteří bojovali a padli na Piavě, přestože nechtěli válku a chtěli žít.

Kéž se stane nový zázrak a již nikdy nebude žádná světová válka.

Procestovala jsem údolí řeky Piavy jako turista. Dnes je v místech polní cesty silnice, kde jezdí autobusy a auta. Autobus zastavil a průvodce zájezdu řekl: „Tady probíhaly boje, tady se srazila rakousko-uherská armáda s Italy.“

Stála jsem na břehu řeky. Řeka zářila jarním sluncem, kolem vysoké, příkré skály, ticho, krásná příroda a v trávě kvetly květiny.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jitka Molavcová
	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	Ivan Kraus
	Jiří Menzel
	RNDr. Vladimír Vondráček
	JUDr. Ivo Jahelka
	Karel Šíp
	Dáša Cortésová

Další autoři »