Literatura – Zábava
Miloslav Švandrlík: Chalupa po dědečkovi
Dědeček tiše zesnul a já jsem zdědil chalupu. Žádný zázrak. Střecha děravá, nábytek prolezlý červotočem a o podlahách vůbec nemluvím. Jelikož sám bydlím v pěkném rodinném domku opodál, uvítal jsem zájem pana Jupikáčka z Prahy a nevlídnou nemovitost mu prodal za padesát tisíc.Obchod byl uzavřen a já jsem si mnul ruce.
Jan Řehounek: Tebe bych poznala i po padesáti letech!
Po chvíli se otevřely dveře a dovnitř vplulo cosi, co vypadalo jako zápasník sumo v křiklavě rudých ženských šatech. Ona dáma se rozhlédla po přítomných, rozhodila ruce a zaječela: „Ahój, děcká!“ Udělala pár kroků a najednou se vrhla ke mně. Hlasem operní subrety zvolala: „Pepku, ty jeden kluku, ty vypadáš furt stejně! Tebe bych poznala i po padesáti letech!“
Emília Molčániová: List zhora | Spolužiak | Ozdravný pobyt
Milí občania, denne počúvam Vaše modlitby, dostávam maily a už ma z nich bolia uši. Zvlášť sa ma dotýkajú sťažnosti o Vašich poslancoch v parlamente. To však nie je môj problém! Čo ste si zvolili, to máte! Ale keďže sám viem, akú neplechu robia pri svojej práci, že nedokážu žiadny problém riešiť pokojnou cestou, sú k sebe nevraživí, urážajú sa a v mnohých prípadoch sa aj pobijú, nemôže mi to byť všetko ľahostajné.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (4)
Na ulici: Asi pětiletý chlapec se ptá: „Mami, ty řekneš tatínkovi, že jsem zlobil?“ Rozzlobená matka: „To si piš, že jo.“ Chlapec (zklamaně): „Když já ještě neumím psát.“Na zastávce autobusu: Dvě ženy se baví o dovolené: „A co pláž?“ „První den odpoledne dobrý, byla poloprázdná. Ale když jsme přišli k moři druhý den dopoledne, už jsme měli jen místa k stání.“
Nedělejte ze mne blbce!
„Mám nápad,“ řekl mi tehdy manžel s atlasem v ruce. - „Když jsme se konečně otevřeli světu, tak bychom mohli na dovolenou do...“ - „Do prčic,“ vytrhuji ho z dálek vonících cypřiši a eukalypty. „Tak pojeďme alespoň do Bulharska ....
Ivo Jahelka: Diviti se je lidské / Balada o milencích...
„…za to se odsuzuje k trestu odnětí svobody na deset měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou…Posaďte se a poslyšte odůvodnění tohoto rozhodnutí. Soud vzal za prokázané, že obžalovaný skutečně dne 10.3. za použití krumpáče vniknul…“ Soudce asi pět minut rozebíral podrobně důvody, které ho vedly k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, a když byl jeho monolog u konce, obrátil se na obžalovaného.
Miloslav Švandrlík: Hlavní je styl
Hostinec Pod lípou neprosperoval. Šenkýř Maleček už s tím chtěl několikrát praštit, ale na podniku ho vždycky přemluvili. „Vydrž," říkali mu, „a uvidíš, že se karta obrátí! Lidi si zvyknou Pod lípu chodit a bude z toho zlatý důl!“ „To určitě!“ nevěřil Maleček. „Já už mám v životě takový štěstí! Proč já vlastně lezu do hospody?
Sobotní oběd / Pohoda už dopoledne
Black je pes odvedle. Má holt život, úměrný svému postavení. Jazyk by plazil i jako vepř, dělal by splašeného i co by veverka. Netvrdím, jenom se dívám. Jeho páníček si ho nevybíral. Oba však dostali jediný společný úkol. Aby spolu vycházeli. Je toho, očividně, na oba moc. Ale, kdo má pořád hlídat ve vzduchu tetelící se střet?
Stanislav Moc: Vykradač bytů
Byli jsme na návštěvě, a přesto jsme byli sami. Naši hostitelé nám totiž svůj byt jenom propůjčili. Zřídka kdy, ale občas přece, musím do Sydney. Zařídit to či ono a také se utvrdit, že jsem udělal dobře, když jsem z tohoto velkoměsta vypadl. Většinou bydlíme u syna v západní Sydney, ale tentokrát nám svůj byt nabídli přátelé, kteří pravidelně navštěvují náš kousek ráje a s kterými jsme se skamarádili a ti mají domek ve východní Sydney.
Emília Molčániová: Omyl | Medovníky | Lietadlo
Vystúpila som z autobusu a zrýchlila krok. Zahĺbená do myšlienok som sa nevdojak usmiala. Spomenula som si na fantastický, vášňou naplnený večer, čo sme včera prežili s mojim Peťkom. Nebolo by od veci, keby sme si dnes dali repete. Naše medové týždne mali skutočne búrlivý milostný priebeh. Vtom mi však prišlo na um, že spomínal niečo o aute a spojke, hm, takže si dáme pauzu, lebo sa bude venovať tento krát inej, našej Felícii. Moje predtuchy sa naplnili hneď, ako som otvorila bráničku. Spod oceľového tátoša môjmu drahému trčali iba nohy, no… a ešte niečo nachádzajúce sa trochu vyššie.
Petra Nachtmanová: Chudák Majk I.
Odhazuji ženský časopis „Plej a trhej“ na patchworkový polštář vystavený na pravé straně gauče. Pokládám na zem nohy opřené o hranu konferenčního stolku. Vstávám do polovzpřímené pozice a udělám jeden a půl kroku vpravo. Levou nohou narazím o hranu stolu. Zasyčím jako volně žijící had. Zastavuji se stále syčící a mnu si bolavé místo. Dosyčím a prosebně se podívám na Majka. „Honem, Zuzko! Dělej, zbývá patnáct sekund!“ Nechávám modřinu zbarvovat se samotnou a uskočím doprava.
Jako v pohádce
„To, co jsem poslední rok prožila,“ nadechla se Dája Anýzová, „je zkrátka neskutečné. Lze to zhodnotit jediným slovem: Pohádka!“ „Povídej!“ vyzvala ji stručně Lucie Žitná. „Pohádky jsem vždycky ráda poslouchala.“
Nelez na net!
Když prohlížím inzeráty z druhé strany, je jich tu pár, co se mi moc líbí - ale zkušenost mi ukazuje, že zdání klame. Tak to zkusím obráceně: Je mi 49, jsem dosud nerozvedená, ale žiju sama v družstevním 2+1 ...
Podivné reakce Anežky Hlízové / Nešťastná láska
Řekl jsem, že jsem stoprocentním abstinentem a alkoholiky pokládám za vyvrhele lidstva. Pochlubil jsem se, že můj měsíční příjem činí tři tisíce, přestože si vydělávám sotva dvanáct set. Anežka Hlízová byla nadšena. Nastavila mi rty a pravila, že mě pokládá za stoprocentního muže. Za týden ji seznámila domovnice Vidlirohová s existencí slečen Hezounové a Ouklejové.