Literatura – Pohlazení

Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú

Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši. Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“

Radka Jurkovičová: Doteky

Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.

Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině

Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.

Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života

Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.

Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna

Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.

Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání

Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.

Břetislav Kotyza: Odkaz pekaře

V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel, a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kupkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními. Tedy holčičkami.

Vladislav Neužil: Pomsta

To mně bylo asi tak sedm let, bydleli jsme v Hradci Králové a v okolí měli několik různých příbuzných. Jedním z příbuzných byl i strejda Pepík, jinak také manžel sestry mé maminky. Byl strojvůdcem a to prý byla tehdy výborná partie, protože „byl pod penzí“.

QUODLIBET (4)

Potřebovala by poradit. Kulantně řečeno šéfredaktor Střepa není její krevní skupina. Před ocásky před a za jmény panáčkuje jako cvičený zajíc. Kdyby tu práci tak nepotřebovala, nedělá ji. Lucie si nesmírně váží moudrosti a zdravého rozumu.

Tereza Matějčková: Poslední dopis pro Mařenku

Mařenko, nezastírám, za těch deset let naší známosti byly chvíle, kdy se mi nechtělo stoupat těch pět pater s nákupem, ale když jsem otevřela dveře a ty jsi mě tam čekala s lístečkem, na kterém bylo napsáno KSČM a s otázkou, co ta zkratka znamená, rázem jsem počet schodů zapomněla. Nebo když jsme se u tebe objevili s mým tátou a ty jsi mi děkovala, že jsem ti konečně přišla přestavit mého přítele.

Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský

Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!

Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení

Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.

Libuše Čiháková: Bertík

"Počkej na mne," říkávala jsem svému čtyřnohému kamarádovi pokaždé, když jsem odcházela z domu. "Až se vrátím, tak si užijeme." To znamenalo, že s ním půjdu za město, kde on bude, štěstím bez sebe, lítat a divočet. A já trnout strachy o něho. Když bylo mokro, z bílého dlouhovlasého pejska se zakrátko vytratila heboučká elegance maltézského aristokrata a proměnil se ve zplihlé, až po uši zablácené stvoření.

Jitka Dolejšová: Nic nanic?

Bylo jednou jedno nešťastné NIC. Trápilo se: „Jsem k ničemu, vůbec nic neznamenám. Lidé o mně mluví často, ale jen proto, aby se vyhnuli odpovědi. To je pořád: „Co ti je?“ „Nic.“ „Co dávají v televizi?“ „Nic.“ „Co jste dnes dělali ve škole?“ „Ále, nic.“ NIC si připadalo opuštěné a zbytečné. Bloumalo po světě, až potkalo NULU.