Ráno.
Otevřeným oknem proudí do ložnice chladný vzduch.
Nespím. Užívám si svých pět minut polospánku, než mne čas vystrčí z postele za pracovními povinnostmi.
Venku se probouzí den. Bouchnou domovní dveře, nějaké stařičké auto ne a ne nastartovat.
Vtom slyším ženské hlasy. Jeden laskavý, druhý nazlobený. Každá z  těchto žen mluví k někomu jinému. Vzájemně tak tvoří jakési verbální protipóly. Zaposlouchám se:
 
Tak pojď, Adámku, pěkně pomaličku...
Sakra dělej, Honzo, už jsem měla být v práci.
 
Vidíš, jak jsi šikovný.
Ty jsi takový nemehlo, jak to, že nemáš kapesník?
 
Pozor na nožky, opatrně, teď jeden schod, druhý...
Furt se couráš a zdržuješ mě.
 
Musím tě pochválit, jak pěkně posloucháš.
Do tý školky zkrátka musíš, tak neřvi.

Copak jsi tam objevil? Tak to hezky prozkoumej.
Na co pořád čučíš?
 
To víš, Adame, že na tebe počkám.
Ty mi děláš samý naschvály, tu tkaničku ti nezavážu, máš smůlu, nebudu se kvůli tobě vohejbat.
 
Pojď sem, ty kluku jeden, ať tě pohladím.
Já ti jednu vlepím, prevíte, a hned půjdeš rychleji.
 
Chudáku, jsi celý mokrý.
Hernajs, a ještě šlápneš do louže, ty jsi snad úplně slepej, kdo to má pořád prát?
 
Tak, kamaráde, a už půjdeme domů.
Jsi celej táta, ten je taky absolutně nemožnej.
 
Dostaneš za odměnu piškot, když jsi tak hodný.
Jestli nepřestaneš bulet, tak budeš tejden bez televize.
 
Doma tě pořádně osuším, kuliferdo, a můžeš zase odpočívat.
Tak pohni konečně tím zadkem...
 
Ten propletenec ženských hlasů mne táhne k oknu. Drobně prší.
Na chodníku vpravo zmoklá žena s rozcuchanými šedými vlasy a ve vytahaném svetru láskyplně promlouvá ke zlatému kříženci, snad retrívra. Aha, to bude Adam.
Na cestě vlevo nervózní atraktivní blondýna v červeném kostýmku a s deštníkem nad hlavou – a vedle ní uplakaný, asi tříletý klučina – Honzík. 
 
Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají.
A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.
Šedovlasá žena osloví chlapce: „Taky jsem zpočátku nerada chodila do školky, ale maminka mi vždycky cestou povídala nebo jsme si zpívaly. A pak jsem si tam našla kamarády.“
Chlapec vzlykne: „Já tam mám Lukáše.“
Žena odvětí: „No tak to je dobře, můžete si spolu hrát... Koukni, můj Adámek už je starý a nemocný, taky by rád běhal a skákal, ale už nemůže.“
Modré kouzlo začíná působit. Blondýna pohladí synka po vlasech, na chvíli složí deštník, sehne se a zaváže Honzíkovi tkaničku u boty. Mile říká: „Pojď, broučku, budu ti něco vyprávět. Říkala jsem ti, jak jsem jednou, jako malá holka, našla za domem opuštěné zablácené kotě a přinesla ho domů, zabalené do úplně nového bílého svetru?“
„Ne, povídej, mami...“ Honzík si rychle otírá oči, poskočí, chytí maminku za ruku, usměje se a mává šedovlasé paní i Adamovi.
Stará žena pokývá hlavou a pomalu zvedá ruku na pozdrav. Teď vypadá jako kouzelná babička z nějaké pohádky. Adam se šourá domů a na jeho tváři je vidět široký psí úsměv.
 
Je vyhráno. Snad nejen pro to dnešní ráno.