- Byla jednou jedna docela obyčejná rodina. Muž, žena a tři děti. Muž rád fotografoval a ještě raději chodil s dětmi do přírody. Děti ho učily pozorovat svět jejich očima. A muž se díval – a fotil. Na jaře vyfotil zimomřivé sněženky a první včelku na třešňovém květu. V létě zachytil muchomůrku s krajkovou sukní, tulící se ke ztrouchnivělému pařezu, a spěchajícího mravence s nákladem z jehličí. Na podzim objevil strukturu barevného bukového listu a orosenou pavučinu nataženou mezi stromy. V zimě ho zaujal krmelec s vysokou sněhovou čepicí a lesní bílá křižovatka se spoustou ptačích a zaječích stop.
Největší radost však měl, když se mu podařilo vyfotit šedočerný mrak, na jehož okrajích prosvítaly zlatavé paprsky. To jak se zakryté slunce snažilo dostat z tmavého sevření. Tuhle fotku měl nejraději. Vždy se na ni dlouho díval a jeho žena říkala: - „Vidíš, každý mrak má zlatý okraj. Všechno zlé je k něčemu dobré.“ Posilovalo je to v těžkých obdobích, která život s sebou někdy přináší …
Když v novinách vyšla zpráva, že je vyhlášena fotografická soutěž, žena přemluvila muže, aby vybral některé fotografie a poslal je. Muž se radil s dětmi a nakonec vybrali tři fotky - s muchomůrkou, orosenou pavučinu a mrak se zlatým okrajem…-
- Komise od rána v tom podzimním dni seděla nad fotografiemi účastníků soutěže. Vzduch byl vydýchaný a členové komise unavení.
- „No co je tohle?“ vzala předsedkyně štítivě dvěma prsty do rukou fotku s mrakem. „Jak ohavné, jak kýčovité.“ Ostatní přísedící přikyvovali. Slabá, velmi slabá úroveň, tím se ani nebudeme zabývat…. Fotky rychle odsunuli stranou.
A protože v pravidlech soutěže byla účastníkům dána možnost konzultace, vypravil se náš hrdina s pozvánkou v ruce do ulice na nábřeží. Doufal, že komise taky ucítila magickou sílu z fotky s mrakem. Těšil se, že mu odborníci poradí, jak fotit ještě lépe. - Pak tam stál, rozpačitý, a slyšel tvrdá slova. Kýč, kýč, znělo mu v uších. Snažil se oponovat, že přece to, co vytvoří příroda, nemůže být kýčovité. Kýč je něco, co se tváří, jako když je něčím jiným. Kýč jsou plastové kukačkové hodiny, které mají vypadat jako dřevěné. Jak může být příroda kolem nás kýčem?
- „Dovolte, abych se zasmála“ odkašlala si předsedkyně. „To je hrůza, co vy fotíte“.
- „A co bych měl fotit, aby se vám to líbilo?“ zeptal se muž a připadal si dost hloupě.
- „No třeba tu muchomůrku, ale přejetou pneumatikou auta. Aby to vypovídalo o ekologii, víte? Nebo kouř z komínu, ten ať zakrývá slunce...Ale mrak se zlatým okrajem?“ Předsedkyně chrlila slova jako kulomet: „Každá fotka je výpovědí. O čem asi vypovídají ty vaše?“
- Snažil se argumentovat: „Přece o tom, že když už člověk kouká, tak aby viděl. Aby měl oči k vidění. Aby viděl krásu kolem nás i ve zdánlivých maličkostech…“ Když zpozoroval, že členové komise po sobě pokukují a stěží zadržují opovržlivý výsměch, odmlčel se.
- Předsedkyně svůj monolog stroze zakončila:
- „Vážený pane, vezměte si ty paskvily a radši je zahoďte. A přijďte se podívat na výstavu oceněných fotografií, snad vám to konečně otevře oči“.
- Muž sice nestál o to, aby mu někdo otvíral oči, ale na tu výstavu šel. A to tedy koukal….Detail zvrásněného obličeje stařenky před smrtí. Zbytky domu po zemětřesení. Amputovaná noha u kolejí. Spoušť po tsunami a vyděšené oči starousedlíků. Plačící žena u hrobu.
Muž šel domů, šel deštěm a bylo mu smutno. Říkal si, že už fotit nikdy nebude. Seděl u stolu v kuchyni, déšť bubnoval na okenní římsu. Přes zamžená okna nebylo ven vidět. Muž nepřítomně hleděl na okna - a náhle ho něco zaujalo. Na zamženém okně totiž bylo něco namalováno - dětskou rukou srdíčko a čtyři kostrbatá písmenka: TÁTA. - Muž vstal. Dojalo ho to. Popotáhl, zamrkal očima, aby zahnal slzu, která se mu tlačila zpod víčka - a sáhl pro fotoaparát…
- Ten muž fotí dál. Berušku na dětské dlani, čtyřlístek v trávě, voňavé nedělní tvarohové buchty na kostkovaném ubrusu. Pro radost svých dětí, své ženy, pro sebe. Dál se s celou rodinou dívají na fotku mraku se zlatým okrajem.
- Fotografických soutěží se neúčastní…
|
