V.

Teprve když jsme připraveni přijít o to nejcennější
můžeme získat všechno

Podle některých se Marek zbláznil, podle jiných konečně přišel k rozumu. To, co v poslední době provedl s obchodním domem, skutečně stojí za zvážení.
V první řadě úplně zmizel dětský koutek. Místo něho je zde celé podlaží nazvané Dětský svět.
Ten blázen pořádně popustil uzdu fantazie. Ty ji budeš muset také popustit, aby sis to celé dokázal představit.
Malebná zákoutí plná barev. Výtvarnou dílnu, keramickou dílnu, pohádkový les. Vůni dřeva, zurčení vody, oblé tvary, čáry a máry, vše dokonale propojené.
Co nedokázal vytvořit přímo, buď že by se to do vymezeného prostoru nevešlo nebo by to působilo nepatřičně, vložil Marek do bedýnky, podobně jako do ni pan Exupéry vložil beránka Malého prince, ponecháno dětské fantazii.
„Co tomu říkáš?“
„Páni, já padnu!“ vydechla jsem úžasem a padla do velké hromady polštářů.
Padl vedle mě, ať si každý myslí, co chce. Vždyť na to Svět odjakživa byl, aby se padalo a znovu vstávalo, aby se smálo a plakalo a mělo se radost, každý svým vlastním způsobem.

Kdo neměl radosti ani za malý kaštánek, byl Markův společník.
Vrátil se krásně opálený z cest po světě a namísto toho, aby shrábnul peníze, ostrouhal chudáček mrkev.
Rozčiloval ho Dětský svět, na nervy mu lezly dárkové balíčky, žlučí mu hýbaly slevové programy, vnitřnosti mu sžírala nová výzdoba, mrtvicí ho pokoušely nízké vánoční tržby.
Ze všeho nejvíc mu však o život usilovalo malé děvčátko, kterému říkají Blanka, které však on nazval cácorkou a mnoha jinými přívlastky.
Dlouho se Marek ovládal, nejednu urážku snesl, když se ale společník pustil do děvčátka, ovládání skončilo. Místo toho se rozpoutal menší uragán.
Teď zase Marek křičel a bylo to slyšet po celém obchodním domě, protože společník byl tak laskav a zapnul rozhlas, aby Marka pošpinil jeho vlastním křikem. Marek však křičel tak půvabně, skutečně od srdce, že v tom nikdo žádnou špínu neshledal. Jedině novináři měli pár poznámek.
„Júúú, ty jsi v televizi!“ zvolalo děvčátko a objalo svého velkého přítele.
Ten to tak barevně neviděl, objetí mu však bylo příjemné.
„No, trochu to popletli, no,“ připustilo děvčátko, „jinak ale dobré.“
„Mně se to líbilo,“ řekla Kristýnka a políbila svého muže.
„To víš, dospělí, všechno spletou dohromady,“ pohladil Marek Kristýnku, současně se probíraje Biančinými vlasy. Byl vděčný, že jsou tady s ním. Dvě ženy, které do jeho života vnášejí takový klid.

Ukázalo se, že daleko víc peněz, než Marek vynaložil na Dětský svět a všechny ostatní úpravy obchodního domu, utratil jeho společník na zámořské domy, jachty a krásné slečny.
Slečny, to je vůbec zhouba lidstva a já jenom doufám, že se toho nikdy nedožiju, abych byla velká a krásná a každý po mně toužil.
Chvíli to vypadalo, že se společník rozhodl vzít Marka do zajetí, protože všechny zaměstnance bezpečnostní služby nahradil svými lidmi. Také hlídacích kamer v obchodním domě přibylo.
V jednu chvíli se dokonce zdálo, že poteče krev, jak společník zkoušel všechny způsoby, jak Marka sprovodit ze Světa.
Nakonec všechno proběhlo hladce. Marek jednoduše od svého společníka koupil jeho část obchodního domu.
Následovalo množství schůzek s různými lidmi a bylo to skutečně napínavé, protože to vypadalo, že Marek nebude mít na výplaty zaměstnanců, že bude muset některé z nich propustit, a to nechtěl.
Nepropustil nikoho, místo toho prodal, co se prodat dalo.
Pořád ale cosi scházelo. Ne snad peníze, ty je vždy možné si obstarat, spíše staré Markovo nadšení a radost.
Vtom se děvčátko rozpomnělo na televizi. Jeho další myšlenka patřila knize, kterou tvoří, hned další Dětskému světu.
Všechno se mu spojilo dohromady. Nápad byl zde. Kristýnka pomohla kontaktovat novináře.

Konečně jsem se mohla vydat za Markem. Našla jsem ho v jeho nové prostorné kanceláři plné světla, jak rozmlouvá s nějakým vážně se tvářícím pánem. Marek se tvářil stejně.
„Ťuky ťuk,“ řeklo děvčátko a vklouzlo dovnitř.
„A-“ nadechl se Marek. Blančin příchod mu nebyl vhod. Jednání, které probíhalo, bylo skutečně moc důležité a ten pán, to nebyl žádný obyčejný pán, ale samotný pan Důležitý.
„Ahoj,“ pozdravilo děvčátko a přistoupilo k Markovi. Chtělo mu říct onu Velkou novinu, když ale ten pán se tak nějak smutně koukal. Děvčátku to nedalo a promluvilo nejprve k němu.
„Kdo jsi, pane?“
Muž se usmál. To bylo dobré znamení. Chvíli váhal, co má říct, potom se rozhodl, že nejlepší bude, když odpoví popravdě.
„Jsem ministr.“
„To tě lituju,“ proneslo děvčátko, zatímco Marek sebou polekaně trhl.
„Je velmi těžké být ministrem a ještě těžší je jím nebýt. Už víš, co budeš dělat, až jím nebudeš? Ne? Tak vidíš. Měl bys o tom přemýšlet. Jedině malé děti nemusí myslet na to, čím jednoho dne budou, neboť jsou vším současně.“
„Prosím tě, Blanko,“ rozhodl se Marek zakročit, bylo však pozdě. Ministr se smál, až nadskakoval. Vydával takový zvláštní škytavý smích, nikdy jsem nic podobného neslyšela. Znělo to tak legračně, v mžiku jsem se smála také. Tím smíchem se nakazil i Marek.
„No tak, pánové,“ nabádala jsem ty dva.
Namísto zklidnění přišla další vlna smíchu.
Konečně se mi podařilo oznámit jim můj plán.
Ministr prohlásil, že tohle si tedy rozhodně ujít nenechá.
Stačilo se přesunout o dvě podlaží výš, z Markovy kanceláře do Dětského světa. Tam jsem si sedla na bobek, otevřela zápisník, nalistovala čistou stránku a prostě pokračovala v psaní.
Marek s otevřenou pusou zíral na velký poutač s obří fotografií malého děvčátka a nápisem

Jsem malá – no a?

Kristýnka, oblečená do svých nejkrásnějších šatů, stála opodál a tvářila se, že ona nic.
Ve chvíli bylo kolem plno.
Několik dětí si spolu se svými rodiči posedalo k připraveným skicářům a pustilo se do tvoření.
Ministr měl dlouhý proslov o nadějích české literatury. Marek hovořil o tvořivé duši světa, který je světem dětí – těch, kteří se umějí na věci dívat novýma očima. Kristýnka chtěla říct cosi o velkém štěstí, jaké mají všichni ti, kdo mají děti, slova jí však uvízla v krku.
Já jsem samozřejmě také promluvila, řekla jsem: „Ahoj lidi!“
Markovi jsem špitla do ucha: „Neboj se, Marku, děvčátko Blanka ti vydělá tolik peněz, že se ti o tom ani nesnilo.“
A významně jsem na něho mrkla.

V televizních novinách mluvili o mimořádně nadaném děvčátku, které už několik měsíců píše knihu, ve které přináší svědectví o svém mladém životě. Od dnešního dne navíc před zraky všech v Dětském světě.
Mluvil dětský psycholog, který připustil, že něco takového je skutečně možné, i když sám se s podobným případem dosud nesetkal.
Dokonce přečetli krátkou ukázku.
Dívala jsem se na to doma s tatínkem. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme byli skutečně spolu.
Když tatínek spatřil přes celou obrazovku usmívající se obličej malé Blanky a uslyšel její: „Ahoj lidi!“ neubránil se slzám.
„To by měla vidět maminka.“

V noci jsem měla vzácnou návštěvu. Ríšánek, můj malý ženich Ríša byl zde a s ním krásný jednorožec. Trochu bílý, trochu černý, trochu zrzavé barvy. Právě tak jako Griz-Li.
„Bratříčku!“ usmála jsem se do tmy. „Moji milí!“
„Ale no tak, to je křiku!“
Mohla jsem na nich oči nechat. Tak byli krásní. Tak ladně se vznášeli v prostoru.
Sklouzla jsem z postele a vystoupala vzhůru.
„Kdy se vrátíš?“ objala jsem Grizlíčka.
„Cožpak nejsem tady?“
„Oba jsme tady,“ připomněl se Ríša.
„Tys přibral!“ nemohla jsem si nevšimnout. „A vyrostls!“
„Však ty už taky nejsi žádné malé děvčátko.“
„Myslíš?“ usmála jsem se a nastavila tvář jeho polibku. Bylo to, jako když kapka vody sklouzne po listu stromu a nezanechá za sebou nic, avšak strom to ví a s nadějí vítá všechny mraky, neboť v nich vidí vláhu.

Jakmile rozkvetou první stromy
vrátí se Griz-Li na milou Zemi
morčetem však již nebude
podobu přijme štěněte

zarecitoval Griz-Li vážným hlasem a zavdal děvčátku důvod ke smíchu.
„Víte co, pojďme se projet, všichni tři!“ navrhla jsem. Hned jsem se posadila na Griz-Liho a přidržela se hřívy.
„Dobrý nápad!“ přitiskl se na mě zezadu Ríša.
„Tak jedeme!“ zvolal Griz-Li a jelo se.
Dvakrát dokola objeli jsme Vesmír. Na všech hvězdách i planetách jsme byli. Ani ty malé, ba ani ty úplně nejmenší jsme nevynechali, ani tu Malého prince ne.
Seděl tichounce na židli a okouzleně pozoroval západ slunce. Po jeho boku růže. Z druhé strany beránek, složil hlavu do jeho klína. Kadeře Malého prince zářily ve slunci, také beránek byl jako ze zlata, růže plála rudě.
Bylo by neuctivé rušit, beztoho jenom Prince spatřit byl nesmírný zážitek.
„Všimli jste si, jak má na své planetce všechno hezky spořádané?“ zeptala jsem se svých společníků.
„Aby ne,“ zasmál se Ríša za mými zády. „Vždyť je tak malá, že pouhé pomyšlení na nepořádek by ho mohlo stát zdraví!“
Skutečně, většina malých planet, kolem kterých jsme cestovali, byla ve vzorném pořádku. Za to na některých z těch velkých to vypadalo.
Prolétali jsme kolem jedné planety, která byla skutečně velká, a bydlelo na ní mnoho lidí. Všichni ti lidé nedělali nic jiného, než že se přehrabovali v obrovských hromadách smetí.
Ne snad, že by něco postrádali, ale proto, že je tak po generace učili žít. Byla to planeta Hledačů ztraceného.
Podobně neradostný pohled se nám naskytl na planetu Snivců.
Lidské bytosti podobné tělům bez duše bloumaly sem a tam po planetě. Neustále přemisťovaly věci, měnily své domy i rodiny a nikdy nebyly šťastné.
Zatoužila jsem vrátit se domů.
Griz-Li poznal moji myšlenku a zamířil k Zemi. Najednou se mi chtělo strašně moc spát. Těžká hlava se svezla na Grizlíčkovu šíji. Zdálo se mi, že ležím v posteli, nade mnou se sklání moje maminka a těší se z toho, jak jsem krásná.
Byla bych si tu představu ráda udržela, když v tom Grizlíček klopýtl o úlomek planety, a já jsem se probudila.
Před mým zrakem prolétl Ríša, vyděšený a hubený jako věchýtek.
A i ten věchýtek se rozplynul a nezbylo nic.
„Ríšánku!“ vykřikla jsem, ale žádný zvuk se neozval. Bylo ticho, takové ticho. A tma. Jakoby žádný Ríša nikdy neexistoval. Jako by nikdy nebyl žádný Griz-Li, ba ani jediná hvězda.

Otevřela jsem oči a spatřila muže v uniformě. V první chvíli jsem myslela, že je to můj tatínek, ale nebyl. Byla jsem bosá, na sobě jsem měla pyžamo s medvídky, které mi koupila maminka. Deku, do které mě zavinuli, jsem neznala.
„No sláva,“ řekl druhý policista a já jsem procitla úplně.
Jeden muž seděl vedle mě, druhý se věnoval řízení. Byli jsme uvnitř automobilu, automobil jel noční ulicí. Hustě sněžilo. Těžké bílé vločky. Také červené, zelené a oranžové. Celý svět byl divně rozmazaný a já jsem se na nic nepamatovala.
„Je hodně zlé, co jsem provedla?“ přitáhla jsem si deku ke krku.
„Mohlo být,“ usmál se policista řidič a přibrzdil, protože se blížila křižovatka.
„Kdo ví, co by bylo, kdyby tě nenašli,“ dělal si starost jeho kolega.
„Byla jsem přistižena při činu?“ vydechla jsem v údivu.
„Tak nějak. Co tě to, prosím tě, napadlo?“
„Já, já, nevím. Opravdu,“ vyhrkla jsem a začala brečet. „Neublížila jsem nikomu, že ne?“
„Jedině sama sobě mohlas ublížit. Víš, jaká je venku zima? Ještě že tě ta paní zahlédla. Řeknu ti, to je nápad, schovávat se do dutiny stromu.“
„Byla jsem ve stromě?“ zamžikala jsem překvapením.
„Co jsem tam dělala?“
„To jsme doufali, že nám řekneš ty!“
„A – ano, už si vzpomínám! Spadla jsem z nebe a ten strom mě chytil! My jsme staří přátelé.“
„To zní rozumně,“ usmáli se policisté a mysleli si své.
„Asi byste byli raději, kdybych se ztratila nebo kdybych třeba utekla z domu. To by ale byla lež. Cestu domů najdu i poslepu a utíkat nemám proč. Tatínek je taky policista!“
„Nepovídej!“
„Vlastně byl, protože v samoobsluze nachytal jednoho pistolníka a namísto toho, aby se rozklepal strachy, mu tu pistoli vzal, což se nesmělo.“
„Hele,“ ohlédl se po mně policista řidič. „Nejsi ty nakonec nová Malá? Totiž malá Nová?“
„To souhlasí. Křestním jménem Blanka. Tatínek se jmenuje Karel, maminka Lenka. Taky máme kluka, Matěje, ale všichni mu říkají Mat. Další bráška je Griz-Li, toho času morčátko, vlastně jednorožec, chci říct štěně, to se ale teprve musí narodit.
To on vzal mě a mého muže na projížďku Vesmírem. Skutečně krásný výlet, nebýt toho klopýtnutí a pádu. Ještě že jírovec stál na svém místě.“
„No, mluví ti to teda pěkně,“ uznal policista s úsměvem.
„To nic není,“ sklopilo děvčátko stydlivě oči. „Ale řekni, ty znáš mého tatínka?“
„Aby ne, sloužili jsme na jednom oddělení. Řeknu ti, víc takových chlapů kdyby bylo, to by ten svět jinak vypadal!“
„Viď.“
Náhle zvážněl.
„Maminka je ještě v nemocnici?“
„Ano,“ usmála jsem se bezstarostně, „ještě si poleží.“

Za chvíli už jsme všichni seděli u nás v kuchyni. Pil se čaj a jedli sušenky. Nechávala jsem se hladit hned tou, hned onou policejní tlapou, schválně jsem si nechala dolít čaj a sušenek jsem snědla jako nikdy v životě. Jenom aby viděli, že mi nic neschází.
Tatínek s pány kolegy vyprávěl jeden přes druhého zážitky ze služby.
Mat seděl jako omámený. To bylo něco jiného než hry na počítači. To byl život sám a on se rozhodl, že přece jenom bude policistou.

Další den byla neděle. Slunce svítilo, jako by vůbec nebyla zima. Po sněhu ani památky. Na stromech se objevily pupeny.
Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do nebe, jestli neletí ptáci z teplých krajů. Jedině hejno holubů kroužilo nad střechami.
Byla jsem spokojená, věděla jsem, že Grizlíček se už brzy opět narodí a že spolu budeme chodit za našimi přáteli.
Zatímco se bude Griz-Li rodit, oslaví děvčátko narozeniny. Bude mu pět let a bude už skutečně velké, protože vydá knihu jako dospělí.
„Hlavně to musí být velké, co největší! Hodně lidí, hlavně děti! A zvířátka. Maminka s tatínkem samozřejmě nesmí chybět. A Matěj. Taky někdo od novin a z televize, aby o tom řekli ostatním, kdo se tam nedostanou, protože třeba budou nemocní. Kniha musí vonět a být příjemná na dotek. A nesmí chybět čisté stránky, aby do ní každý mohl doplnit svůj vlastní příběh nebo obrázek.“
„Já jsem pro,“ usmál se Marek a uznale pohlédl na mého tatínka.
„No, má to dobře vymyšlené, holka,“ pokýval tatínek hlavou.
„Dáte si ještě kávu?“
Marek poděkoval, dolít si však znovu nenechal.
První vstal Marek, hned na to tatínek. Dlouho stáli proti sobě a s mírným úsměvem na rtech se dívali jeden na druhého. Jako by byli členy nějakého tajného bratrstva. Bratrstva malého děvčátka.
Konečně Marek promluvil.
„Vaše dcera je zázrak.“
„Já vím,“ přiznal tatínek a s vděčností stiskl nabízenou ruku.
Opět bylo ticho. A opět to byl Marek, kdo ho porušil.
„Málem bych zapomněl. Blanka říkala, že jste pracoval u policie. Kdybyste potřeboval, u nás v obchodním domě pořád hledáme šikovné detektivy.“
„Děkuju,“ usmál se tatínek a dodal tajuplně: „Já už svoji práci mám.“
„Tím lépe,“ usmál se Marek. „Tak pěkný den a na viděnou na křtu!“
Poplácal Matěje po rameni, rozcuchal děvčátku vlasy a byl pryč.
Na stole zůstal ležet rukopis knihy. Vedle něho smlouva na vydání.
„Takových peněz,“ zavrtěl tatínek nevěřícně hlavou. „Co si za ně koupíš?“
„To ještě přesně nevím. Určitě ale něco pro maminku a pro tebe a pro Matěje. A taky musí zbýt na štěňátko!“
„Pane bože,“ chytil se tatínek za hlavu a odešel do ložnice, abych neviděla, jak pláče.

„Píšeš tam taky o mně?“ zeptal se Mat plaše. Celý den za mnou chodil jako moje osobní stráž a dával pozor, aby se mi nic nestalo. Všimla jsem si, že mu na krku visí amulet, který jsem mu darovala k Vánocům.
„Píšu.“
„A co?“
„Že jsi ten nejlepší brácha na světě!“
„Promiň,“ chtěl se začít omlouvat. Úplně zbytečně, nikdy jsem se na něho nezlobila.
„Líbí?“ naznačila jsem, že jsem si všimla jeho nové ozdoby.
„Pěkný,“ vzal Mat do prstů kamínek amuletu. „Ty sama?“
„Griz-Li mi pomáhal.“
„Mrzí mě, že…“
„To nic, brzy se znovu narodí. Ten amulet, hlídej ho jako své vlastní oči, protože on není jen tak ledajaký, ale kouzelný!“
„Kouzelný?“ podivil se Matěj a promnul kamínek mezi prsty.
„A co umí?“
„Úplně všechno! Ale musíš tomu věřit. Pokud si dokážeš představit, že se tvé přání splnilo, tak se také splní. Možná ne hned, ale splní se. To je zákon.“

Také tatínek otevřel svoji krabičku. Také on našel amulet a pověsil si ho na krk.
„Řekneš mi něco o své planetě?“ poprosil a já jsem začala vyprávět.
„Planeta, ze které přicházím, se jmenuje Nauhir. Alespoň já ji tak nazývám, ona nemá žádné jméno. Každý jí může říkat po svém.
Důležité je, že na ni odnikud není daleko a že na ni může opravdu každý. Není třeba žádný cestovní doklad, jedině úsměv. Ten ale potřebuješ všude.
Není ani moc malá, ani moc velká. Je přesně tak akorát, aby se malí neztratili a velcí se nemuseli mačkat. Nedá se na ní zabloudit a vůbec není možné nepotkat toho, s kým se máš setkat.

Na co se podíváš, všechno je živé. Hory a moře, ten nejmenší oblázek i květina, která rozkvete a hned zase zmizí, všechno je stejně cenné.
Každý má své povolání, které mu přináší radost a kterým obohacuje ostatní.
Nikdo neříká, že něco neumí. Klidně to zkusí, protože ví, že ho nikdo nebude soudit. Naopak, mnozí se přidají a bude veselo.
A veselo, to na Nauhiru skutečně je. Všude se zpívá a tančí, hladí a objímá. Jen tak pro radost.“
„Jak je to s rodiči a dětmi?“ zajímal se tatínek.
„No jak,“ usmálo se děvčátko. „Ten menší je dítě a ten větší maminka nebo tatínek. Žádná přesně daná hranice ale není.“
„Ještě to mi řekni, proč zrovna Nauhir?“
Vyprskla jsem smíchy.
Ty si nepamatuješ? Vážně si nevzpomínáš, jak jsme jednou byli na procházce na Malé Straně? Pořád jsi kroutil hlavou nad vším tím zbožím v obchodech se suvenýry.

SALE!!! NOW!!!

Nekonečná přehlídka jedněch a těch samých zbytečných věcí bez fantazie.
Řekls: „Kdo si tohle může koupit?“
Hned sis také sám odpověděl: „Leda tak nějaký mimozemšťan!“
A poťouchle ses usmál na takového maličkého pána a ještě menší paní, kteří právě procházeli kolem a kteří zdejší docela jistě nebyli.
„Mimozemšťan?!“ vykřikla jsem nadšením. „To je skvělé! A z jaké planety?“
Potěšilo tě, že jsi našel spojence pro své úvahy. A protože byl jinak opravdu krásný den, pustils fantazii pěkně na procházku:
„Co já vím. Přinejmenším ze svaté Salemánie. Nebo taky dost možná z Nowlandu čili Nauhiru!“

Netušila jsem, že je na světě tolik lidí. Nebo se možná všichni honem narodili, aby mohli být u toho, až děvčátko pokřtí knihu svých vyprávění, tak jako to udělal můj malý bráška Griz-Li.
Kdo si oblíbil střapaté morčátko, zamiluje si zajisté také psíčka.
Poznala jsem ho hned. Nebyl zdaleka největší ani nejsilnější, přesto byl mezi svými bratříčky a sestřičkami nejvíc vidět. Byl totiž tak neposedný a pořád se něčemu hihňal, že ho prostě nešlo přehlédnout.
Když pán od štěňátek viděl, jak se spolu vítáme, neubránil se dojetí. O penězích nechtěl ani slyšet, knihu ale rád přijal, zvlášť když mu do ní děvčátko vlastní rukou vepsalo věnování.

Maminka si pro tu příležitost koupila krásné nové šaty. Dost možná že se ale krásnými staly teprve tím, že si je oblékla na sebe.
Taky tatínkovi to moc slušelo. Hned jsem musela jít a pošeptat mu, jaký je fešák.
Mat se rychle skamarádil s kluky z bezpečnostní služby a s blaženým úsměvem na rtech pomáhal udržovat pořádek.
Do první řady jsem posadila děti z mateřské školy. Přišly navěšené na paní učitelku Renatu a jejího muže. Ten se nápadně podobal muži, kterého jednou zadrželi v oddělení vůní.
Až na to, že Radka by nikdy nenapadlo krást. Vždyť má hlavu plnou své milované a jejich dětí, včetně dvou bílých myšek a malého králíčka.
Za nimi přicházely další děti a další. Také dospělí. Sestřička Evička a další milí přátelé z nemocnice. Všechny maminčiny kolegyňky z pošty, tatínkovi kolegové od policie. Spousta lidí z obchodního domu Svět i těch, kteří prostě jenom chtěli spatřit děvčátko.
Nechyběl pan ministr, jeden z kmotrů knihy. Přede všemi slavnostně slíbil, že až už nebude ministrem, docela jistě se stane malým chlapcem.
Kristýnka se pořád usmívala, tak nějak dovnitř, a dlaní si zlehka hladila bříško s malou Natálkou.
Marek, jako vydavatel knihy a vládce celého Vesmíru, byl na roztrhání. Největší tlačenice však byla kolem děvčátka.
Nikdo nespočítá, kolik otázek jsem zodpověděla, rozdala úsměvů. Bylo by to zbytečné.
Vždyť o to ani nejde a nemůže jít, pamatovat si kdejaké číslo nebo písmeno. Daleko důležitější je nezapomínat na své nebe, na svoji zázračnou planetu, kterou dost možná nikdy nespatří oko žádného pozorovatele, která je přesto stále přítomná.
Se všemi poklady, se všemi možnostmi, které jen život může nabídnout.

Cestou domů jsme se zastavili v parku. Stojí tam trochu stranou od ostatních stromů starý jírovec. Každý podzim se tváří, že letos už shazuje listí naposled, potom však přijde jaro a on znovu rozkvete. Dobře ví, jakou radost to udělá malému děvčátku.
Nechala jsem se tatínkem vzít na ruce a pomalu jsem do dutiny stromu vložila jeden výtisk knihy. Ještě voněl novotou podobně jako celý svět, pokud máš to velké štěstí, že ses narodil jako malé děvčátko nebo malý chlapec.

KONEC