Tereza Janišová: ERILIAN, město čarodějů
Rubrika: Literatura – Doporučení
| Tereza Janišová
|
| UKÁZKA Z KNIHY …V uličkách Erikoru byla teď už skoro naprostá tma. V jedné dlani jsem si rozsvítila malý plamínek, v druhé ruce držela krystalku a snažila se podle plánku vymotat z úzkých uliček do známějších částí Erilianu. Cesta mi teď připadala mnohem delší než předtím a za chvíli jsem měla nepříjemný pocit, že jsem zabloudila. Srdce mi bušilo, začínala jsem se bát, i když jsem si to nechtěla připustit. „Ale ale, kohopak to tady máme!“ Málem jsem zkameněla hrůzou, když jsem hlas za sebou uslyšela. Rychle jsem se otočila a uviděla dlouhána Muarela v doprovodu čtyř kamarádů. Všichni byli dost silně opilí. „Kráásnáá Kiááára se sááma toulá po Ééérikóóóru,“ zahalekal Muarel. „To je nebezpečné. Moc hezky jsi nám dneska zatancovala, že, hoši?“ Opilí kamarádi s Muarelem ochotně souhlasili. „A nechceš nám zatancovat znovu? Třeba hned tady.“  „ Ani ne. Už musím domů.“ „Tak my tě doprovodíme. Co ty na to?“ „Ne, to je dobré, díky,“ řekla jsem a začala úzkou uličkou pomalu couvat. „Ale no tak,“ řekl Muarel a vrávoravě šel za mnou. „Proč jsi taková netýkavá? Pojď sem ke mně, ty ještěrko.“ Napřáhl ke mně ruku, ale já se mu vysmekla. „Ale, ale,“ řekl Muarel. „Jsme my to ale zlobivá školačka. To chce výchovnou lekci. Pánové, chyťte mi ji!“ To už jsem věděla, že jde do tuhého. Všech pět opilců se na mě vrhlo, ale já byla naštěstí rychlejší a stačila jsem kolem sebe vykouzlit ochranný štít, který je odmrštil stranou. To je ale dlouho nezdrželo, naopak je to ještě víc podráždilo. „Tohle si vypiješ, ty malá mrško,“ řekl jeden z nich a hodil po mě jasně žlutou kouli magické energie, které jsem se naštěstí vyhnula. „O co vám jde? Jestli si myslíte, že takhle na mě uděláte dojem, jste na velikém omylu!“ To jsem možná neměla říkat, jenže to, co řečeno být nemělo, si člověk uvědomí většinou až příliš pozdě. Další kouzlo mě srazilo na zem a já ucítila, jak mi ze rtu teče krev. Bylo jich pět a já byla sama. I když jsem se snažila bojovat sebevíc, brzy mi bylo jasné, že tohle nedopadne dobře. Stala se však věc, která byla tak náhlá, nečekaná a ohromující, až všech pět mých protivníků úplně ztuhlo. Mezi mě a mé opilé spolužáky se z čista jasna sneslo cosi velikého, tmavého a opeřeného. Tvor se vzepjal na zadních a zatnul do země ostré drápy. Zamával obrovskými křídly tak mohutně, až to Muarela i jeho kamarády odfouklo. Z ostrého zobáku se vydral uširvoucí řev nebo křik, těžko říct, k čemu ten zvuk přirovnat. Byla jsem jako u vytržení. Teprve teď jsem si všimla postavy v černém plášti, která seděla na zádech podivného tvora. Podal mi ruku, a než jsem se stačila vzpamatovat, vysadil mě za sebe. „Držte se mě pevně,“ řekl. Dvě mohutná zamávání obrovskými křídly a byli jsme ve vzduchu. Nevěděla jsem, co se kolem mě děje, jen jsem se křečovitě držela neznámého letce a pevně jsem zavřela oči. Když jsem je otevřela, udělalo se mi trochu nevolno, protože jsme byli neuvěřitelně vysoko. Pod námi se rozprostíral celý Erilian. Levitační kouzla jsem sice ovládala, ta ale člověka udržela ve vzduchu jen několik sekund, maximálně ve výšce jednoho metru. Tenhle let se nedal s ničím takovým srovnat. „Jste v pořádku?“ zeptal se muž. Měl zvláštní hluboký hlas, který působil uklidňujícím dojmem. „A-asi ano,“ koktala jsem. „Teď už vám nic nehrozí,“ řekl. „Kromě pádu z kilometrové výšky.“ „Rozhodně v takové výšce nejsme, takže můžete být klidná.“ Příliš mě to neuklidnilo. Pod námi svítily stovky světel Erilianu, která zářila do noci, a na sametově černé obloze zářil měsíc v úplňku. Napadlo mě, že nejspíš sedím na gryfovi. Už jsem o těch podivných exotických stvořeních slyšela, nikdy jsem ale žádného neviděla na vlastní oči. Natož, abych na některém z nich podnikla vyhlídkový let. „Kde vás můžu vysadit, slečno?“ „No, eh…“ Kdyby s gryfem přistál před Tesianským palácem a někdo ho zahlédl, způsobil by nejspíš nemalé pozdvižení. Hlavně se mi ale příliš nechtělo prozrazovat neznámému zachránci, kde bydlím. „Mohl byste, prosím, zaletět do Lasturové ulice?“ „Jak si přejete.“ Když gryf sestupoval ve velikých kruzích níž a níž, zdálo se mi, že můj žaludek zůstal někde tam nahoře. Naštěstí to netrvalo dlouho a za chvíli jsme přistáli v tiché Lasturové ulici. „Teď už jste v bezpečí, slečno. Těšilo mě,“ řekl neznámý muž v černém plášti. Podal mi ruku, abych mohla pohodlně sestoupit z gryfa na zem. Potom odletěl tak rychle, jako se předtím objevil. Ještě několik minut jsem tam stála jak solný sloup a zírala k nebi, kde se mi gryf i jeho pán, během okamžiku, ztratili za temným mrakem… |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 11. 2010.
