„V krutém osamocení odešla z tohoto světa jak Adina Mandlová, tak i Ljuba Hermanová, podobně jako Hana Vítová, Věra Ferbasová či Nataša Gollová. Zvláštní, jak se konce kdysi zářivých hvězd filmového plátna podobají jeden druhému…“
Těmito slovy jsem v únoru 2000 končil na stránkách Xantypy vzpomínání na Adinu Mandlovou. Vracím se k nim nyní, kdy chci vzpomínat na další předválečnou filmovou hvězdu z hvězd nejzářivějších – na Natašu Gollovou.

Její „konečné stanice“
Lituji toho, že jsem ji nikdy v sedmdesátých a osmdesátých letech neoslovil, ačkoliv jsem ji vídal ještě v době, kdy bydlela v Praze ve Štěpánské ulici.
Chodívala z domova do hostince přes ulici, kde prý si povídala a popíjela s místními štamgasty. Bylo mi smutno z její osamocenosti, o to víc, když jsem se jednoho dne dozvěděl, že pobývá kdesi v nemocnici, odkud snad později vedly její kroky do Domova důchodců. Poslední film, ve kterém si zahrála ještě v roce 1981, měl příhodný název – Konečná stanice.
Popisovat vám charaktery dívčích filmových či divadelních postav Nataši Gollové nemám v úmyslu. Myslím, že stačí jmenovat několik filmových titulů z té doby, které se dodnes pravidelně objevují na televizních obrazovkách a které si bez herecké účasti Gollové nedokážeme představit: Příklady táhnou, Kristián, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda, Roztomilý člověk, ale také například Pohádka máje, kde hrála Helenku v partnerství s Ríšou – Svatoplukem Benešem. Podobně jako většina předválečných filmových hvězd (s výjimkou Věry Ferbasové a poloviční Židovky Ljuby Hermanové) si i Nataša Gollová za okupace zahrála v jednom německém filmu (pod jménem Ada Goll).

Málem zemřela na tyfus
Po válce byla kvůli tomu jedinému filmu obviněna, že její společenský styk s Němci přesáhl míru nezbytnosti. Avšak skutečnost, že na druhé straně zprostředkovávala styk s partyzány, rozšiřovala protinacistické letáky a hned v květnu roku 1945 odjela jako dobrovolná ošetřovatelka do Terezína (kde se nakazila tyfem), způsobila, že řízení proti ní bylo nakonec zastaveno. Přesto se na filmové plátno vrátila až v roce 1951, kdy dostala příležitost zahrát si po boku Jana Wericha v Císařově pekaři a Pekařově císaři.
Život Nataši Gollové byl plný zvratů, chvil šťastných, ale i hořkých a velmi smutných.

Tajemství zakleté do kazety
Asi před deseti lety mi kdosi věnoval audiokazetu, na kterou prý nějaká dívka natočila buď v nemocnici nebo v Domově důchodců povídání „kterési herečky“. Nedivil bych se, kdyby na vás předchozí věta působila podezřele, ale věřte mi, že to tak skutečně bylo.
Přiznám se dokonce, že jsem si tu kazetu poslechl až po dlouhém čase, když jsem se ji chystal smazat a zapomněl už, co je na ní nahráno. Přehrál jsem si celý její obsah a užasl: Hlas té „kterési herečky“ patřil Nataše Gollové!
A protože se v téhle knize snažím o každém prozradit něco nového, pokud možno málo známého, ne-li přímo neznámého, vybral jsem z vyprávění paní Gollové pár pasáží, které by čtenáře mohly zaujmout podobně, jako zaujaly mne.

Jaká tedy byla v posledních letech svého života herečka Nataša Gollová?
Kdosi jí tehdy nosil samé paměti herců, v domnění, že nic jiného ani číst nechce. Až nakonec musela říct: Proboha, dejte mi nějakou normální knihu, nějaký román!
„Ale musím přiznat,“ pokračovala ve vyprávění, „že ty paměti Ladislava Peška jsou ze všech daleko nejlepší. Lepší než paměti Eduarda Kohouta, lepší než Průchovy paměti (i když Průcha je taky zajímavej) ovšem ten Pešek, ten je prostě kouzelnej! – Já s ním taky natáčela, šlo o poslední věc pro televizi…“

Žádné paměti psát nebudu
„Víte, to je smutný – byly vždycky dvojice, které spolu hrávaly, jenomže najednou už je nešlo dát všechny dohromady. Já například měla točit pohromadě s Oldřichem Novým, ovšem on mezitím zemřel. Nemohli nás prostě dát dohromady, to bylo dost deprimující. Takže jsem nakonec byla s Peškem – a byl skutečně kouzelnej!
A jaká s ním byla legrace – já tomu vůbec nemohla věřit.
Žádnou knížku pamětí psát nebudu, i když mi už o ni říkali… Ani bych ji napsat neuměla. Mně připadá, že už je to všecko tak dávno, že bych to určitě popletla…
První, na koho bych musela vzpomínat, by byl Martin Frič, protože Mac Frič měl vlastně všecko na svědomí.
Jako režisér byl jedinečnej! On třeba věděl, že když má člověk zahrát dobře veseloherní roli, tak musí mít sebevědomí. Nesmí se mu vzít sebevědomí!
Když jsme třeba natočili nějaký dlouhý záběr, tak zavolal: Dobrý!, a pak si mě vzal stranou a povídá: Natašo, dobrý to bylo, ale já jsem přesvědčenej, že bys to dovedla udělat ještě líp!
On byl opravdu báječnej psycholog. Byl opakem pana Otakara Vávry. Ten to zase hrál jako na betla, tak mi to připadalo. To jsme s Adinou řvaly, když jsme měly něco točit a on nám předtím řekl: Tohle je tak strašně těžká scéna, že tu by mohly dobře zahrát jedině snad Katherine Hepburn a Ginger Rogers. Já mu řekla: Tak vám tedy pěkně děkujeme... A Adina si neodpustila: No, ale také by to měl režírovat Cecil De Mille!“ (Cecil B. De Mille, americký režisér a producent, spoluzakladatel prvních hollywoodských studií – pozn. O. S.)

Za co se styděla a za co nestyděla
Taková byla její vzpomínka na režiséry. Pokud jde o herce, za největšího z těch našich považovala Rudolfa Hrušínského, tedy po Werichovi, jak podotkla. Hrušínský byl pro ni takový náš Gabin – stejně nehybný obličej a oči, úžasná úspornost herectví…
Nechybělo jí v posledních letech publikum?
„Na nějaký besedy, na kterých se pouštěly starý filmy, jsem ze začátku zásadně odmítala jezdit. Jednou ale jsem se nakonec přece jen odhodlala. Bratr mě odvezl do Sokolova, kde se odpoledne konalo promítání filmu Eva tropí hlouposti – pro učně. Ti se ovšem ptali tak inteligentně, že jsem jen žasla!
A pak se promítal ten film a já se šla tajně dívat, jak na něj budou reagovat. A oni se mohli umlátit smíchy! Tehdy jsem měla tak velkou radost, že jsem od té doby začala jezdit všude, kam mě na ty starý filmy pozvali. Říkala jsem si: No, když se to líbí i těm docela mladým, tak asi na tom něco je, že ano? A už jsem se za ty filmy tak nestyděla. Ovšem jsou mezi nimi i takové, za které se stydím hodně; třeba za takovou Bezdětnou a ještě několik dalších...“

Nejstrašnější zážitek
„Mým hlavním koníčkem v životě byli skuteční koně. Jízda na koni, to byl jediný sport, který jsem dělala strašně ráda. A jezdila jsem moc dobře!
Můj otec měl takovou tlustou kobylu a když pak přestal jezdit, tak já začala. Byla to moje veliká vášeň, můj opravdový koníček. Teď momentálně mám koníčka hlavně čtení. A pak rádio, které se mi ovšem vždycky rozbije, když mi spadne se stolku na zem...
Můj největší životní zážitek… Napadá mně jen ten ošklivej: Bylo to myslím hned 10. května 1945, kdy se svolávaly dobrovolné sestry do Terezína, poněvadž těch diplomovaných, těch bylo na všechno strašně málo.
Já byla tenkrát ve Štefánikových kasárnách a několik se nás přihlásilo. Musím říct, že už sama cesta, když jsme my jely tam a v příkopech proti nám zase šli němečtí zajatci, to byl dost otřesnej zážitek.
Pak ale jsme dorazili do Terezína a tam to byla skutečná hrůza! Když člověk viděl ty chudáky ležící na slamnících, oholené hlavy, vytřeštěné oči, a hlavně – oni se naučili mluvit tak, že vůbec nebylo vidět, jak pohybují rty! Strašné!
To první setkání se odehrálo v takzvaných Sudetských kasárnách, právě tam všichni leželi na zemi pouze na těch slamnících, protože nikde nic jiného nebylo. A tam jsem také nakonec chytila skvrnitý tyfus…“

Přátelství a poslední touha
„Přátelství? To je vůbec to nejúžasnější, co na světě člověk má. Já mám několik přítelkyň, jednu, se kterou se přátelíme od pěti let. Pak Jarmilu Týlovou, to byla Werichova tajemnice a tajemnice v divadle ABC. Zrovna bez nich bych si život vůbec nedovedla představit! –
Jistě, že vzniknou někdy takové okamžiky, kdy si člověk říká: Než takovýhle život, tak to radši žádnej! Jelikož ovšem pistole nemáme a jed taky ne, tak jako mívali dřív (já vím, jak moje maminka říkávala, že dámy vždycky měly Deronal nebo nějaký jiný jed, aby se případně mohly jako vodpravit), tak to teď není.
Jak tedy se má člověk…? Skočit? Tady, z druhého poschodí? To je moc nízko… Já tedy vůbec nemám v úmyslu něco takového udělat! I když bych někdy chtěla utéct! Jenomže – vždyť nemám kam?! Já totiž přišla o byt…
Přála bych si, abych se odtud dostala do Domova důchodců na Jižní město, tam totiž může být člověk sám. Už jenom ta představa, že člověk může mít svůj pokoj, pokoj jen sám pro sebe, že si ho může zařídit nějakým svým kusem nábytku nebo svými obrázky – no, to by bylo ideální! Soukromí člověk strašně potřebuje; teprve teď vím, co to je za trápení, když ho nemám…“

Nataša Gollová opustila svět 29. října roku 1988.
Jarmila Týlová zvaná Tylka, její věrná přítelkyně, která za ní docházela, později na tuto dobu vzpomínala slovy: „Jednoho dne se napapala, šla si lehnout a už se neprobudila. Nataška měla lehkou smrt.“

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004)

Texty k fotografiím a kresbám:
1/ Nataša Gollová
2/ S Adinou Mandlovou
3/ V Hotelu Modrá hvězda (1941)
4/ Vlastní karikatura
5/ V karikatuře Jiřího Šlitra (čtyřicátá léta)