Jitka Dolejšová: Deník z báječné dovolené
Rubrika: Literatura – Zábava
Sobota, 11. srpna Hurá, jsem v cíli své vytoužené dovolené! Po dlouhé únavné cestě autobus konečně zaparkoval před prosklenými dveřmi útulného hotýlku a vyvrhl kufry a bílá těla klientů na rozpálenou dlažbu palmové promenády. Obklopila mne nezaměnitelná vůně blízkého moře. Měla jsem skvělý nápad, dopřát si tuhle báječnou dovolenou jako dárek k dvacetinám. Potřebuji si konečně pořádně odpočinout. Od všeho. Od práce, od přítele (bydlíme spolu víc než rok a začíná se projevovat ponorková nemoc), od příbuzných. Budu sama sebou, nikdo mi nebude radit, nikdo mne nebude do ničeho nutit. Žádné úmorné výšlapy na olysalé kopce s „pohádkovými“ výhledy, žádné prohlídky vyprahlých měst a rozbořených památek, žádné vyjížďky k „čarokrásným“ mořským jeskyním. Budu relaxovat, relaxovat a zase jen relaxovat. Sbírat sílu a energii. To bude něco! Zkracuji proces ubytování a zabydlování „v nadstandardně vybaveném jednolůžkovém pokoji s příslušenstvím a balkonem“ na nejmenší možnou míru a pospíchám na hotelovou pláž. Je úžasná. Všude nádherný jemňoučký písek. Sundávám si pantoflíčky a bosky se brodím písečnou plání. Chce se mi zpívat a tančit. Míjím plážový bar a sprchy, usměji se na opáleného plavčíka (má fantastickou postavu) a nechávám se jím dovést k místu, které bude pro příštích sedm dní mou oázou klidu, radosti a pohody. Můj slunečník a lehátko jsou označeny cedulkou s číslem 64. Je to skoro uprostřed - třetí řada od moře, sedmé místo zprava. Slunečník je proužkovaný, s rozkošnými třásničkami. Rozkládám si osušku a uléhám. Sluníčko skvěle hřeje. Lehký větřík laská moje tělo. Rozhlížím se. Vedle mne se usadila milá rodinka. Mají tak rozkošné děti! Taky chci mít takové. Pihovatý kluk a copatá holčička jsou nadšeni ze všeho. Stavějí si na břehu tunýlky a malé rybníčky a jejich bezstarostný nakažlivý smích se mísí se šploucháním krajkových vlnek. Moříčko je průzračné a teplounké. Prostě ráj na zemi! Neděle 12. srpna Odpočívám na lehátku. Je to božské. Chvíli ležím na břiše, chvíli na zádech. Takhle bych vydržela ležet věčnost. Ležet, na nic nemyslet, užívat si sluneční lázně. Plavčík za mnou dneska přišel, jestli něco nepotřebuji. Hm, začíná to slibně. To se ví, že jsem ho odmítla. Slušná holka přece musí dělat trošku drahoty, ne? Veselé děti od slunečníku číslo 63 hrají karty. Vykřikují, když se do hry příliš zaberou. Nevadí mi to. Mám ráda děti. Mají tolik elánu a energie, jsou tak nevinné a upřímné, je úžasné je pozorovat. Pondělí 13. srpna Jsem opět u svého slunečníku č. 64. Sluníčko mne včera trochu spálilo, tak to nesmím přehánět. Všimla jsem si, že třásně od slunečníku jsou z celofánu. Jak fouká větřík, třásně šustí a kvůli tomu neslyším šumění moře. Děti odvedle po sobě stříkají z pistolek. Ááááá, dostala jsem přímý zásah do obličeje. Trochu se na ně zamračím. Jen tak pro pořádek, aby věděly, že si mají dávat pozor. Taky by na ně měli jejich rodiče trochu dohlížet. Určitě jsou někde na drinku a děti nechají volně lítat po pláži. Plavčík na mne zamával, tak jsem mu věnovala jeden ze svých svůdných úsměvů. Počkám, až bude pořádně nažhavený, a pak teprve kývnu na nějaké romantické rande. Úterý 14. srpna Ráno jsem si do tašky přibalila pár časopisů. Nejprve je zběžně prolistuji, a protože mám spoustu času, pročtu si módní rubriku, rady psychologa a milostnou povídku. Děti odvedle tu dnes nejsou, asi někam jely s rodiči na výlet. Moře je nějaké neklidné. Zkusila jsem si jít zaplavat, ale jedna vlna mi nepříjemně šplouchla do ucha. Radši jsem z vody vylezla. Ještě by se mi namočily vlasy a mořská sůl by je poničila. Jdu se projít po pláži, ale jenom tak, abych stále viděla na svůj slunečník. Co kdyby se někomu zalíbila moje osuška nebo opalovací krém? Člověk musí být velice obezřetný. Prošla jsem i kolem plavčíka, vypnula svoje pevné přírodní trojky a šla jak po přehlídkovém mole. On za mými zády obdivně hvízdl. Líbím se mu, to se hned pozná. Už by se mohl odvážit a pozvat mne třeba večer do baru. Středa 15. srpna Moře se uklidnilo, ale je studené. Dneska se koupat nebudu. Vítr protivně fouká. Žene před sebou písek a ten se jako jehličky zapichuje do mé zčervenalé kůže. Setrvávám na pláži, protože chci být opálená nejvíc ze všech. To budou všichni v práci čubrnět! Vracím se k prolistovaným časopisům. Luštím křížovky a pročítám všechny články. I ten o íránské hrozbě, o technických parametrech nové Hondy, o atomových elektrárnách a nových technologiích při obrábění. Děti od čísla 63 už přišly na pláž taky. Trochu mi začínají lézt na nervy. Jsou divoké, ukřičené, nikdo je nenapomíná. Teď se začaly prát. Kluk praštil svou mladší sestru lopatkou po hlavě a ta spustila jekot na celou pláž. Kvílí jako siréna. Dávám si na uši sluchátka a pouštím si nové album Madonny. Svého plavčíka jsem dneska nikde neviděla. Místo něj tu plážový servis obstarává nějaký cizí plavčík. Je prošedivělý a kulhá. Nic pro mne. Čtvrtek 16. srpna Slunce pořád pálí. Moře je tak teplé, že se ani neosvěžím. Hladina připomíná rybník. To jsem nemusela jezdit k moři, když ani nejsou vlny! Časopisy mám pročtené včetně informací o složení redakce a televizního programu všech stanic na minulý týden. Nevychovaná děcka odvedle mají pořád spoustu energie. Kruci, copak nemám právo na trochu klidu? Můj plavčík je tady. Mávám na něj, odpovídá teatrální úklonou, ale pak už si mne nevšímá. Jsem děsně naštvaná, ale nedávám to na sobě znát. Pátek 17. srpna Nemám co číst, nebaví mne koupání, nebaví mne ležení na pláži ani pozorování lidí. Písek nesnesitelně pálí do nohou a tak se mi nechce ani někam chodit. Je takové vedro! Peču se na slunci. Musím přece přinést nějakou oběť, když chci vypadat skvěle. Ufff. Potím se a stále častěji koukám na hodinky. Plavčík se vybavuje s nějakou brunetou a na mne už ani nepohlídne. A to jsem si myslela, že se svou blonďatou hřívou upoutám pozornost veškerého mužského osazenstva. Ale kdepak. Pupkatí taťkové se věnují svým okoukaným manželkám a plejbojové se buď někam odstěhovali, nebo vymřeli. Ti frackové a haranti od slunečníku číslo 63 si dělají, co chtějí. Zasloužili by pořádný výprask. Ale to né, to by se jejich drazí rodičové odklonili od volné výchovy. Svoboda nade vše! Co z těch malých hajzlíků asi vyroste? Sebevědomí sobci, stejní jako jejich rodiče. Už se fakt těším domů. Sobota 18. srpna Po snídani jsem vyklidila pokoj. Ještě se ale musím plácat celý den na té blbé pláži, protože autobus odjíždí až ve čtyři odpoledne. Hrůza. K nepřečkání. Ty uřvaný děcka bych nejradši zabila. Plavčíka jsem zahlédla, jak se s tou silikonovou brunetou vášnivě líbá. Pitomec! A támhlety tři baby jsou dokonce víc opálené než já! To se mi snad zdá! Spalujícímu slunci se vyhýbám, do moře už nepolezu. Chci domů, domů! I po příteli se mi stýská. Jen s tím brzkým plánováním dětí si nejsem tak jistá. Ale jedno vím určitě – až se někdo bude ptát na mou dovolenou, vylíčím ji v superlativech a v těch nejkrásnějších barvách. Tak aby všichni závistí třeba pukli! Jo!!! |
Foto © autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 05. 2010.
Bc. Jitka Dolejšová
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Rudolf Křesťan | |
Zdeněk Pošíval | |
Jiří Menzel | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Jaroslav Vízner | |
Jiří Suchý | |
Jan Vodňanský | |
Karel Šíp |