Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni - italský sochař, malíř, architekt a básník

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni - italský sochař, malíř, architekt a básník - 535. výročí narození

Byl jedním z nějvětších umělců všech dob. Jeho jméno se téměř vždy spojuje se slovem „mistrovský“ a „nesmrtelný“. Jeho dílo je nesrovnatelné, plné vnitřní krásy, vyjadřující všechny složky lidského života a lidského konání.
O jeho životě jako první psal s nesmírným obdivem a zápalem slavný životopisec mnoha renesančních umělců, umělcův přítel, malíř a architekt Giorgio Vasarí (1511 - 1574), autor díla „Vite de´più eccelenti pittori, scultori e architettori italiani, da Cinabue insino a´ tempi nostri“ (Životy význačnějších italských malířů, sochařů a architektů od Cinabua do našich časů). - Cinabue, vlastním jménem Cenni di Pepo, byl florentský malíř, žijící přibližně mezi roky 1240 až 1302.
Michelangelo di Lodovico Buonarroti Simoni se narodil v pondělí 6. března 1475 v Caprese, nyní nazývaném Caprese Michelangelo, nedaleko Arezza v Toskánsku. Byl druhým z pěti synů místního starosty Ludovica di Leonardo di Buonarotto Simoni a Francesky Neri del Miniato di Siena. Jeho předci bývali floretskými bankéři a nedlouho po Michelangelově narození se rodiče do Florencie vrátili. - Michelangelo se po celý život cítil být Florenťanem.
Maminka mu zemřela, když mu bylo sedm let a pak vyrůstal bez lásky, vzdálen od rodiny v městečku Settignanu, nedaleko od Florencie, kde měl jeho otec mramorový lom a malý statek. Michelangelo vyrůstal v rodině lamače kamene a tam se poprvé seznámil s mramorem i s dlátem.
Chmurnost jeho dětství se po celý život projevovala v jeho povaze. Byl velmi citlivý, vždy uzavřený, odměřený a nedůtklivý. Také byl velmi prchlivý a pak užíval i hrubých způsobů, ale za nějakou chvíli se láskyplně omlouval - byl rozpolcený. To také způsobovalo, že byl po celý život osamělý. - Některé prameny uvádějí pravděpodobnost, že trpěl autismem.
Otec si brzy povšiml jeho velké inteligence a tak ho poslal do školy Franceska Galeota di Urbino, který v té době učil základům humanitních věd. Otec doufal, že syn bude pokračovat v tradicí úspěšných florentských obchodníků a posílí rodinnou pověst. Ve škole se ale Michelangelo seznámil se starším spolužákem Francescem Granaccim (1469 - 1543), který studoval umění u bratří Ghirlandaiů, hlavně Domenica, vlastním jménem Domenico di Tommaso Curradi di Dolfo Bigordi (1449 - 1494). Ten pobídl Michelangela, aby se dále umění věnoval, a tak se k velké nelibosti otcově stal Ghirladaiovým učedníkem. Rok se učil umění freska a pak jeho učitele požádal vládce Florencie - Lorenzo Medicejský, zvaný Magnifico, neboli Nádherný nebo též Velkolepý (1449 - 1492), aby do umělecké sochařské školy v zahradě kláštera San Marco, pod jeho patronací, poslal dva ze svých nejlepších žáků. Vedle Michelangela byl vybrán ještě jeho přítel Francesco Granacci. V sochařské škole v zahradě San Marco ho učil Bertoldo di Giovanni (asi 1435/40 - 1491), žák slavného sochaře Donatella (1386 - 1466). Na dvoře Lorenza Medicejského měl Michelangelo možnost rozmlouvat s mladými Medicejskými, kteří se později stal i papeži - Giovannim - papežem Lvem X. (1475 - 1521) a Giuliem - papežem Klementem VII. (1478 - 1534). Michelangelo se zároveň seznámil s jejich vychovatelem, básníkem Angelem Polizianem (1454 - 1494), dále současným humanistou a astronomem Marsiliem Ficinem (1433 - 1499) a filozofem - hrabětem Picem della Mirandola (1463 - 1494).
Během pobytu na védodově dvoře měl Michelangelo možnost studovat tehdy církví zakázanou anatomii. Převor kostela Santo Spirito - Fra Niccoló Bichiellini - dostal výměnou za povolení studia část krucifixu - Kristovu hlavu. Ale přílišné studium mrtvých těl působilo Michelangelovi zdravotní problémy, takže ho pravidelně přerušoval.
V r. 1492 dokončil dva reliéfy, které byly na objednávku Lorenza Medicejského. „Battaglia dei centauri“ (Bitva kentaurů) bylo zobrazení legendární bitvy mytických Lapitů z řecké Thesálie a rovněž mytických kentaurů, pololidí, o nichž se tvrdilo, že byli divocí a nezkrotní, podle námětu Polizianiho.
Druhým obrazem byla „Madona della scala“ (Madona na schodech), viz obrázek, kde v zamyšlené tváři Panny Marie znázornil pocity matky, která ví, co syna očekává.
V té době byl jeho spolužákem rovněž Florenťan Pietro Torrigiani (1472 - 1528), který se později stal významným sochařem ve Španělsku a který ho v hádce udeřil kladivem do nosu a navždy mu nos zmrzačil.
Avšak 8. dubna 1492 zemřel Lorenzo Medicejský, který doposud udržoval křehkou rovnováhu v Itálii a především zajišťoval rozkvět Florencie. Ve Florencii se dostaly ke slovu různé proudy. Byli to „arribiati“ (pominutí), kteří chtěli návrat buržoazní republiky, vedené finančními boháči a tradičními šlechtici - s výjimkou Medicejských; druzí Medicejské obhajovali, ti se nazývali „paleschi“ (odkrytí) a poslední skupina byli „piagnoni“ (plačky), které vedl dominikánský mnich Girolamo Savonarola (1452 - 1498), ti zastupovali všechny společenské vrstvy a usilovali o čistě náboženský stát. Nástupce Lorenzův Piero Medici (1472 - 1503) nebyl schopen uhájit otcovu říši a byl nucen uprchnout a hledat pomoc jinde. Hned po jeho úprku obsadil celkem bezbolestně Florencii francouzský král Karel VIII.(1470 - 1498) s armádou dvaceti tisíc mužů. Ale okupace netrvala a dlouho a brzy se svou armádou odtáhl.
Z té doby se traduje příhoda s Michelangelovými urážkami o generaci staršího Leonarda da Vinciho (1452 - 1519), který v Leonardovi viděl soupeře. Rovněž s Rafaelem Santim (1483 - 1520) se za jeho života příliš v oblibě neměl.
Michelangelo v době politických zmatků ve Florencii nejdříve odešel z věvodova obydlí do otcova domu. Mezi roky 1493 až 1494 koupil mramorový kvádr pro svoji budoucí sochu Herkula, která byla později poslána do Francie králi Františkovi I. a která se kolem r. 1700 ztratila.
Pak pod vlivem bouřlivých událostí odešel nejdříve do Benátek a pak do Boloně. V Boloni dostal objednávku na malý oltář svatého Dominika pro stejnojmenný kostel. Pak se na krátký čas vrátil, pracoval pro Medicejské, pro něž vytvořil svatého Jana Křtitele jako dítě a spícího Kupida. Jana Křtitele, který vypadal jako starožitné dílo, koupil od Medicejských římský kardinál Raffaele Riario (1461 - 1521), klam sice poznal, ale dílo se mu tak líbilo, že pozval Michelangela do Říma.
Mezitím ve Florencii nastaly v r. 1494 dokonce volby, v nichž na podzim přesvědčivě vyhrál Savonarola. Tehdy, jako většina fanatiků a diktátorů, nejdříve zaútočil na umění. Vytvořil komise z dětí, které byly odpovědné za duchovní čistotu Florencie. Oblečeny v bílých hábitech mohly vstoupit kamkoliv - a jakékoliv dílo se jim nezdálo, mohly nechat spálit. Hranice měly název „Falò della vanità“ (Hranice ješitnosti) a shořelo v nich mnoho vzácných spisů i uměleckých děl.
Tato situace ve Florencii přesvědčila Michelangela, aby kardinálovo pozvání v r. 1496 přijal. - Do Říma dorazil 25. června 1496.
Brzy začal pracovat pro kardinála na soše pohanského boha Bacchai v nadživotní velikosti, kterého tvořil mezi lety 1496 až 1498. Kardinál pohanské dílo odmítl a tak to zakoupil pro svou zahradu kardinálův bankéř Jacopo Galli.
Po pohanském tématu začal Michelangelo v r. 1498 pracovat na své první Pietě, která je stále na původním místě u chrámu svatého Petra v Římě. Dokončil ji pravděpodobně před svými pětadvacátými narozeninami. - Pár dní potom, kdy bylo dílo postaveno před chrámem, zaslechl prý Michelangelo poznámku od nějakého poutníka, že dílo bylo vytvořeno lombardským sochařem Cristoforem Solarim (asi 1460 - 1527), zvaným il Gobbo (Hrbáč). Té noci, v divokém vzteku prý popadl kladivo a dláto a na Mariinu šerpu vytesal MICHAEL ANGELUS BUONAROTUS FLORENT FACIEBAT (Vytvořil Florenťan Michelangelo Buonarroti). Je to jediné Michelangelovo dílo, které je signováno, poněvadž později Michelangelo svého tehdejšího výbuchu vzteku litoval a už kvůli tomu žádnou sochu nepodepsal.
Po několika letech politických zmatků, kdy byl Savonarola r. 1498 popraven, byla 4. srpna 1501 ve Florencii vyhlášena republika. Dvanáct dní po vyhlášení se na Michelangela obrátil bohatý florentský řemeslnický cech Arte della lana (Společenstvo vlnařů) a objednal od něj sochu starozákonního krále Davida. Jednalo se o symbol florentské suverenity a socha měla, víceméně na Michelangelovo přání, být postavena na náměstí Piazza della Signoria před Palazzo della Signoria (Palác vlády florentské republiky). Sochu Michelangelo vytvořil z mramoru vytěženého v lomech Carrary a dokončil ji v r. 1504. Socha zcela odpovídala Michelangelově vlastenecké představě hrdého Florenťana, pro nějž představoval David symbol odporu, odvahy, která je z celé sochy patrná. Davidovo vnitřní napětí a soustředění před bojem s obrem Goliášem a jeho víra v Boha měly posílit florentské občany, i když v této chvíli svobodné, ale stále čelící různým vyhrůžkám. Sám Michelangelo popsal sochu následovně „... Oči ostražité, krk... býčí šíje..,ruce zabijáka..., tělo zásoba energie. Stojí připraven se bít.“
V té době namaloval Michelangelo tondo (renesanční kruhové sochařské dílo nebo malba; vychází z italského slova „rotondo“ = „kulatý“) „Sacra Famiglia e San Giovannino“ (Svatá rodina a Jan Křtitel) pro význačného florentského měšťana Angela Doniho, nazvané podle nej „Tondo Doni“.
V r. 1504 maloval Michelangelo protějšek Leonardovy „Bitvy u Anghiary“ ve florentské radnici. Dílo zůstalo pouze na kartonu; byla to „Battaglia di Cascina“ (Bitva u Castina)
R. 1505 byl Michelangelo nově zvoleným papežem Juliem II. (1443 - 1513) opět povolán zpět do Říma, původně kvůli objednávce stavby a výzdoby papežovy hrobky. Papež Julius II. byl velmi ctižádostivý a uměnímilovný. Byl také hodně aktivní, co se týká výbojů. Velmi ovlivnil římské umění, protože se obracel na nejvýznamnější umělce té doby, kteří pro něj pracovali.
V té době bydlel Michelangelo v Římě nedaleko místa, kde se začal v r. 1507 stavět kostel Santa Maria di Loreto. - Dům ale už dávno nestojí.
V r. 1505 se na prováděly na území Říma vykopávky, z nichž některé měl Michelangelo posuzovat. Tak se mohl seznámit v r. 1506 s antickým sousoším nalezeným ve zříceninách Neronova paláce „Láokoón a jeho synové“, znázorňujíci epizodu z období Trójské války, které bylo vykopáno 14. ledna 1506. - Papež si prý přál, aby Michelangelo sousoší, které bylo poškozené, opravil, ale Michelagelo odmítl s poukázáním, že takové dílo je nad jeho možnosti.
V začaté tvorbě na výzdobě papežovy hrobky byl Michelangelo stále vyrušován dalšími požadavky a zakázkami od papeže, takže na ní pracoval po čtyřicet let.
Jednou z těchto dalších papežových zakázek byla výzdoba klenby Sixtinské kaple v Apoštolském paláci ve Vatikánu. Původně měl namalovat dvanáct apoštolů na hvězdnaté obloze, ale prosazoval mnohem složitější objekt - znázornění stvoření, pádu člověka, potopy světa, popisované v Genesis, ale i Pokoušení Krista z Nového zákona. Mezi nejvýznačnější fresky ze stropu Sixtinské kaple patří „Stvoření Adama“, „Adam a Eva v zahradě Edenu“ „Potopa“, „Prorok Izajáš“. Plošný rozměr Michelangelových maleb je asi pět set metrů čtverečních.
Michelangelo trávil celou dobu čtyř let vleže na zádech na lešení, bez stálých pomocníků; práce sice začal s Giulianem Bugiardinim (1475 - 1577), Aristotelem da Sangallem (1481 - 1551) a se svým starým přítelem Francescem Granaccim (1469 - 1543) a spoustou dělníků, ale nakonec pracoval hlavně sám, protože práce nepokračovaly, jak si přál, tak namalovanou část odstranil a všechny pomocníky, s výjimkou toho, který mu míchal barvy, vyházel. - Neměl také žádné žáky. Přesto, že i papež Julius II. byl nekompromisní a tvrdohlavý, jedno měli s umělcem společné, že se chtěli dobrat hloubky věci a právě tento Michengelův vhled do biblických příběhů, jeho nadšení, se papežovi líbily. V r. 1506 ale dokonce Michelangelo před Juliem II. uprchl do Florencie, ale v Boloni se opět smířili.
Je sice pravda, že Michelangelo si nepřál, aby jeho dílo někdo uviděl před dokončením, ale papež sám na lešení několikrát k velké Michelangelově zlosti vylezl. - Práce ale nepokračovaly i proto, že papež byl na válečných výpravách a Michelangelo neměl dost prostředků na dokončení. - Nakonec Michelangela tlak okolí přinutil, že v srpnu 1511 své dílo ukázal ještě před dokončením k velkému nadšení mnohých umělců.
Čtyři roky nelidské dřiny popsal sám Michelangelo takto: „Z té trýzně krk mi zduřel, vole vláčí, to kocourům tak roste v Lombardii či jinde kdes, kde škůdnou vodu pijí, a pupek vzdýmá se a k bradě tlačí. K nebesům vousy ježím, témě stáčí v týl se mi, prsa mám jak od harpyjí, a štětec, jak se z něho barvy lijí, přejnou mě strakatinou shůry smáčí. Kyčle mi vyhřezly v břich a dech mu ouží a na zadek mě rovnováha zmáhá a jak bych bez očí byl, vrávorám. Kůže má povislá se v předu dlouží a vzadu zase na dost nedosahá, jak syrský luk se křivím, napínám. A tak, co v hlavě mám, vyjde co tvar jen potvorný a zlý. Kdo z hlavně křivé rovně vystřelí? Ten výtvor mrtvý, mdlý, ty, Giovanni, obhaj, čest mou a mé chtění. Nejsem zde na místě. A ve mně malíř není.“
Ještě jinde se zmínil: „Po čtyřech mučivých letech, více, jak čtyřech stech postavách v životní velikosti se cítím otrávený jako Jeremiáš. Bylo mi pouhých sedmatřicet, ale přátelé mě nepoznali, jak starým mužem jsem se stal“. - Prorok Jeremiáš trávil dlouhá léta v babylonském zajetí, byl často mučený a Michelangelo jeho pocity rovněž na fresce znázornil, jak ukazuje obrázek:
Konečné odhalení díla bylo koncem října 1512 a celý Řím žasl nad dílem umělce, který se sám za malíře nepokládal.
Dalším dílem, které mělo být součástí papežské hrobky, byla socha Mojžíše v nadživotní velikosti, kterou umělec tvořil mezi lety 1513 až 1515. Původní papežská hrobka, pro kterou bylo dílo určeno, měla být v chrámu svatého Petra. Nakonec je socha Mojžíše s ostatními sochami umístěna v menším kostele sice také svatého Petra, ale nazývaného San Pietro in Vincoli, neboli svatého Petra v řetězech, nacházejícího se na jenom ze sedmi posvátných římských pahorků.
Mojžíš je zobrazen, jak drží Desatero v podpaží a pohráva si pravou rukou s dlouhými vousy. Pohled má upřený do dálky a na hlavě má jakési rohy. Výklad této ozdoby je odvozován ze starých překladů bible, často nejasných, a rohy mají představovat zářící paprsky.
V té době vytvořil Michelangelo další dvě sochy, které jsou nyní umístěny v Louvru - „Sciavo ribelle“ (Odbojný otrok, u nás uváděno jako Spoutaný otrok) a „Sciavo morente“ (Umírající otrok). Ze stejného období jsou ještě sochy dalších otroků, určených původně prý pro výzdobu papežovy hrobky.
V r. 1513 zemřel papež Julius II. a jeho následovník Lev X., se kterým se Michelagelo znal už z mládí, objednal rekonstrukci fasády chrámu San Lorenzo ve Florencii se sochařskou výzdobou, což příliš Michelangela netěšilo. Na návrhu soch pracoval tři roky, objednal mramor z nového lomu v Pietrasantě, ale zakázka byla odvolána. Další objednávka od Medicejských se týkala rodinné pohřební kaple v tomto chrámu v nové zákristii. Byly zamýšleny hrobky pro Lorenza de´ Medici, vévodu z Urbina (1492 - 1519) a Giuliana de´ Medici, vévodu z Nemours (1479 - 1516), kteří zemřeli mladí a tím také nebyli příliš významní. - Zde opustil Michelangelo zcela křesťanské symboly a znázornil lidstvo, jak ho viděl v symbolech Dne a Noci, Rozbřesku a Soumraku.
V r. 1520 navrhl Michelangelo průčelí medicejské knihovny Laurentiany (Biblioteca Medicea Laurenziana), přilehlé k chrámu San Lorenzo, které bylo dokončeno až o deset let později.
Ve Florencii opět nastala změna vlády, Medicejští byli r. 1526 vyhnáni a Florencie se opět prohlásila republikou. Byla přitom obklíčena německými žoldáckými vojsky.
Michelangelo byl přinucen zanechat všech prací a v r. 1528 ho požádala nová florentská vláda o přípravu plánů na obranu města. Desátého ledna 1529 se Michelangelo stal členem Nove della milizia (přibližně Vojenská devítka), seskupení devíti lidí, kteří měli za úkol vyřešit opevnění. Michelangelo vypracoval úspěšné, velmi chytře vymyšlené návrhy pro ochranu pahorku San Miniato.
Protože se ale domníval, že ohrožení cizáckými vojsky je bezprostřední, uprchl Michelangelo r. 1530 do Benátek a byl považován za zrádce. Rok na to opět byli Medicejští vládci města a s jejich návratem byl i Michelangelo omilostněn medicejským papežem Klementem VII., s nímž se také znal už od mládí, a pokračoval na svých pracích na dokončení Laurentiany a Medicejské kaple.
Ale návratem Medicejských si nepomohl. Pánem města se stal Alessandro de´ Medici, zvaný „Moro“ (Černý), který neskrýval vůči němu své nepřátelství, a rovněž se spoluobčany si umělec přestal zcela rozumět. Rozhodl se tedy, znechucen jejich nevděčností, v r. 1534 k odchodu z milované Florencie navždy, i když jeho přáním zůstalo, aby zde byl pochován.
Odešel do Říma, kde si ho vážili. - Papež Klement VII. si u něj v r. 1534 objednal fresku Posledního soudu pro Sixtinskou kapli. Vyobrazení mělo být pro věřící vážné varování před podkopáváním vážnosti církve. Avšak už na podzim 1534 Klement VII. zemřel. Papežův následovník Pavel III. (1468 - 1540) zakázku odsouhlasil, Michelangelo pokračoval na návrzích a v dubnu 1535 začaly práce na lešení. Michelangelo pojal svoji práci jako možnost záchrany lidstva. Ježíše Krista znázornil v plné síle jako přísného a spravedlivého soudce.
Už při malbě protestoval papežský ceremoniář Biagio da Cesena proti nahotě všech postav a tak se mu Michelangelo pomstil, že ho vymaloval ve zvláště nelichotivé podobě krétského krále Minóa v pekle, který tam podle Danta soudil ty nejponíženější - viz další obrázek. Sám sebe Michelangelo zobrazil v podobě sedřené kůže svatého Bartoloměje.
K odhalení došlo 31. října 1541. Avšak po odhalení nastalo pozdvižení všech mravokárců, protože Michelangelo namaloval všechny postavy tak, jak je Pán Bůh stvořil. Někteří obvinili Michelangela z kacířství. Zachovala se i jména odpůrců - byli mezi nimi kněží, ale také básník Pietro Aretino (1492 - 1556). Ale nahota na fresce nevadila ani Pavlovi III., ani jeho následovníkovi Juliu III. (1487 - 1555), který se stal papežem v r. 1550. Až krátce před umělcovou smrtí se rozhodnutím Tridentského koncilu, který probíhal v Trentu mezi roky 1545 - 1563 postupně za vlády tří papežů, podařilo schválit rozhodnutí fresku pozměnit a postavy „obléknout“. Práci vykonávali „correttori di vergogne“ (napravovatelé ostudy).
Současně s pracemi na Sixtinské kapli maloval Michelangelo další výzdobu pro Capellu Paolinu (Pavlova kaple) ve Vatikáně, kde namaloval v r. 1541 „Ukřižování svatého Petra“ a „Obrácení svatého Pavla“. Dílo ale bylo celé dokončeno až v r. 1550.
Ještě za prací na „Posledním soudu“ se v r. 1538 setkal Michelangelo s ovdovělou markýzou z Pescary, básnířkou Vittorií Colonnou (1490 - 1547), jednou z hlavních postav tzv. Viterbského okruhu, což byla skupina lidí, kteří usilovali o církevní reformy ve smyslu, že v křesťanství má mít hlavní roli boží milost a nikoliv lidské snažení. Vittoria Colonna následovala ve svých básních Petrarkův způsob poezie. Její básně, v počtu skoro tří set padesáti sonetů, byly uveřejněny ve sbírce „Canzoniere“ (Zpěvník).
Mezi Vittorií Colonnou a Michelangelem vzniklo platonické hluboké přátelství, kde si hned od r. 1538 vyměňovali jednak dopisy a jednak se setkávali v kostele San Silvestro il Quirinale, též nazývaném San Silvestro i Capite na římském pahorku Quirinal. - Jejich dopisy se týkaly hlavně víry a poezie.
Nejvýznamnějším obdobím jejich vztahu byla léta od r. 1544 do smrti básnířky v r. 1547. Bylo to období pro básnířku zvláště těžké - sama nemocná, dozvěděla se o smrti svého schovance, protože vlastní děti neměla, a Colonnové byli v té době pronásledováni papežem. - Spolu s Michelangelem plánovali rekonstrukci kláštera na svazích pahorku Quirinal. Michelangelo Vittorii věnoval tří své kresby „Ukřižování“, „Snímání z kříže“ a „Máří Magdalena“. Své pocity Michelangelo básnicky vyjádřil ve svých sonetech a madrigalech jako zbožňování výše postavené paní. Po její smrti v dopise napsal: „Smrt mi vzala velkého přítele.“- Jeho básně vyšly až dlouho po jeho smrti.
Mezi roky 1538 až 1539 zpracoval Michelangelo plány na úpravě náměstí Piazza del Campidoglio na nejvýznamnějším římském pahorku - Kapitolu. Přestavba byla dokončena dlouho po jeho smrti v 17. století. Zároveň náměstí vyzdobil antickou jezdeckou sochou Marka Aurelia, přenesenou od lateránského paláce, a navrhl schody.
V tomto období až do své smrti se Michelangelo věnoval hlavně architektuře. V r. 1546 byl jmenován architektem chrámu svatého Petra ve Vatikánu, na kterém pracoval až do své smrti. Ve stavbě byl následovníkem Antonia da Sangallo mladšího (1484 - 1546), také měl dokončit návrhy pro stavbu Palazzo Farnese.
Práce na chrámu svatého Petra začal ve svých jedenasedmdesáti letech. Z počátku odmítal, protože především měl převzít odpovědnost za konstrukci kupole, což byl velmi obtížný úkol. Aby se nevyskytl názor, že práci převzal ze zištných důvodů, prohlásil, že dílo bude konat pro slávu Boží. Především se obával zášti následovníků svého předchůdce.
Sám umělec psal o tom synovci Lionardovi: „ Mnozí věří - a já věřím, že jsem byl pro toto dílo jmenován Bohem. Navzdory svému stáří toho nechci nechat; zpracovávám to z lásky k Bohu a všechny své naděje skládám v Něho.“ - Skutečně vzniklo dílo pro slávu Boží - tak byla, jest a bude obdivována kupole tohoto chrámu pro svou velkolepost. - Nedávno, 7. prosince 2007 byla ve vatikánském archivu nalezena Michelangelova črta části konstrukce svatopetrské kupole, nakreslená rudkou.
Zášť některých lidí ho skoro vyhnala zpátky do Florencie a prý Vasari ho uklidňoval a snažil se ho povzbudit, aby v díle pokračoval. Sám Michelangelo by ale podle svého vlastního dopisu Vasarimu považoval útěk od prací na chrámu svatého Petra za selhání a ostudu.
Podle některých pramenů však ve „volných chvílích“ dál tesal sochy. Zpracovával především období konce Kristova života a tvořil Piety. - Z r. 1550 je Pietà Palestrina.
Po smrti Vittorii Collony a dalších přátel a po smrti svého služebníka Urbina v r. 1556 zůstal Michelangelo ještě osamělejší a zabýval se koncem Kristova života ještě více. Sám si navrhl a vytesal Pietu Florentinu pro svůj vlastní hrob, ale protože nebyl se svou prací spokojen, některé části z ní urazil.
V r. 1560 navrhl úpravy v kapli Sforzů ve chrámu Santa Maria Maggiore. Následovaly úpravy na bráně Porta Pia ve starodávných aureliánských hradbách. Michelangelo měl tři rozličné návrhy; papež si prý vybral ten nejlevnější. Práce probíhaly od r. 1561 do umělcovy smrti.
Začal s návrhy chrámu Santa Maria degli Angeli e dei Martiri (Panna Maria andělů a mučedníků, krátce Panna Maria andělská) nedaleko někdejších Diokleciánových lázní. Chrám zde měl být postaven proto, že jakýsi kněz ze Sicílie měl vidění andělů na zříceninách těchto lázní a proto papež Pius IV. (1499 - 1565), rovněž z rodu Medici, nařídil stavbu kostela. Pravděpodobně Michelangelo navrhl i klášter, ke kostelu patřící.
Posledním sousoším Michelangelovým, začatým v r. 1562, je Pietà Rondanini, nyní umístěná v hradě Sforziů v Miláně. Je nedokončená, na ní je vidět, že umělec začal sochu zcela jinak a pak ji přepracoval. Z původního návrhu je na sousoší ještě jedna Kristova ruka. Zřejmě se ale se sochou zabýval podle svých vlastních slov déle:
„Po deset let bezesných nocí jsem navrhoval Pietu. Tělo našeho Pána bylo smrtí tak těžké, než aby ho jeho stará Matka udržela. Jeho hlava je tak zemitá materiálem, tak opravdová...tak jsem odsekl Pánovu hlavu a paže, ponechav pouze jeho ruku jako model pro novou a vytesal novou hlavu z Madoniných ramenou. On se vrací nazpět, aby splynul s Matčiným tělem a ona se nahýbá dopředu, aby ho nadzdvihla. Matka a Syn, ona žijící a on mrtvý se stávají jedním - smrt se stává vzkříšením.“
Podle některých pramenů na soše naposledy pracoval 12. února 1564, 14. si vyjel na koni a to bylo špatné počasí. Patnáctého února dostal horečku a 18. února 1564 za svědectví lékaře a dvou přátel Tommasa Cavalieriho (asi 1509 - 1587) a svého žáka Daniela da Volterry (asi 1509 - 1566) odevzdal svou duši Bohu, své tělo zemi a své materiální statky svým příbuzným, a zemřel.
Velké množství svých návrhů a náčrtů už dříve spálil.
Jeho tělo bylo pohřbeno v kostele Santi Apostoli (Svatých apoštolů) v Římě, ale pár dní po pohřbu přijel do Říma jeho synovec Lionardo, aby splnil strýcovu vůli spočinout v jeho milované Florencii. Těla se zmocníl, ukryl ho v balíku a odvezl do Florencie, kde je umělec pochován v chrámu Santa Croce (svatého Kříže). Jeho náhrobek je dílem jeho přítele Vasariho.
Michelangelo byl a je inspirací pro mnohé umělce. A milióny lidí v posvátné úctě obdivují jeho dílo, bohužel po útocích vandalů už jen z bezpečné vzdálenosti.
Jeho život byl vedle Vasariho životopisu popisován mnohými umělci.
Jednou z knih, která jeho život popisuje, je „The Agony and the Extasy“ (Agonie a extáze) od amerického spisovatele Irvinga Stonea (1903 - 1565). Podle této knihy byl v r. 1965 natočen velkofilm „Ve službách papeže“. U nás se nejvíce zabýval Michelangelovou postavou spisovatel Karel Schulz (1899 - 1943) ve svém románu „Kámen a bolest“ z r. 1942.

V Pozitivních novinách je možné najít doplnění o Michelangelových dílech ve článcích:
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008040012  
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008020043  
https://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2008020094  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 03. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.