Ondřej Suchý: Vzpomínka na zpívající princeznu
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
„Stáří je zlá, úskočná, nespravedlivá a krutá potvora a my s ní musíme bojovat ze všech našich sil,“ napsala před léty filmová a divadelní herečka Stella Májová. Tehdy už se ale podepisovala jako Stella Mraz a žila v kalifornském městě Fallbrooku, kam se provdala za přítele z mládí, Jaroslava-Jerryho Mráze. Narodila se 19. července 1923, vyrůstala v Kralupech a v Mělníku, působila v Novém divadle Oldřicha Nového, v Divadle Na Fidlovačce a v Divadle ABC, kde byla členkou až do roku 1991. V letech 1939 – 1987 hrála ve více než dvou desítkách filmů, převážně komedií, ovšem nejslavnější její filmovou postavou ze všech byla a zůstává druhorozená princezna Zpěvanka z pohádky Byl jednou jeden král. „Někteří lidé nejsou bojovníci už svým založením, někteří by bojovali, ale jsou líní, pak jsou však opravdoví bojovníci, kteří často mají značný úspěch,“ pokračuje její úvaha, kterou mi kdysi poslala z Ameriky. Stella byla z kategorie těch „opravdových bojovníků“, a proto napsala pro sebe a své přátele vlastní „desatero“, jak s přibývajícími léty bojovat. Nadepsala ho vzpurně: Co s tím stářím uděláme? a já si v něm dnes smutně čtu a vybírám rady, které tu chci „poslat dál“. Nad ránem mě totiž probudil telefon, z něhož jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že ve čtvrtek 5. listopadu 2009 odešla Zpěvanka za svým tatínkem králem, Janem Werichem, a sestřičkou Drahomírou, Irenou Kačírkovou… Letos v červenci oslavila 86. narozeniny, a ještě před třemi týdny, kdy si byla s přáteli zahrát v kasinu, nikdo netušil, že se po krátké nemoci, s níž ulehla ve fallbrookské nemocnici, už mezi ně nevrátí. Svým kamarádům a především kamarádkám radila: 1. Nikdy neříkejte ‚já jsem stará‘ (i když jste). Zní to tvrdě a jen to zdůrazňuje naše stáří. A tím se také stává, že pak všechno svádíme na stáří, i to, co potkává mladé, jako třeba: kam jsem dala klíče, kde mám brýle, komu jsem to měla zavolat, kde mám papírek s nákupem, jestlipak jsem zamkla byt atd. A vy hned máte po ruce výmluvu: Jsem už prostě stará a zapomětlivá. Naopak! Měli bychom si denně uvědomovat věci, které bereme jako samozřejmost - že vlastní silou vlezeme do sprchy, že se můžeme učesat, že si můžeme něco uvařit, utřít prach, zalejt kytky, poslouchat rádio a televizi, číst knížky a večer se podívat na krásný západ slunce. To jsou denní úkony, které si neuvědomujeme, až když to nejde. 2. Nedělat drobné krůčky, necupitat! To vypadá stařecky, a trocha energie do chůze nám dává pocit, že si pěkně vykračujeme. Také mátožné pohyby bychom měli nahradit trochou čilosti. A hned máme pocit, že ještě leccos zvládáme. 3. Nehekat! Děláme to obvykle při vylézání z auta, při vstávání z hlubokého křesla a když se pro něco musíme shýbnout. Doma si můžeme občas heknout a zaskučet, ale před lidmi dělejme čiperu. 4. Neseďme doma. I když jedeme třeba jen nakupovat, vypadneme z domu a přijdeme mezi lidi. Snažme se jít s přáteli na oběd, na výlet, na párty (i když je to někdy pěkná otrava). Ale jdeme, protože se musíme nalíčit (ne namalovat!), upravit účes, vyhledat příslušné oblečení a tvářit se společensky. Musíme se k tomu přinutit, tak jako se musíme nutit chodit, i když to bolí, nutíme se usmívat, i když není proč, nutíme se jíst, i když trpíme nechutí, a musíme se nutit nejíst, když jsme při těle. Prostě je nutné se nutit. 5. Pokud možno bereme co nejméně prášků. Odborníci nás upozorňují, že každý prášek má vedlejší účinky, a přesto lékaři pacienty téměř pilulkami cpou, i když mnohé z nich by se daly nahradit cvičením, chůzí, správnou stravou a hlavně přírodní léčbou a bylinkami. To lékaři neuznávají, protože to nic moc nevynáší (a zdravotnictví je často tvrdý kšeft). Bylinky mají staletou tradici, a jejich účinky jsou nesporně úspěšné; pro lékaře to ale není dost vědecké. Zní to babsky, ale zkuste bylinky. 6. Není dobře moc povídat o svých chorobách. Dobrým přátelům si můžeme postěžovat, ale někdo s oblibou utrápeným hlasem kdekomu vykládá, kde ho píchá a bolí. Stejně vám nikdo nepomůže a jen tím lidi otravujete. 7. Strašně důležité je pěstovat si optimismus, i když je to někdy hrozně těžké. Ale pomáhá to nejen nám, ale i našemu okolí. K optimismu určitě hodně dopomůže nějaké zvířátko, pejsek, kočička, kanárek atd. Můžete si s nimi povídat, hrát si a často se zasmějete, když dělají nějaké blbinky. 8. Věnujme velkou péči své duši. Nevracejme se příliš do minulosti a raději se věnujme přítomnosti, ze které si musíme vybírat to nejlepší a zvládat to horší. Velkou pomocí jsou také dobří přátelé. Ale pozor! Přátelství je jako krásné, vzácné květiny, ale některé jsou pravé, některé umělé a někdy nám chvíli trvá, než to rozeznáme. 9. A naše tělo? To je jako naše staré autíčko. Čím je starší, tím víc jsou jeho součástky opotřebované, a i když některé jdou nahradit novými, už to není ono. Stále častěji vyhledáváme opraváře a stojí nás to víc a víc peněz. Je stále méně spolehlivé a nikdy nevíme, zda dojedeme tam, kam jsme chtěli. A jednoho dne už nenastartuje vůbec. 10. Radujme se ze všeho, co je krásné a dobré, a pokud možno odhánějme od sebe starosti a trápení. Měli bychom mít nějaké životní heslo. Já mám: ‚Ó‘. Ráno se v bolesti vyškrábu z postele, s bolestí dolezu k oknu a řeknu: ‚Ó, to je krásné ráno‘, ‚Ó, to je dobře, že prší, už bylo moc sucho‘, ‚Ó, ta káva tak krásně voní‘… Každé to ‚Ó‘ překryje trochu bolesti. Někdo řekne ‚Ó, to je blbost‘, ale ‚Ó‘ je pořád lepší než ‚Au‘. A jestli se vám moje desatero bude líbit – ‚Ó, to bych byla šťastná‘!!!“ Takové bylo Desatero Stelly Májové, kterého se sama držela. Čas od času zavolala a pokaždé mne důrazně žádala, abych jí já nevolal, že ona to má z Kalifornie mnohem levnější. Poslechl jsem tedy a těšil se, až opět po čase zavolá, protože měla vždycky spoustu informací a novinek. K jejím největším kamarádkám patřila například nedaleko žijící zpěvačka Eva Martinová (vzpomínáte si ještě na její písničky Rosalie či Roberto, anebo Když chlapci se loučí a Ananas-Caracas, které zpívala s Karlem Dudou?); pak jsme si také povídali o našich pejscích a končili jsme obvykle u počasí. Lituji, že už se jí nebudu moci ptát na Oldřicha Nového, Jana Wericha nebo na Vlastu Buriana. Hodně o nich sdělila ve své memoárové knížce Kam až mě osud zavál, kterou napsala ve spolupráci s Věnceslavou Dezortovou, mnohé o nich vypověděla v rozhlasových i televizních pořadech, ale stejně jsem se ještě dovídal pokaždé něco neznámého. V roce 2001 převzala v Praze Stella Májová-Mrázová Cenu Masarykovy akademie umění. Moc jsem jí to přál a nebyl jsem sám… Stella Májová v Čechách už léta nežila, a přesto nám tu bude chybět. Vždyť to byla přece naše Zpěvanka. Ondřej Suchý |
Stella Májová by si určitě přála, abychom naše vyprávní ukončili v duchu jejího Desatera, a proto jsme se rozhodli uveřejnit její pohádku na dobrou noc s názvem Něco něžného o něčem, co není, která - kvůli své délce - vyjde ve dvou dílech na pokračování. |
Stella Májová Něco něžného o něčem, co není (1.) Pohádka na dobrou noc O třech zvláštních obchodních domech Málokdo ví, že na některých místech, dokonce i v poušti, stojí velké obchodní domy s obuví pro malá i velká zvířata. Jsou to tři domy vedle sebe. Jeden malinký pro ta nejmenší zvířátka, jako jsou včeličky, blechy, veverky, žáby atd. Druhý dům je větší, je pro pejsky, kočičky, jehňátka, laňky a tak podobně. Třetí dům je velikánský s vysokou a širokánskou bránou kam chodí nakupovat sloni, žirafy, medvědi a ostatní veliká zvířata. Každý dům má své prodavače. V tom malinkém prodávají dva mravenci, protože jak víme, mravenci jsou nesmírně pracovití. Ten jeden se jmenuje RYCH, protože je užasne rychlý a druhý je PIL, protože je pilný a ochotný. Ve větším domečku je jen jeden prodavač - velikánský papoušek s černým mohutným zobákem. Protože krásně zpívá a je hodně upovídaný, jmenuje se KECAL a představte si, umí celou árii Kecala z Prodané nevěsty. V největším domě prodávají dvě velké opice. Jedna se jmenuje HOPČA, protože udělá hop a už je v nejvyšším regálu. Ta druhá je DRBČA, protože je trošičku drbna - ne zlá, ale musí znát všechno ze svého okolí. Otevřeno je od 7 ráno do 7 večer, bez přestávky, protože zvířata jí většinou ráno a večer! Zákazníci tam nic neplatí, protože hodní lidé založili spolek „Vše pro naše zvířátka“ a zaplatí, co si kdo vybere. Prodavači, dva mravenečkové Rych a Pil Je právě 7 hodin ráno a tak prosím - otvíráme. První zákaznice byla malá včelička a chtěla botičky pro svou královnu, která ve své pýše nedávala pozor, šlápla do medu a botička už nešla vytáhnout. Včelička se chichotala: to prý bude legrace, až si někdo koupí med a spolkne královninu botičku - chi-chi-chi. Vybrala pro ni zlaté pantoflíčky, poděkovala a vybzučela ven. K pultíku přiskákala starší blecha a že prý potřebuje hodně teplé boty, protože jí zebou nohy, když dlouho stojí u patníku, a čeká až se přižene nějaký pes. Každý si tam udělá zastávku na třech nohách a ona může zatím pohodlně naskočit do kožichu. Další zákaznicí byla roztomilá veverka. Postavila se na zadní nožky, opřela se o svůj krásný hustý ocásek a předními pacičkami elegantně zaťukala na pultík. „Prosila bych jednu velkou botu.“ Mravenečkové Rych a Pil vykulili oči, na co že jednu botu? Veverka jim vysvětlila, že si chce do ní dávat na zimu oříšky a bota by tedy měla mít nějaké patentky nebo zip, aby se jí nevysypaly. „No jo; slečno, ale my prodáváme jen páry! Co uděláme s tou druhou botou?" Veverka dostala nápad: „Mám kamarádku, která teď zrovna má tři malá veverčata, tak je může do té druhé boty nastrkat a bude jim tam pěkně teplíčko“. Všichni se z toho nápadu radovali a chudinka veverka sotva ty dvě velké boty utáhla. Do dveří teď vstoupil jakýsi dlouhý průvod. Byla to stonožka se dvěma stonožčáty. To bude dobrý obchod, libovali si mravenci. A taky že jo. Stonožka prohlásila, ze její děti, kluk a holka, půjdou v neděli do tanečních a potřebuje pro ně něco extra. Pro holku 100 růžových botiček a pro kluka 100 černých. Mravenečkovi pobíhali a hledali, až konečně všechno našli. Ale hrůza! U těch růžových chyběly dvě botičky. Holka začala vzteky dupat - a to byl pěkný rámus - že do tanečních nepůjde a že chce domů. Mravenci se báli, že z toho dobrého obchodu nic nebude a tak dumali, až přišli na nápad. Dají k těm 98 růžovým 2 botičky zlaté. Bude to vypadat jako módní novinka a určitě to budou chtít i ostatní stonožky. Všichni se zaradovali, děkovali a dlouhým průvodem zase krámek opustiti. Těch 300 nožiček dělalo takový rámus, že nikdo ani neslyšel, jak v koutečku někdo pláče a vzdychá. Až když všechno utichlo, mravenečci se tam rozběhli a našli uplakané sluníčko sedmitečné. Vzali ho do náruče, odnesli na pultík podali mu kleenex, aby si osušilo slzičky, a pak se jemně zeptali, co se stalo. Sluníčko se vysmrkalo a začalo: „Já se ráda parádím jako všechny moje kamarádky. Měla jsem krásné botičky s tečkami, přesně takovými jako mám na křidýlkách. Pořád za mnou lezl ošklivý černý brouk a dělal mi neslušné návrhy. Když jsem ho opovržlivě odmítla, začal o mně říkat ošklivé pomluvy. Jednou vykřikoval, že prý mi někdo ukradl jednu tečku. Takže teď jsem sluníčko šestitečné a to prý se může stát jenom když někdo chodí mezi zloděje a lumpy. Šla jsem si postěžovat svému kamarádovi do školy, je to moc hodný kluk, který si mě vždycky vezme na prst a já mu pro radost vzlétnu nahoru do nebíčka. Brouk se to dozvěděl a jednou, když jsem spala na sluníčku, ze žárlivosti mi sundal botičky a hodil je do potoka. „Co si teď počnu?“ rozbrečelo se zase sluníčko. Mravenečkové se radili a pak Pil řekl: „Pojď se mnou do dílny, máme tam spoustu měkkých kůžiček. Jednu si vybereš, já ti barvou natřu ty tvoje puntíčky, položíš se zády na tu kůži, já tě trochu přitlačím a budeme mít nádherné otisky, lepší než dělají na policii. A za tři dny budeš mít botičky, jaké žádná tvá kamarádka nemá.“ Sluníčko radostí políbilo Pila na čelo, zamávalo Rychovi a letělo šťastné domů. Poslední zákazník byla žába, která vše pozorovala a mravenečky chválila. „Takové ochotné, milé a nápadité prodavače by měli mít v obchodech na celém světě i u lidí!“ Rych a Pil polichoceně poděkovali - a čím že prý mohou sloužit? Žába řekla, že by potřebovala nějaké gumové galoše, aby nedostala revma, když musí pořád šlapat v těch mokrých bažinách. To nebyl žádné problém a protože hodiny na věži odbily právě 7, mravenečci všude pozhasínali, zamkli krám a šli na večeři. (pokračování příště) |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Foto © archiv Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
PhDr. Jiří Grygar | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Milan Lasica | |
Jan Krůta | |
Josef Fousek | |
Jitka Molavcová | |
Ivo Šmoldas | |
Stanislav Motl |