Možná si pomyslíte, že jsem měl místo Dáša napsat důstojněji Dagmar Veškrnová-Havlová. Když ale pro mě je dodnes jednou z „hvězd mého života“ právě ta Dáša, Dáša Veškrnová, báječná, veselá, skromná, pracovitá, kamarádská holka s velkým srdcem! Zamiloval jsem se do ní už jako do „holky z porcelánu“ i jako do „holky na zabití“, později ba i jako do „holky“ Vlastičky z filmu Dědictví režisérky Věry Chytilové. Chtěli mi ji zprotivit nejen bulvární novináři, ale i někteří jednotliví „dobráci“, kteří mi tvrdili, že dobře vědí jaká ve skutečnosti je. Marně. Čas dokonce ukázal, že sám některý z oněch „dobráků“ se časem projevil jako pěkný darebák, zatímco Dáša i v době, kdy se stala naší první dámou, zůstala nezměněná sama sebou a nezklamala mě. Zcela jsem chápal a fandil jí, když to svého času nevydržela a ve Španělském sále zaprotestovala hvizdem proti hulvátským sládkovcům. Na hrubý pytel hrubá záplata. A potěšil mě i její dopis odeslaný už přes prezidentskou kancelář, v němž používala stejně milý, kamarádský slovník, jako by ho psala ona Dáša, kterou jsem znal z dob dávných. Akorát jsem si při jeho čtení uvědomil do jakého množství nových „rolí“ se pojednou nečekaně dostala a co všechno se musela učit zvládat. V dopise z 8. února 2001 mimo jiné popisovala: „Kromě různých protokolárních povinností jsem hodně vytížena v nadaci, ta mi svým způsobem nahradila divadlo a úplně mne pohltila. Baví mne dělat něco užitečného, ale zabírá mi to hodně času, večery, víkendy… Navíc mám „svoje“ studenty na FAMU, i to mne těší, ale stojí to čas. Čas strávený nejen s nimi, ale i čas na přípravu…“
Dáša prostě přistupovala ke všemu, co kdy dělala a dělá, vždy nesmírně zodpovědně. Tak jsem ji vnímal a vnímám dodnes. Než zde uvedu alespoň jeden příklad jejího přirozeného smyslu pro humor, dovolím si ještě malou osobní poznámku. Dodnes vzpomínám na pro ni jistě bezvýznamnou epizodku, pro mě však zážitek. Ač neherec, byl jsem koncem sedmdesátých let „obsazen“ Ivanem Rösslerem, redaktorem jakéhosi tehdejšího rozhlasového magazínu pro mládež, do role Dášina novomanžela v krátkém skeči, kde naším otcem/tchánem byl Petr Nárožný. Dovedete si představit, jak jsem byl pyšný?! A to si tenkrát Dáša navíc ještě přinesla do studia v pražské Dykově ulici také památníček, prý abych do něho nakreslil něco pro její tehdy malou dcerušku Ninu. Co jsem to tenkrát asi nakreslil…? Nejspíš nějakou svou Myš Dobré naděje. Ostatně myší vtipy jsem kreslil v oněch létech i pro humoristickou přílohu Kvítko ve Svobodném slově, které jsem měl na starosti a kde jsem pak později nejednou otiskoval něco z příspěvků dokazujících Dášin smysl pro humor.
V rubrice Kosa na kámen vzpomínala například na to, jak točila televizní film režiséra Zdeňka Podskalského Ohnivé ženy. V jeho druhém dílu se měla coby duch převtělit do mužského těla. Sama si prý navrhla masku: Na hlavu si nasadila černou paruku, přilepila vousy a husté obočí, oblékla si pánský kostým (původně šitý na Jiřího Korna) který jí perfektně padl. Dáša-muž vypadala sice jako tintítko, nicméně přesto velmi věrohodně. Takto „převtělená“ si šla po Kavčích horách výsledek svého snažení hned vyzkoušet na svých známých. Později pak popisovala, co se tam vše odehrávalo:
„V respiriu u kávy seděla Iva Janžurová: ‚Čau, Ivo‘, zachraptěla jsem a plácla ji po rameni. ‚Hádej, kdo jsem?‘ Iva začala být hrozně rozpačitá a omlouvala se, že si nevzpomíná. Převlečení zabralo. Ve vedlejším studiu točila režisérka Koutná pohádku. Šla jsem rovnou k ní a drsně spustila: ‚Čau, Líbo, sorry, my si netykáme, já jen jestli by tady nebyla volná rolička…‘, v tu chvíli se naštval opodál stojící Pepa Dvořák a začal se rozčilovat, jestli mám povolení ke vstupu do studia. ‚Promiň, Pepo, myslel jsem si, seš fajn kluk, ale když je to tak, tak já teda jdu!‘ Před studiem seděl Trávníček s Patrasovou, tak jsem na ně udělala ramena: ‚Tě zdravím, Dádo, nedělej, že se na mě nepamatuješ!‘ Pak jsem se otočila na Trávníčka: ‚Pájo, dej mi napít kafe!‘ Pavel mi nedal napít z hrnku, ale štítivě nabral kávu na lžičku… Oni totiž doopravdy všichni věřili, že jsem chlap. Všechno ovšem vyvrcholilo tím, že mě nepoznala ani moje vlastni dcera, která se za mnou přišla podívat. Jenom lituju, že jsem v tom převleku nestihla udělat nějakou ostudu Kaiserovi s Lábusem v Ypsilonce…“
V době, kdy jsem psal tuto vzpomínku či spíše vyznání Dáše Veškrnové, objevila se v tisku zpráva, že do kin přichází nový film, v němž po dlouhé pauze hraje hlavní roli: Thriller režiséra Julia Ševčíka s názvem Normal. Ačkoliv thrillery nemám rád, kvůli Dáše si ho v budoucnu jistě nenechám ujít. I když to nebude komedie, v níž bych ji viděl raději. |