Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (6) - Leonid Jengibarov
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
Seriál KOMICI U PSACÍHO STROJE |
V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne. |
KOMICI U PSACÍHO STROJE (6): LEONID JENGIBAROV Časopisecky u nás vycházely poetické texty a povídky LEONIDA JENGIBAROVA (1935—1972) od konce šedesátých let; knižně se však poprvé objevily až v roce 1984, kdy je pod názvem „Země fantazie“ vydala Lyra Pragensis. Národní umělec Arménské SSR, klaun a mim Leonid Jengibarov o sobě hrdě prohlašoval, že je „pražský kluk“. Měl rád Prahu stejně tak, jako Praha měla ráda jeho. Za krátkou dobu několika svých pobytů u nás se dokonce naučil i trochu česky. „Samozřejmě“ bylo však jediné slovo, ve kterém nedokázal vyslovit „ř“. Ze všech ostatních českých slov ho proto používal nejraději a také nejčastěji. Narodil se v Moskvě, v šestnácti letech začínal jako boxer a získal titul mistra sportu v muší váze, rok studoval na Institutu tělesné výchovy, odkud přešel do moskevského artistického učiliště. Po šesti letech vysokoškolského studia na Státní škole cirkusového a estrádního umění dostal diplom jako promovaný klaun. Z desítky filmů, ve kterých hrál, jsou u nás nejznámější „Cesta do manéže“ a „Stíny zapomenutých předků“. Do Československa přijel poprvé s cirkusem Jerevan, v roce 1963; o rok později zvítězil v pražském Parku kultury a oddechu v mezinárodni soutěži klaunů O cenu Eduarda Basse. Vystupoval i v cirkuse Humberto a ve Varieté, ale také v Divadle Na zábradlí a v Divadle Jiřího Wolkra. Byl vynikající mim na divadelním jevišti. Kdyby žil, určitě by dosáhl světové slávy. Protože Leonid byl světovýl Leonid JENGIBAROV BYT Ne, vy nevíte, co je to cizí byt. Abyste to mohli znát, museli byste se narodit buď zlodějem nebo artistou z cirkusu. Jen v takovém případě pochopíte pravdu národní moudrosti, která říká: Cizí byt je vězení. Představte si: přijíždíte hostovat s cirkusem do krásného města na jihu, kde na bulvárech rostou fíkovníky, moře voní solí... Z každého stanu na pláži jako z psí budky trčí do ruda opálené nohy lázeňských hostí. A na vás čeká administrátor, který koktá, šilhá pravým okem, stěžuje si na išias, na nedostatek krmení pro zvířata, na počasí, ale i na vás, protože jste přijeli příliš brzo... A vy to všechno mlčky vyslechnete. Příštího dne ráno, poté, co jste přenocovali někde v koutku cirkusu, přikryti plakátem, vedou vás do bytu, seznamují vás se správcovou, která v té chvíli nevidí nic jiného než vaše dlouhé vlasy a oděv, zde trochu neobvyklý. „Nu,“ říká, stiskne rty a rychle si o vás dělá představu. A už víte, že nemáte právo například na (a příkazy by se daly shrnout do dvaceti až třiceti bodů) styk s africkou kontrarozvědkou, na spiristické seance, na operaci kolenního kloubu... a tak dále, neboť jakákoli činnost v přiděleném bytě je prostě nežádoucí. Je však dovoleno: přicházet (ne však pozdě), přenocovat, odcházet (co nejčastěji). Souhlasíte se vším a jedinou vaší nadějí je svazek klíčů, díky kterým se budete moct dostat do svého pokoje a odpočinout si po práci. Ještě je vám přečtena krátká, ale obsažná instrukce, jak se odemyká... Konečně se dostanete ke dveřím. Musíte objevit malé zamřížované okénko. Vyzbrojeni nevelikým půlmetrovým paklíčem, který vám byl rovněž přidělen, prostrčíte ruku mříží a z druhé strany dveří se snažíte uvolnit zakleslou zástrčku. Nejdříve obyčejným pohybem od sebe vpravo a nahoru přibližně v úhlu dvaceti pěti až třiceti stupňů, posléze pohybem proti směru ručiček hodinových, konečně se vám podaří zástrčku uvolnit a vpadáte do předsíně. Zavíráte za sebou, jdete přímo. Dveře vlevo vedou k sousedům. Vtlačíte dveře do kuchyně. Klíč od vašeho pokoje budete odkládat do třetí zásuvky zdola v kuchyňském stole napravo, klíč od koupelny bude pod květináčem (to je nápad vašich svědomitých sousedů), klíč, s prominutím, od toalety, bude pod chladničkou zleva při stěně. Světlo v koupelně se rozsvěcuje u vás v pokoji, světlo od toalety, s prominutím, v koupelně. Nespleťte se, váš vypínač je uprostřed. Jak vidíte, všechno je velice jednoduché. Blahořečíte správcovi... Hlavní však je, že máte střechu nad hlavou, a tak pospícháte do cirkusu na premiéru. Ta bývá vždycky úspěšná, jak by ne, vždyť předvádíte deset, patnáct let den co den tatáž čísla. Oslavíte úspěch v cirkusovém bufetu jednou dvěma skleničkami místního moku, ochutnáte předloni otevřené sardinky a pak nočními ulicemi pospícháte domů. Ta a ta ulice, ten a ten dům, ten a ten byt. A teprve nyní se ukáže, umíte-li otvírat zámky a zástrčky. Nakonec to úspěšně zvládnete, vstoupíte dovnitř, a to vše v pouhých třiceti či čtyřiceti minutách. Vyjmete z kufru cestovní lékárničku, ošetříte si všechna drobná zranění, získaná v temnotě předsíně o ostré hrány bůhví čeho, a vyzbrojeni zkušenostmi vydáte se ještě jednou na obchůzku zavřít na noc všechny dveře. K ránu se vám zdá tolik toužený sen. Sníte o vítězství v mezinárodni soutěži klaunů, dosáhli jste sportovního úspěchu v Grand-Prix... Desítky reportérů vám blahopřejí, fotografové cvakají spouštěmi, lidé se o vás přetahují, tahají za ruce, chytají vás za límec a bijí do tváře... Otevíráte oči. Vidíte nad sebou okrskového milicionáře a za jeho zády polooděné lidi. Všichni říkají totéž, křičí, energicky se na vás sápou, s prominutím — pomáhají vám s oblékáním — a vedou vás na policejní stanici. V půlhodině přijíždí na pomoc administrátor. Má zarmoucenou tvář a stěžuje si na išias, na osud, ale především na vás; když jste už zapomněli číslo domu a bytu, nemuseli jste si splést i ulici. (Přeložila Jarmila Halámková) (Příští sobotu: Jaroslav Štercl) Kresba: Ondřej Suchý Další díly najdete zde |
Ilustrace © Ondřej Suchý
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 03. 2009.