Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (29) František Filipovský
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
| Seriál KOMICI U PSACÍHO STROJE |
| V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá středeční dopoledne. |
| KOMICI U PSACÍHO STROJE (29): FRANTIŠEK FILIPOVSKÝ  Tentokrát sedával u psacího stroje novinář a publicista Jiří Tvrzník, zatímco FRANTIŠEK FILIPOVSKÝ (1907-1993) vyprávěl. Ovšem nemohla by z toho být tak pěkná knížka, kdyby nebyl František Filipovský tak skvělým vypravěčem. Jistě víte o jaké knize je řeč - "Šest dýmek Františka Filipovského“, vydalo vydavatelství a nakladatelství Novinář v roce 1981 v úctyhodném nákladu 60 000 výtisků. "Vyprávěl s neutuchajícím elánem, s obdivuhodnou energií a mě co chvíli popadaly pochybnosti, zda se mi podaří zachytit to všechno, co dokresluje nenapodobitelnou osobnost tohoto herce. Pokusil jsem se,“ napsal Jiří Tvrzník v úvodu knížky. Pokus mu vyšel. Životní příběhy a osudy herce Národního divadla, který byl jako doma jak na jevišti legendárního Osvobozeného divadla, tak o dvacet let později na jevišti začínajícího Semaforu, se čtou jedním dechem. |
| František Filipovský Z PRVNÍ DÝMKY Vzpomínám na natáčení filmu O ševci Matoušovi. Režisér Cikán mi v něm dal velmi charakterní roli nesympatického starosty, jenž dělá kdekomu potíže. V jednom obraze se také dostanu do rvačky se ševcem Matoušem, kterého hrál Ladislav Pešek. Rvačka byla přesně narežírovaná, a když jsme ji nazkoušeli, jelo se na ostro. V tu chvíli ovšem dal Ladislav Pešek do hry - tak, jak to odpovídá jeho hereckému naturelu - celé své srdce, všechnu opravdovost, svou impulsívnost, ztratil veškeré zábrany, povalil mě, jak jsme to měli naaranžované, ale když se na mě vrhl - udělal to s rozběhem a plavmo - myslel jsem, že mě snad chce zabít. Nezabil mě, jenom mi polámal žebra. Kdybych byl připraven, že jeho skok bude tak důkladný, asi bych zaujal účinnou obrannou polohu. Zapomněl jsem prostě, že ve filmu se dělá všechno „echt“. Facky se dávají opravdu jako facky. Pamatuji, jak jsem jednou omráčil při natáčení kolegu, kterého nechci jmenovat. Omráčil jsem ho, přestože jsem člověk drobné a slabé postavy. Takhle jsem zase jindy já bral svou roli vážně... ... Točili jsme s režisérem Hoblem film Za pět minut dvanáct. Snad si ještě pamatujete, že celý příběh byl laděn do grotesky. Hrál jsem ředitele školy, místního kariéristu. Byla tam také scéna, kdy jsem měl vyskočit oknem ze třetího patra staré školy. Točilo se v reálu. Režisér Hobl s kameramanem Vojtou si našli vhodnou školu v Mladé Boleslavi. Nebylo by na tom nic mimořádného, kdyby si oba neusmyslili, že jakmile vyskočím, odkryje se pohled na město. Znamenalo to, že se nedá použít žádných filmových fíglů, ale že budu skákat opravdu z okna ve třetím patře mladoboleslavské staré školy. Nepřipadalo v úvahu, že bych padal do požárnické plachty. Přijel tedy jeřáb, auto s pneumaticky pohyblivým ramenem, jaká se používají například k čištění a opravování pouličních lamp. Na konci je asi metrová plošinka se zábradlíčkem. Tohle rameno s plošinkou bylo zdviženo pod okno tak, abych do něho bez obtíží skočil a aby byl na plátně vytvořen dojem, že jsem se zřítil do ulice. Úkol se zdál být zpočátku velmi snadný. Avšak ve chvíli, kdy jsem stál na okně, pode mnou hloubka ulice, podlomila se mi kolena. Plošinka přistaveného jeřábu mi připadala příliš maličká, abych na ni bezpečně při skoku přistál. Metrové plató mi v té výšce připadalo nicotné. Znovu mě napadlo, že nebýt toho výmyslu s průhledem na město, dala se celá scéna s mým skokem natočit klidně v ateliéru a divák by vůbec nic nepoznal. Zajíkl by se zrovna tak hrůzou, ale pro herce by to byl zcela bezpečný výkon. Když kameraman Jiří Vojta viděl moje rozpaky a snad z obavy, abych záběr neodmítl, když si ho tak hezky vymyslel, pokusil se mi dodat kuráž. „Nic to není, Františku,“ a spoustu řečí, znáte filmaře. Když však zjistil, že řeči nezabírají, rozběhl se, váhavě prošel oknem a zmizel na platu jeřábu. Vylezl zpátky a hned: „Vidíš, Františku, říkám ti, že to nic není.“ „Tak dobře, pustíme se do toho,“ povídám, aby si snad nemyslel, že chci dělat nějaké potíže. Byl to strašný pocit, když jsem se z té výšky podíval dolů, do propasti ulice. Odhodlal jsem se tedy. Dokonce jsme ten záběr jeli třikrát. Na placu byli pro jistotu ještě dva muži od služby, aby mi dali záchranu, kdybych náhodou skočil vedle - ovšem dodnes nevím, co by mě v takovém případě bývalo zachránilo. Skončili jsme a přišel za mnou kameraman Vojta. „Člověče, já myslel, že to odmítneš. Když jsem z toho okna skákal, abych tě vyhecoval, byl jsem strachy bez sebe.“ Bláznivé nápady režisérů! Ale dovedu je pochopit... Fyzická kondice je pro herce moc důležitá. Samozřejmě, že je snazší si ji udržovat, jestliže je člověk trénovaný od mládí a dětství. Osobně mohu říci, že co jsem se v mládí v tomto směru naučil, ve stáří jako kdybych našel. (Příště: Ruda Sieger) Kresba: Ondřej Suchý Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 09. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Menzel |
 |
Stanislav Motl |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivan Rössler |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Milan Lasica |
 |
Ivan Kraus |