V sobotu 22. září večer zemřel v Paříži ve věku 84 let slavný francouzský mim Marcel Marceau, kterého poznal celý svět jako lyrického klauna jménem Bip. Postavu Bipa vytvořil Marceau v roce 1947.
O devět let později, v roce 1956, se s Marceauem-Bipem poprvé setkává v Paříži náš Ladislav Fialka, který přejímá do svého repertoáru některá jeho pantomimická čísla. Z téhle známosti se později stává mnohaleté přátelství.
Marcel Marceau si oblíbil Prahu a Československo (ostatně z francouzských umělců nebyl sám, kdo k nám v padesátých a šedesátých letech rád přijížděl - vzpomeňme např. na kreslíře Jeana Effela, zpěváka a herce Yvese Montanda, herce a mima Jeana-Louise Barraulta, šansoniérku Lucienne Boyer a další). Marceau u nás vystupoval se svými recitály několikrát, naposled byl v Praze v roce 2003.
Obdivovatelů v řadách českých umělců měl bezpočet. Všichni naši přední mimové se mohou pochlubit, že se s tímto velmistrem pantomimy alespoň jednou osobně setkali a že jím byli vždy vlídně přijati. Na taková setkání vzpomínají dodnes nejen Ctibor Turba, Bolek Polívka, Boris Hybner, ale vzpomínali na ně i ti naši méně známí mimové – ostravský mim (a později loutkoherec) Jiří Tibitanzl, který v roce 1961 prošel Marceauovým hereckým kurzem, jeho starší kolega, další moravský mim (ale především malíř) František Julina z Čeladné, ten si zase nesmírně cenil korespondence, kterou s ním slavný Francouz vedl.
Marcel Marceau měl Čechy rád a s upřímnou radostí se s nimi setkával nejen doma v Paříži anebo u nás v Praze, ale i kdekoliv jinde na světě.

Pro zpěvačku Dagmar Cortésovou se setkání s ním stalo celoživotním zážitkem. A tak jsme ji dnes požádali, aby nám svou osobní vzpomínku napsala:

Je to pro mě skutečně zážitek nezapomenutelný.
V roce 1966 jsme s mým otcem Rudolfem Cortésem absolvovali koncerty po bývalém SSSR. Byli jsme v Leningradu, nynějším Sankt-Peterburgu, zrovna ve stejnou dobu, kdy zde vystupoval Marcel Marceau. Bylo beznadějně vyprodáno, ale naši přátelé zařídili, že jsme byli vpuštěni alespoň do orchestřiště a měli tak příležitost sledovat vše z největší blízkosti.
To, co jsem ten večer prožila, nemohu nikdy zapomenout - jedna scénka lepší než druhá. Jak ten člověk uměl vyjádřit tělem a mimikou radost, ale i beznaděj, stáří i mládí! Brečela jsem, jako malá. Tolik emocí, lásky, smutku a utrpení, to se nedalo vydržet. Mého tátu jsem snad nikdy plakat neviděla, ale tenkrát měl i on oči plné slz.
Chtěli jsme samozřejmě požádat legendárního mima o autogram, ale nikoho z té velké fronty obdivovatelů nepřijímal, protože byl hodně unavený. Když jsme však řekli, že jsme z Československa, tak jeho agent slíbil, že se půjde přece jen zeptat. Za pár minut pan Marcel Marceau přišel a pravil, že z úcty k legendárnímu mimovi českého původu Jeanu-Baptiste Gaspardu Deburauovi nás nemohl odmítnout. Byly to s ním krásné chvíle, z nichž mám dodnes schované dvě vzácné relikvie - jeho autogram s věnováním a naší společnou fotografii…

              

  Od letošního 22. září začínáme tedy o Marcelu Marceauovi mluvit už jen v minulém čase. Je nám to moc líto.