Dagmar Tomanová: Horův dvůr

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Na levém břehu řeky Labe v úrodné krajině kolem Roudnice nad Labem asi pět kilometrů od hory Říp leží obec Dobříň.Odedávna ji obývaly selské rody a na statku s želenými vraty do návsi, postaveném do zděné podoby Josef HoraFrantiškem Šustrem, se narodil v létě roku 1891 první národní umělec Československa, Josef Hora.
Jeho rodiče, Antonín a Marie Horovi, vlastnili jeden z největších statků ve vesnici, jehož budoucnost byla však vlivem nepřízně suchého počasí, záplav Labe a požáru stodoly ohrožena. Ani majetek Antonína Hory, bohatého ženicha Marie Aubkové Horové, nestačil zabránit exekuci a následnému prodeji statku. Možná tu hrála roli i neshoda mladého hospodáře s otcem Marie, Antonínem Aubkem.
Byly tu však už tři děti, Marie a Jiří, Josefovi mladší sourozenci. Rodina se rozpadla, když Antonín Hora odešel za prací ke své sestře do Kladna, kde se stal hutníkem. Marie s dětmi se uchýlila ke svým příbuzným do Spomyšle a Slatiny pod Hazmburkem, kde její starší sestra Anna hospodařila se svým manželem učitelem Jirsou. Antonín Aubek si najal svůj původní statek a se svou ženou Marií rozenou Šustrovou tu pár let úspěšně hospodařil. Malého Pepu si vzal k sobě a odtud pramení básníkovy vzpomínky na rodný dvůr s holubníkem a domácím zvířectvem. Ještě před první světovou válkou zdědily sestry Aubkovy značné jmění, za které si postavily Anna, Marie i Emilie dvojvilku v Roudnici nad parkem. Vyřešila se rodinná krize a děti Horovy mohly studovat, hoši na roudnickém gymnáziu.
Josef po maturitě studoval práva, ale touha psát do novin, zabývat se politikou a skládat básně mu určila jiný osud. Stal se novinářem, oženil se a přestěhoval do Prahy, kde se jim narodila dcera Zdeninka. Jeho sociální cítění ho přivedlo do řad sociální demokracie, kde vedl kulturní rubriku v tehdejším Právu lidu. Jako mnoho českých intelektuálů se zúčastnil zakládání české komunistické strany v roce 1921. S velkým nadšením psali tehdy básníci verše proletářské poezie. Jednou z nejkrásnějších básní tohoto období je Dělnická madona Josefa Hory.


Číslo 4 v Dobříni, kde se v létě roku 1891 narodil  první národní umělec Československa, Josef Hora 26 června 2005 – Horovo letní odpoledne

Komunistické nadšení však dlouho netrvalo. Básníci navštívili Moskvu, ale domů se navrátili mlčky. Když přišel k moci Klement Gottwald, okamžitě napojil české komunisty na Komunistickou internacionálu v Moskvě. Intelektuálové pochopili, že tu jde o boj o moc a nikoliv o hájení zájmů českého dělníka. Josef Hora uveřejňuje pamflet Literatura a politika, kde vyčítá komunistům zradu ideálů ve snaze získat okamžitý prospěch pro své postavení. Podepsaní spisovatelé Jaroslav Seifert, Stanislav Kostka Neumann, Marie Majerová, Helena Malířová, Ivan Olbracht a Vladislav Vančura byli spolu s Josefem Horou okamžitě vyloučeni ze strany i ze stranického tisku. Proletářská poezie přestala být středem zájmu a tématem Horových básní se staly metafyzické otázky smyslu bytí lidské existence v proudu času. Josef Hora vydává sbírku Struny ve větru, odkud jsou verše:
 
Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
1991 – setkání ke 100 výročí narození básníkausne a zavoní jak kvítí.
 
Dějinné události sílícího fašismu a nacismu zvedly vlnu odporu českých literátů. Josef Hora se postavil do role básníka podporujícího národní nebojácnost a statečnost s vírou pro přežití, nejlépe vyjádřené ve sbírce Jan Houslista z Knihy domova. Převezení ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic na Vyšehrad bylo symbolickým činem. Hora se k Máchovi přihlásil svými Máchovskými variacemi, kde vyzdvihuje smysl díla největšího českého básníka:
 
Jarmilo! Hynku! Viléme!
Kdo žije víc? Já nebo vy?
Čas, jdoucí tělem mým či vámi ?
Svoboda výšek? Okovy,
jež země dole připíná mi?
 
Okupace zlomila zdraví Josefa Hory, koncem války už nebyl schopen docházet do redakce, ale dožil se našeho osvobození. 21.června 1945 umírá a je oplakáván nejen svou rodinou, ale i celým národem. Jeho pohřeb byl vypraven z Národního muzea, smuteční průvod se ubíral přes Václavské náměstí až na Vyšehrad do Slavína.                                                          
 
Horova matka přemýšlela, jak uctít památku svého syna. Přítelkyně z Dobříně jí napsaly, že jejich bývalý statek je na prodej. Zbylo u něj jediné pole, nebyl vhodný pro hospodaření, protože nemohl zajistit obživu byť jen jediné rodiny, a tak se naskytla možnost získat původní rodinné sídlo Horům. Ve svých sedmdesáti sedmi letech se stařenka Horová se svou mladší sestrou Emilií neváhalDagmar Tomanová (básníkova neteř) v památkové světničcea přestěhovat z pohodlně zavedené domácnosti do syrového obydlí z labského kamene a buchet, aby tu mohla vybudovat památku na člověka, který stál pevně na straně morálních principů, zachovávání lidské důstojnosti, svobodné vůle a přesvědčení, i plného respektu k zvláštnostem jednotlivých národů a etnik.
Proto mohl Jaroslav Seifert v Dobříni v září 1947 otevírat pamětní světničku Josefa Hory v prvním patře s dvěma okny na náves a dvěma do dvora, kde kdysi stával holubník. Světnička se stala přístupnou pro veřejnost, nic nebránilo její existenci do doby, kdy matka a teta básníkovy zemřely v padesátých letech minulého století.
V té době život ve vsi byl ovlivněn násilnou kolektivizací zemědělství a minulost Josefa Hory pro komunistickou stranu byla problematickou. Jednalo se o existenci světničky a celého dvora.
Aby zabránil likvidaci celého objektu, bratr básníkův Jiří byl nucen polovinu usedlosti prodat. Společenství se spolumajiteli se však stalo téměř nesnesitelným pro rodinu Horovu. Bylo třeba zabránit různým úkladům a snahám o zamezení návštěv a zrušení památky.
Při jedné akci ve světničce, kam děti chodily recitovat básně, spolumajitelé vyměnili klíč od hlavních dveří domu a od té doby návštěvy musely procházet soukromými místnostmi rodiny Horovy.
Dvůr se jim nepodařilo zlikvidovat, ale jednoho dne v květnu se přihnalo tornádo úzkým pruhem obcí a ve dvoře položilo koruny tří vzrostlých ořechů na trávu a obnažilo jejich kořeny tak, že před domem se objevila zahrada Při povodni v Dobříni v roce 2002plná svěžích keřů s bizarními tvary samorostů.
Ani povodně v srpnu roku 2002 se nevyhnuly stavení, které zaplavila voda do výšky téměř jednoho metru a ze zahrady nevyčnívaly ani koruny stromů. Starobylý nábytek básníkovy sestry nebyl zachován spolu se starými tiskovinami uloženými v kolnách.
Jediným kladem povodní byla nahlodaná myšlenka spolumajitelů o výnosnosti záplavové oblasti. Díky obratnému snažení manžela básníkovy praneteře se dům se dvorem a zahradou staly opět majetkem potomků rodiny Horovy. 

 Od té doby je možno pokračovat v odkazu matky Horovy a s pomocí obce Dobříně bez obav pořádat v prostorách před domem a ve dvoře kulturní akce. Každým rokem se daří přilákat mladé lidi k literárním pokusům soutěžemi vypsanými Domem Josefa Hory. Dvůr ožívá dětskými a mladistvými hlasy a nás to naplňuje pocitem, že poezie v českých zemích přispívá k radostem života.

Další fotografie nebo informace o budoucích soutěžích a oslavách naleznete na internetové stránce www.josefhora.cz

Foto © z archivu autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 05. 2009.